Berta von Suttner a Alfred Nobel
Tak se letos, jako ka¾doroènì, u¾ od roku 1901,
udílely Nobelovy ceny. Bezesporu nejvìtší uznání, jakého se mù¾e vìdci, umìlci, èi politikovi dostat. Ka¾dý ètenáø si øekne, ¾e o tom pøece u¾ všechno dávno ví. Kdy¾ náhodou neví, tak to aspoò pøedstírá. Pøesto si dovoluji nabídnout povídání o Alfredu Nobelovi a o šlechtiènì èeského pùvodu, první ¾enì, která byla nositelkou této ceny. Berta von Suttner, rozená hrabìnka Kinská, obdr¾ela Nobelovu cenu míru v roce 1905.
Aby nadace, která ceny udìluje, mohla vùbec vzniknout, musel napøed Alfred Nobel dát dohromady jednu z nejstrašnìjších výbušnin devatenáctého i kusu dvacátého století. Chlapec Alfred se narodil 21. øíjna 1833 ve Stockholmu jako tøetí syn Immanuela Nobela, který se s celou rodinou brzy po jeho narození pøestìhoval do Petrohradu. Tam zalo¾il s pomocí norské vlády nìkolik hutí a strojíren, které vyrábìly i pro ruskou armádu. Pøesto¾e byla stále nìjaká válka, tak prý mu továrny pøíliš neprosperovaly, rozkvìtu dosáhly a¾ pod vedením Nobelova syna Ludvíka.
Alfred se s otcem vrátil do Stockholmu, kde se intenzivnì vìnoval studiu. Díky dobré finanèní pozici svého otce byl vyuèován soukromými uèiteli. Skuteèností je, ¾e v sedmnácti letech u¾ ovládal plynnì pìt jazykù. Vìnoval se té¾ studiu chemie a fysiky, zejména studiu explosiv. Ale zabýval se k tomu i studiem anglické literatury, studoval nìjaký èas i v cizinì a navštívil v rychlém sledu nìkolik zemí, Ameriku, Nìmecko a Francii, kde se seznámil s vynálezcem nitroglycerinu Italem Ascaniem Sobrerem.
Nobel tehdy zaèal dìlat pokusy, které mìly vést k bezpeènému pou¾ití nitroglycerinu, ke kontrolovaným výbuchùm. Zatím si to toti¾ bouchalo, jak chtìlo. Staèilo, aby láhev èi demi¾on s nitroglycerinem (vyskytoval se jen ve 
stavu dosti tekutém) nìjakou neš»astnou náhodou spadla na zem, a bylo. Jedna z význaèných explozí, ke které došlo v roce 1864 v Nobelovì laboratoøi, stála ¾ivot jeho mladšího bratra Emila a ještì nìkolik dalších spolupracovníkù. Moc legrace s tím zkrátka nebylo. Úøady ve Švédsku mu potom zakázaly všechny další pokusy s výbušninami, a tak se s laboratoøemi pøestìhoval ze Stockholmu do Krümmelu v Nìmecku. V roce 1866 došlo zcela náhodnì pøi transportu nitroglycerinu ve sklenìných demi¾onech ke smíchání unikající tekutiny s køemelinou (diatomová zemina, velmi porézní fosilní hornina), kterou byl z bezpeènostních dùvodù ve vysoké vrstvì vysypán vùz, na kterém stály lahve. Vznikla jakási kaše, ale sláva, nebouchalo to. Nobel zjistil, ¾e smíchá-li nitro s rozemletou køemelinou v pomìru 3:1, získá výbušninu, se kterou lze bezpeènì manipulovat a pøesto neztrácí na rasanci. Tento vynález si hned nechal patentovat pod názvem dynamit. V tu chvíli ještì vùbec netušil, ¾e má vystaráno. Dynamit se pou¾íval na stavbách a v dolech, zejména tehdy v rozvíjejících se dolech diamantových. Zakrátko mìl Alfred u¾ 90 továren po celém svìtì. Bylo mu teprve 34 let.
Nepøestával ale své vynálezy zlepšovat a dále bádat. A¾ do své smrti získal celkem 355 rùzných patentù. Skuteèný malér s dynamitem ale zaèal, kdy¾ ho pro své úèely objevili ruští nihilisté a anarchisté, dnes by se øeklo teroristé. Ti za pomoci dynamitu napøíklad v roce 1881 zabili na Nìvském Prospektu v Petrohradì cara Alexandra II, kdy¾ se pøedtím marnì pokoušeli vyhodit do vzduchu Zimní palác. Co¾ je zase jiný pøíbìh.
