Hodnì se v souèasné dobì hovoøí o rychlosti jízdy po dálnici. Zejména mladí a úspìšní lidé vítají úvahu ministra dopravy zvýšit povolenou maximální rychlost a¾ na 160 km za hodinu. Poukazují na to, ¾e velká èást motoristù touto rychlostí stejnì jezdí a snášejí další pøíznivé argumenty. Tuto rychlost snadno dosáhne vìtšina moderních automobilù, zejména tìch luxusnìjších. Vozy poskytují proti tìm starším vìtší bezpeènost i komfort, a mnohé široké a rovné silnice s pomìrnì dokonalým povrchem k vysoké rychlosti pøímo lákají. Proto se jim zdá doposud povolených 130 km v hodinì pøe¾itkem, který je tøeba odstranit.
Málokdy se však setkáváme s diskusí o tøetím a nejdùle¾itìjším èiniteli v dopravì, jím¾ je, kromì vozidla a vozovky, èlovìk. A tady je kámen úrazu. Bezpeèná jízda na silnici sestává z mnoha èlánkù a zklame–li kterýkoliv z nich, øetìz praskne a nehoda je na svìtì. ®ivot ukazuje, ¾e pøíèinou naprosté vìtšiny nehod není stroj, ani silnice, ale právì èlovìk, který pochybil. S témìø stoprocentní jistotou mù¾eme vylouèit, ¾e by tak uèinil úmyslnì, stává se tak shodou mnoha okolností.
Za statisíce let své existence se èlovìk vyvinul tak, ¾e je schopen bì¾nì se pohybovat rychlostí 4 – 5 km za hodinu, krátkodobì bì¾et nìkolikrát rychleji. V této rychlosti vnímá podnìty z okolí a reaguje na nì. Za posledních sto let umo¾nily technické vymo¾enosti èlovìku tyto tisícileté schopnosti mnohonásobnì pøekonávat a lidem se daøí se na souèasné nároky adaptovat.
Abych to zkrátil, èlovìk je schopen bezpeènì øídit vùz v rychlosti 160 km za hodinu i více, ale jen za situace, kdy je stoprocentnì zdráv a jeho organismus nevede boj s ¾ádnou, tøeba i skrytou, nastupující infekcí. Nesmí být unaven, jeho plnému soustøedìní nebrání ¾ádné starosti doma, ani v práci. Jeho pozornost nesmí odvádìt nároèná konverzace nebo dokonce spory se spolujezdci, pøíliš hlasitá rytmická hudba, nepohoda vyvolaná tì¾kou stravou èi nevhodným obleèením. Nesmí být pohánìn èasovou tísní, hladem nebo ¾ízní, které vyvolávají nutnost dalšího zrychlení jízdy, popø. vynechání potøebné bezpeènostní pøestávky pøi delších trasách. Musí mít samozøejmì dlouhodobé zkušenosti, které mu umo¾òují pøedvídat mo¾ný vývoj dopravní situace i stav vozovky, eventuálnì zaregistrovat odchylky ve funkci motoru èi vozidla, signalizující vznik poruchy. Vznikne-li mimoøádná situace, musí být schopen rychle reagovat, popøípadì najít nejménì rizikové, tøeba i netradièní øešení. (Napø. vyjetí ze silnice namísto nárazu do pøeká¾ky).
Špatný vliv na bezpeènou rychlou jízdu mù¾e mít pro¾itý konflikt, vztek nebo komplex ménìcennosti, který ho nutí, aby ostatním ukázal, jaký je pašák. Rychlá jízda tedy nemusí být výrazem úspìšnosti a sebejistoty, ale právì naopak. Takový èlovìk se stává agresivním, nedodr¾uje bezpeènou vzdálenost mezi auty, riskantnì pøedjí¾dí, ignoruje znaèení a opomíjí signalizovat vèas a zøetelnì své úmysly.
O èlovìku v dopravì by se daly psát dlouhé vìdecké studie. Chová se prostì nevypoèitatelnì, ka¾dý je jiný, svùj, a proto jsou zapotøebí urèité zákonné limity, které sní¾í pravdìpodobnost, ¾e se na silnicích budeme navzájem vyvra¾ïovat a mrzaèit.
130 km za hodinu je limit vysoký a¾ dost. Rozumní lidé to snad pochopí.
bezpeènost i komfort, a mnohé široké a rovné silnice s pomìrnì dokonalým povrchem k vysoké rychlosti pøímo lákají. Proto se jim zdá doposud povolených 130 km v hodinì pøe¾itkem, který je tøeba odstranit.