Umuèíš koèku, pùjdeš bruèet, zabij èlovìka, budeš hrdina
Obojí mìlo své dozvuky v minulých dnech. Za zabití koèky hrozí jejímu muèiteli a¾ dva roky vìzení natvrdo, za trýznivé omráèení, podøezání a zastøelení šesti osob u nás i na útìku v bývalé NDR dostali pachatelé pamìtní medaili pøedsedy vlády ÈR.
Bylo to tak...
Moravská omladina si uspoøádala zahradní párty, opila se, pak opili i potulnou koèku a poštvali na ni psa bojového plemene. Kdy¾ u¾ mìla psí obluda trhání ¾ivého zvíøátka dost, rozšlápl nebohé koèce jeden z mladíkù hlavu. Cynik. Aby se prý tolik netrápila...
Skupina postpubertálních mladíkù z Podìbrad si poèátkem 50. let minulého století usmyslela, ¾e bude bojovat proti komunistickému zloøádu. Zaèala pøepadávat policejní stanice, pálit stohy slámy, ozbrojovat se a loupit peníze, aby mìli zaè vést boj proti totalitì. Zadarmo pøece ani tøetí odboj nehrabal...
Pak se rozhodli po øadì sabotá¾í napodruhé uprchnout do Západního Nìmecka, narukovat tam do americké armády a pomáhat jí bojovat proti Gottwaldovu zloøádnému re¾imu. Cestou za jejich pseudoideály se jim však pøipletl do cesty jeden policista, kterého trýznivým zpùsobem zabili, obdobnì dopadl i civilní pokladník, vezoucí výplaty. Postup byl jasný: omráèit, svázat a pro jistotu ještì podøíznout jako králíka.
A pak dalšímu vystøelili oko, prostøelili hrudník, a¾ se dostali koneènì do zemì zaslíbené - vysnìného Nìmecka, kde v rámci svého zastøelování odpráskli ještì pár tamních vojákù, kteøí si je dovolili jako narušitele státních hranic pronásledovat.
A¾ teï, koneènì po skoro šedesáti letech, dostali vytou¾ené premiérské vyznamenání. Za stateènost...
Inu, zabít koèku je dìs, zabít èlovìka je hrdinství... Mo¾ná srovnávám nesrovnatelné. Asi to bude tím, ¾e jsem staromódní; pacifisty pova¾uji za svéprávné bytosti z rodu homo sapiens a ctím Desatero, hlavnì jeho páté pøikázání: Nezabiješ...!
A vìøím psychologùm, kteøí mají pro brutální mnohonásobné vrahy jedinou diagnózu; psychopatiètí jedinci s vá¾nou poruchou osobnosti...
Vìøím i synovi zavra¾dìného náhradního pokladníka Josefa Rošického. Premiérská medaile udìlená Ctiradovi a Josefovi Mašínovým a Milanu Paumerovi ho pøimìla promluvit...
„V sobotu tátu zavra¾dili. V pondìlí nám pøišel kondolovat øeditel továrny a zároveò nám øekl, ¾e musíme zaèít vyklízet byt, proto¾e je podnikový,“ vypráví 65letý Stanislav Rošický, syn úèetního zabitého Josefem Mašínem. O tátu pøišel 2. srpna 1952, dva mìsíce pøed svými desátými narozeninami...
Josef Rošický ten den s penìzi jet pùvodnì nemìl. V továrnì Kovolis v Hedvikovì na Èáslavsku, kde se vyrábìly slitiny a nástroje, pracoval jako hlavní úèetní. A pøepravu penìz na výplaty mìl na starosti pokladník. Jen¾e ten byl podezøelý z kráde¾í v továrnì, tak ho vedení pro peníze do èáslavské banky poslat nechtìlo. Nahradil ho jeho nadøízený, Josef Rošický. Z Hedvikova vyjel spolu s dalšími tøemi lidmi do 19 kilometrù vzdálené Èáslavi hned po ránu.
„Tátu zavra¾dili. Byla to loupe¾ná vra¾da a Mašínové jsou loupe¾ní vrazi,“ øíká Stanislav Rošický. Podle nìj táta nemohl ani pøevá¾ené peníze vydat. Do znárodnìní továrny byl toti¾ prokuristou u továrníka a kdyby výplaty mladíkùm dal dobrovolnì, mohla by to odnést jeho rodina.
Nevìøí ani verzi, ¾e se otec zabil sám pøi tahanici o zbraò. „Umìl støílet. Za první svìtové války bojoval v Itálii. A proè mìl u sebe zbraò? Ta se pøi pøevozu penìz vozí. A pokud vím, kdy¾ Mašín støílel, le¾el mùj táta omráèený na zemi,“ shrnuje.
Mašínovci, kteøí chtìli získat zbranì, pøijeli i do Èelákovic v ukradené sanitce. Zaparkovali ji pøed policejní slu¾ebnou a tamnímu strá¾nému Honzátkovi namluvili, ¾e mìli dopravní nehodu. Uvìøil jim a pustil je dovnitø. Milan Paumer, který se akce zúèastnil s Mašíny, tvrdí, ¾e strá¾mistra omámili chloroformem a nechali ho le¾et na zemi slu¾ebny. Rozhodnì popøel, ¾e by ho svázali. Dokumentární snímky z místa èinu však jasnì prokazují, ¾e Honzátko byl pevnì svázaný s rukama za zády.
Mladíkùm se z místa podaøilo odnést zbranì. U¾ byli v autì, kdy¾ se k omámenému Honzátkovi vrátil Ctirad Mašín a podøízl mu hrdlo. Honzátko po sobì zanechal dvì dìti a mìl pohøeb v evangelickém kostele.
S nikým z trojice vyznamenaných by se Stanislav Rošický setkat nechtìl, nedokázal by jim podat ani ruku.
„Øada lidí odešla na Západ v té dobì jinak, kultivovanì. Proè oni museli vra¾dit?“ øíká nechápavì.
Proè...?