Jak to ale bylo s Bertou Felicitas Sophie, hrabìnkou Kinskou z Vchynic a Tetova? Ta se narodila v Praze 9. èervna 1843. Její otec, František Michael, hrabì Kinský, kterému bylo mu tehdy u¾ 75 let, zemøel nìkolik mìsícù pøed jejím narozením, Vyrùstala v Praze a v Brnì, jen s matkou Sofií Wilhelminou, rozenou von Körner. Finanènì nebyly pøíliš dobøe zajištìny, otec František Josef hrabì Kinský byl jedním ze šesti synù Františka Ferdinanda Kinského, z nich¾ nejstarší pøevzal rodinné statky a zámek v Chlumci. Ostatní bratøi byli vojáky, vesmìs veliteli plukù. Bertì se sice dostalo výborného vzdìlání, hovoøila a psala více ne¾ pìti jazyky a na pøání matky studovala zpìv, ale to všechno jí existenci nezajistilo.Bohatì vdát se jí také nepodaøilo, mìla ostatnì velkou smùlu. Napøíklad: zasnoubil se s ní princ Adolf Wittgenstein, který se vìnoval profesionálnì opernímu zpìvu. Ihned po zasnoubení musel odjet do New Yorku, kde mìl anga¾má u Metropolitní opery. Odjel, aby vše pøipravil na svatbu, Berta mìla pøijet za ním. Jen¾e Wittgenstein cestou do Ameriky na palubì lodi dostal infarkt a zemøel. Ještì ke všemu byla Berta pøíliš chytrá a vzdìlaná, co¾ se tehdy od ¾en nijak nevy¾adovalo. V roce 1873 bylo rodinné jmìní témìø zcela spotøebováno a tak Berta, které bylo u¾ tøicet let, pøijala ve Vídni místo guvernantky, v rodinì Karla von Suttner. Vyuèovala jeho ètyøi dcery hudbì a jazykùm. Potí¾e nastaly, kdy¾ se zamilovala do Artura Gundaccara, o sedm let mladšího, benjamínka rodiny von Suttner. Arturova rodina byla velice rozhoøèena. Berta se proto rozhodla odejít z Vídnì, pokud mo¾no co nejdál. Arturova matka to velmi uvítala, jen jí prý ještì upozornila na inzerát v novinách, ve kterém zámo¾ný a kultivovaný starší pán, ¾ijící v Paøí¾i hledal dámu, ovládající cizí jazyky, jako sekretáøku a dámu, k vedení jeho domu. Kdy¾ Berta na inzerát odpovìdìla, pøišla k jejímu pøekvapení odpovìï od tehdy ji¾ svìtoznámého Alfreda Nobela. Velmi vzdìlaná, chytrá, vtipná, pohotová Berta, hrabìnka Kinská s nim delší dobu korespondovala a kdy¾ se mu v Paøí¾i v jeho paláci na Rue Malkoff koneènì pøedstavila osobnì, o deset let starší Nobel, tehdy jeden z nejbohatších mu¾ù svìta, se do ní okam¾itì upøímnì zamiloval. Nikdy nebyl ¾enatý, ale Berta mu zcela uèarovala. Byla velmi pùvabná a dalo se s ní krásnì hovoøit. Ale láskyplný vztah mezi hrabìnkou Kinskou a Arturem von Suttnerem byl velmi pevný. Za krátkou dobu se Berta na Arturovu ¾ádost vrátila z Paøí¾e do Vídnì a 12. 6. 1876 se vzali. Berta, nyní von Suttner, zùstala Nobelovou celo¾ivotní láskou, ale udr¾ovala jejich vztah po celý ¾ivot v mezích pøátelství. Pravidelnì si dopisovali a stýkali se spolu pozdìji všichni tøi, Nobel si dobøe rozumìl i s Bertiným man¾elem.
Novoman¾elé tehdy okam¾itì odjeli do Gruzie, na pozvání Bertiny pøítelkynì, knì¾ny Jekateriny Dadiani z Mingrelie, se kterou se seznámila v lázních Homburgu a která jí pozvala, aby k ní kdykoliv pøijela na její panství v Gruzii. Artura jeho rodina zavrhla a vydìdila.
