Èerná èepice s tuhým štítkem bývala schovaná ve skøíni a tatínek ji nosil jenom v zimì a to v¾dy v nedìli. Nad štítkem mìla ve zlatém kovovém prolamování umnì vyvedený nápis „Nosiè“.
Ka¾dou zimní nedìli a nìkdy u¾ v sobotní pozdní odpoledne si ji tatínek nasadil, vzal veliké dlouhé sánì s opìradlem – mìli jsme sánì pro pìt dìtí, proto ta délka! A šel do Ráztoky. Tenkrát ještì nevedla na Pustevny lanovka. Ly¾aøi se nechali z nádra¾í do Ráztoky odvézt na saních a pak mìli jenom dvì mo¾nosti: šlapat pìšky a ti movitìjší se nechali vyvézt na malých saních. Vìtšinou šlapali pìšky, ale ly¾e, ty dávali nosièùm. Kromì mého tatínka tam byla ještì øada dalších, kteøí mìli licenci, je¾ je opravòovala k nošení oné èepice se zlatým štítkem.
Tatínek si nalo¾il na ramena nìkolikero ly¾í a s tì¾kým nákladem šlapal do vrchu. Kolikrát táhl právì na tìch dlouhých saních nìjakou panièku. Jak, to si nedovedu pøedstavit ani dnes. Snìhu bylo v¾dycky, jak se øíkávalo, „po prdel“, byla to cesta krkolomná, a» se šlapalo do kopce a nebo s kopce. Jindy zase nalo¾il na Pustevnách pasa¾éry i s ly¾emi s ují¾dìl s nimi po Kní¾ecí dolù. Byl to pro sánì pìkný sešup.
V sobotu veèer velmi èasto pøivádìl nocle¾níky. Marnì si v hlavì promítám, jak jsme tenkrát spali my. Mìli jsme jenom jednu jizbu, v ní dvì postele, tam jsme ulo¾ili hosty. V zimì se na hùøe spát nedalo! Vyøešilo se to v¾dycky k oboustranné spokojenosti. Tatínek øíkával: „èlovìk sebou mù¾e vzít všechno, jenom postel ne“. Ani to u¾ dnes neplatí, postel si sebou mù¾e vzít ka¾dý.
Sotva mùj nejstarší bratr Bedøich vyrostl tolik, ¾e mohl pomáhat, vodil ho tatínek sebou. Nezdíral ho vynášením ly¾í, mùj bratr mìl pracovní nástroj zcela jednoduchý, který se dal strèit do kapsy. Obyèejný kartáè na šaty.
Ogarù jako on tam bylo více a jako ostøí¾i èíhali na ly¾aøe. Nosily se tenkrát ly¾aøské úbory z tmavìmodré vlnìné látky, na ní¾ se moc lepil sníh. Sotva nìkdo upadl a padalo se mnoho, u¾ stál u nìho sna¾ivý kluk, nebo ogárek, jak øíkávala maminka mému bratrovi a kartáèem pucoval následky pádu. Dostal za to nìjaký halíø. Ly¾aøi ly¾ovali a padali a malí ogaøi pobíhali mezi nimi jednak, aby se zahøáli a jednak aby ty nemotory pucovali.
Výdìlek jistì nebyl valný, ale pokud si pamatuju, chodil bratr na hory ka¾dý týden, pokud nebyla zrovna metelice. A tatínek také. U¾ byla postavená lanovka a ještì se našel nìkdo, kdo si nechal ly¾e vynést. Lanovka jezdila velmi pomalu a fronty na ni byly veliké a èekalo se velmi dlouho. Ke konci druhé svìtové války toto pøivydìlávání horalù úplnì zaniklo.
Èepice s kovovým štítkem se nìjaký èas povalovala na skøíni. Potom se nìkam ztratila. Škoda, ¾e po ní nezùstal aspoò ten zlatý štítek.
Ka¾dou zimní nedìli a nìkdy u¾ v sobotní pozdní odpoledne si ji tatínek nasadil, vzal veliké dlouhé sánì s opìradlem – mìli jsme sánì pro pìt dìtí, proto ta délka! A šel do Ráztoky. Tenkrát ještì nevedla na Pustevny lanovka. Ly¾aøi se nechali z nádra¾í do Ráztoky odvézt na saních a pak mìli jenom dvì mo¾nosti: šlapat pìšky a ti movitìjší se nechali vyvézt na malých saních. Vìtšinou šlapali pìšky, ale ly¾e, ty dávali nosièùm. Kromì mého tatínka tam byla ještì øada dalších, kteøí mìli licenci, je¾ je opravòovala k nošení oné èepice se zlatým štítkem.