Nenapravitelná arogance èasu
Jen se mrknu do nìèeho a…
Ještì chvíli a pak…
Teï nemám èas, ale…
A pak, ale, nìkdy - plynoucímu èasu zakroutíme krkem. Prý. Tøeba. Snad. On nám jistì.
Kdy zaèal èas? Pamatujete si to? Nejstarší moje vzpomínka se mi topí! Je toti¾ o topení a je to vzpomínka pøímo fyzická. Znáte to té¾, asi…
Není to jen v hlavì, v pamìti, ale je to i v tìle. Topení bylo v hodnì hlubokém dìtství a já musím suverénnì øíct, ¾e se mi nikdy nezdají sny o topení. Myslím o topení ve vodì. Tìlo, nebo lépe øeèeno já jsem klesal dolù, dole byla tma a zima. Odrazil jsem se ode dna a nahoøe bylo svìtlo a teplo. Svítilo a høálo tam slunce. A tak ještì dvakrát. Ta tma byla stále vìtší, voda studenìjší a nìkdo mì vytáhl po tøetím vynoøení. Spíš vyplácání k hladinì. Jinak si nic nepamatuji. Pøed ani po. Nenapodobitelná vzpomínka tìla ve mnì vìzí jako znalost abecedy, ke které jsem se dopracoval jakýmsi úsilím ponìkud pozdìji. Èas se pod tou vodou natáhl do obludné délky a nabyl významu, jako by nepatøil èasu. Èas bez èasu! Od té doby najisto vím, ¾e èas existuje.
Pøed týdnem mi skonèila vìtší èást dovolené. Byla hlavnì o teplu o mírném víceménì nicnedìlání, plavání a jednom krásném výletu na kopec. Teplo bylo takové, ¾e i já, jako absolutní zmrzlík, jsem vlezl do Jizery a plaval. Plavu rád, kdy¾ mù¾u, tak plavu dost a (nejen kdy¾ u¾ nemù¾u) plavu hroznì. Myslím stylovì. Je fakt, ¾e František Venclovský pøeplaval kanál La Manche stylem Pepek námoøník, co¾ je nìco mezi stylem prsa a kraul. Pak øekl nezapomenutelnou vìtu -Já su tak š»astný! - a byl. Já plavu nìco jako prsa a obèas si do toho kraulaøsky kopnu a tak si obèas øíkám: Dobrý Františku! A i já su tak š»astný. Nedávno jsem dostal prášky na vysoký tlak a ty pùsobí podobnì jako omezovaè výkonu u motoru. Prostì do otáèek vás to nepustí. Od tìch dob nemám na stovku pod deset a nejen to. Mám trochu strach i z infarktu. A tak i to bìhání je o tom, ¾e noha nohu mine. Po prvním stateèném zanoøení do Jizery jsem nahodil prsa a tlaèe se proti proudu jsem opatrnì zvìtšoval vzdálenost od vstupní náplavky. A ono to šlo a ne ¾e ne. Minul jsem rychlostí ¾elvy první napùl ponoøené kmeny, a¾ z toho tøení mnou tlaèené vody skoro vzplály. Kaèenky z toho byly tak pøekvapené, ¾e ani nevzlétly a potápka se na mne pøišla podívat z metrové vzdálenosti. Nemohla tomu uvìøit, jaké ¾e to obludy se v té vodì taky nachází.
A mnì to bylo jedno. Uprostøed øeky máte úplnì jinou perspektivu ne¾ uprostøed cesty. Nato¾ uprostøed ¾ivota. Všechno je výš ne¾ vy. Jen ta voda je pod vašima oèima a navíc teèe. Jo, a taky je ještì nìkde dno. Ale to znáte ze ¾ivota urèitì taky.Všichni jsme èas od èasu úplnì na dnì. V té pravé øece obèas nad hladinu vyskoèí ryba, obèas pøistane nebo vzlétne pták a vám je fajn. Plavu si, plavu, èas nìjak není a pak si øeknu. U¾ dost, nebo nebudeš zítra cítit ruce. Ale no jo, po proudu plavat, to je vám taková slast. Vlastnì zdánlivì plavete zadarmo. Ani se vám nechce z vody. Naštìstí víte, ¾e v Hamburku je velký provoz a ta voda tam taky není nic moc. A tak jsem vylezl z vody, došel na zahradu a holky na mì, ¾e si myslely, ¾e jsem se utopil. Koukám na hodinky. Byl jsem v té vodì dvì hodiny. A mnì to pøipadalo jako patnáct minut. Mù¾u vám øíct, ¾e jsem ty ruce cítil a jak! Kdo chce kam, pomozme mu tam. Zopakoval jsem si to ještì za tu dovolenou tøikrát a byl jsem z toho naladìn jako od mistra ladièe. Tak krásnì plyne èas a já s ním. A to léto je pochváleno a ani se neèervená. Ale vlastnì, v¾dy» u¾ je srpen. U¾ se poèervenalo. Budi¾ mu za to dík…
A zítra?
Zítra jdu na Babu.
Tak ahoj na Babì!
Jiøí Suchánek