Man¾elé bydleli na nìkolika místech, také v mìstì Kutaisi (hezký znak mìsta se zlatým rounem vidno vlevo)a ¾ivili se rùznì, Berta vyuèovala hudbu a té¾ se zaèali ¾ivit psaním zpráv o Rusko-Turecké válce 1877 a rùznými èlánky o zemi a lidech. Berta, která psala pod pseudonymem B. Oulet mìla brzy stejný úspìch jako její man¾el. V Gruzii napsala také pod svým jménem nìkolik novel, které byly publikovány a našly brzy své ètenáøe. Také spolu s Arturem pøelo¾ili legendární epos od Šotha Rustaveliho: Mu¾ v tygøí kù¾i, nejvýznamnìjší památku staré gruzínské literatury. A¾ v roce 1885, po devíti letech se vrátili zpìt do Vídnì, na ¾ádost rodièù Artura, kteøí se mezitím s jeho sòatkem smíøili a nabídli jim k pobytu zámek Harmannsdorf. V té dobì se s Bertou von Suttner odehrávala velká promìna. Poznala zblízka velké a zbyteèné utrpení, kdy¾ s Arturem pracovali ve vojenských lazaretech pøi rusko-turecké válce. Tehdy zaèala dozrávat její nová filosofie, její pohled na svìt se zmìnil. Zabývala se studiemi vìdeckých spisù, také knihami Darwinovými, Haeckelovými formulacemi biogenetického zákona a evolucí lidské spoleènosti, jak o ní psal Herbert Spencer ve své knize Systém syntetické filosofie. Studovala zákonitosti historického procesu v knize Dìjiny civilizace v Anglii od Henryho Buckleho. Zbyteèné utrpení, které pøináší lidem válka, pro ni zaèalo být tím zlem, proti kterému je tøeba se postavit. Od té chvíle se tomu prakticky vìnovala celý svùj ¾ivot, a¾ do smrti.
Seznam knih, které Berta von Suttner napsala je dlouhý. Prostøednictvím fiktivních osobností a jejich charakterù vyjadøovala své názory na ¾ivot, na spoleèenské otázky, na veøejný ¾ivot a zejména otázky sociální a politické. V roce vyšla 1887 její kniha „Vìk strojù“, ve které lektor v souboru lekcí poskytuje výklad minulé doby, pokøivené rùznými extrémy, jako pøehnaným patriotismem, lépe øeèeno nacionalismem a varuje pøed hromadìním zbraní. Zanedlouho po vydání této knihy se Berta rozhodla napsat knihu proti válce, ve formì novely, chtìla tak vyjádøit co si myslí a cítí, bolest, kterou v ní vyvolává pøedstava války. Na této knize pracovala v roce 1887 a 1888 a nazvala jí Die Waffen nieder. Její berlínský nakladatel Pierson s vydáním váhal, úpìnlivì jí prosil, aby dala rukopis pøeèíst nìjakému státníkovi, který by jí pomohl vyškrtat všechny pasá¾e, které by mohly zpùsobit nevoli ve vilémovském Nìmecku a v habsburské Vídni. Prosil jí úpìnlivì, aby pozmìnila aspoò titul, ale Berta resolutnì odmítla. Kniha vyšla v roce 1889 a nakladatel brzy zjistil, ¾e Berta udìlala dobøe, kdy¾ odmítla jeho ¾ádosti o zmìny ve svém textu. Kniha byla pøelo¾ena do osmi jazykù a jen do roku 1895 vyšlo dvanáct opakovaných vydání. V èeštinì vyšla kniha Berty von Suttner pod názvem „Odzbrojte!“ v roce 1896, zásluhou Vojty Náprstka. Navzdory honoráøùm za knihu se dostali Suttnerovi do finanèních problémù a museli prodat svùj dùm ve Vídni. To všechno je nijak netísnilo. Bertu povzbudilo, kdy¾ se dozvìdìla, ¾e i v rakouském parlamentu se o knize zmínil ministr financí Julian von Dunajewski a doporuèil všem, aby si jí pozornì pøeèetli.
Nejvìtší radost zpùsobil Bertì von Suttner její vìrný pøítel Alfred Nobel. V dubnu 1890 jí poslal nadšený dopis, ve kterém oznaèil její knihu za mistrovské dílo. Pøesto se jí nepodaøilo pøimìt ho k tomu, aby v otázkách války a míru myslel podobnì jako ona.
Bertì von Suttner napsal tehdy i Lev N. Tolstoj a pøirovnal ve svém dopise její dílo ke knize Harriet Beecher-Stoweové, její¾ kniha „Chaloupka strýèka Toma“ vlastnì pøedcházela zrušení otroctví.
V Bertinì hlavì se pomalu rodil nápad zalo¾it mezinárodní pacifistickou organizaci a v záøí roku 1891 uveøejnila výzvu k zalo¾ení této organizace ve vídeòských novinách. Ohlas byl ohromný. Dostávala stovky dopisù s nabídkou pomoci, dokonce i finanèní. Ve staré vídeòské radnici byla z Bertina popudu zalo¾ena v øíjnu 1891, za úèasti 2.000 lidí Osterreichische Friedensgesselschaft. Tého¾ roku se Suttnerovi zúèastnili 3. mírového kongresu v Øímì. Berta byla nejen delegátka, ale i významný øeèník. Kongres se konal na Kapitolu a Berta byla první ¾ena, která kdy na tomto historickém místì pronesla øeè. Ve svých osmaètyøiceti letech se odhodlala k prvním veøejnému vystoupení, pøed tisíci mu¾i samých zvuèných jmen. Mluvila skvìle, pøirozenì, od srdce, racionálnì. Její slova ocenili politici, intelektuálové i delegáti fyzicky pracující. Tak vkroèila Berta do mírového hnutí, stala se vlastnì zajatkyní svého vlastního úkolu na zemi, slu¾ebnicí svých ideálù. Je tì¾ké v krátkosti popsat veškerou její èinnost, všechny úspìchy i prohry.
Ještì jednou se setkali man¾elé von Suttner s Alfrédem Nobelem, po mírovém kongresu v roce 1982 v Bernu, kterého se Bertou pozvaný Nobel zúèastnil jen inkognito. Spìchal do Curychu, kde mìl obchodní jednání a pozval proto man¾ele Suttnerovy, aby s ním strávili nìkolik dnù na bøehu curyšského jezera v hotelu Beau – Rivage. Byly to jejich poslední š»astné spoleèné dny, vyplnìné diskusemi. Berta se Nobela pokoušela získat pro svoji vìc, ale ten jí zdvoøile oponoval. Tvrdil, ¾e jeho továrny na dynamit ukonèí války døíve ne¾ všechny její kongresy. Domníval se toti¾, ¾e v tom momentì, kdy dva armádní sbory budou schopny znièit jeden druhého bìhem sekundy, se všechny civilizované národy samy s hrùzou odvrátí od války a rozpustí své armády. Jaký tragický omyl. Odpovìï pøinesla další desetiletí.Stejnì tak, jako nedokázal Alfred nikdy øíci Bertì ¾e jí miluje, nedokázal se jí ani svìøit s tím, ¾e pøecenìn chce zaèít pomáhat stavìt jakousi bariéru pøed nebezpeèím války. Jednoho lednového veèera se rozhodl, ¾e udìlá nìco opravdu velkého pro Bertino hnutí. Dopis, který tehdy, 7.1.1893 Bertì napsal, je zcela mimoøádnì dùle¾itý a unikátní. Po jeho pøeètení si Berta asi ani neuvìdomila, ¾e byla vlastnì prvním èlovìkem, kterému Nobel naznaèil, ¾e hodlá zalo¾it jakýsi fond, ze kterého se budou vyplácet ceny vìdcùm, lékaøùm a ¾e také míní zøídit cenu pro toho, kdo se nìjak zaslou¾il o svìtový mír a porozumìní mezi národy.
Nobel trávil hodnì èasu ve své vile v San Remu. Nevìdìl, ¾e se s Bertou u¾ nikdy nesetkají. Byl osamìlý a depresivní, trpìl tì¾kou srdeèní chorobou. Neustále cestoval, øídil své podniky, rozeseté po Evropì i pøední Asii, sledoval literaturu, soudobé autory, švédské i cizí. Pøední paøí¾ský kardiolog, kterého navštívil mu doporuèil, aby úplnì zanechal veškeré práce, chce-li ¾ít ještì aspoò rok. Jen¾e to pro nìj bylo nemo¾né. Nepøestal se zajímat o své podniky, ani o všechno to, èím se zabýval celý ¾ivot.
10. prosince 1896 ho našel jeho komorník mrtvého v køesle u psacího stolu. Berta von Suttner, rozená Kinská se o jeho smrti dozvìdìla z novin. Byla nesmírnì zarmoucená. Odešel jí dobrý pøítel, èlovìk, se kterým si skvìle rozumìla. Vìdìla, ¾e jediná cesta k pøekonání zármutku je práce. Pokraèovala ve své èinnosti pro mírové hnutí, psala. Udr¾ovala kontakty se svojí rodnou zemí. Setkala se i s básníky Svatoplukem Èechem a Jaroslavem Vrchlickým, psala do èeského pacifistického èasopisu, který mìl pøíznaèný titul: Odzbrojte!
Za úspìch Berty a jejích pøátel lze pokládat i zøízení Mezinárodního soudního dvora se sídlem v Den Haagu v roce 1899. Man¾elé Suttnerovi byli tehdy v Haagu a na plese, konaném v exklusivním hotelu Oude Doelen støedem pozornosti. Ale její støízlivý pohled na svìt Bertu pøimìl k tomu, ¾e si v lednu 1900 poznamenala do denníku: Haagská konference se mìla zapsat do 
dìjin jako pøíznivé znamení pro pøicházející století. Ale stará barbarství nevymizela. Pacifisté jsou znepokojeni, ¾e se vìci nevyvíjejí tak, jak oèekávali po této konferenci.
Pøišel rok 1901. Berta s Arturem oslavili støíbrnou svatbu a v prosinci tého¾ roku byla udìlena první Nobelova cena. Podle poslední vùle Alfreda Nobela mìla být udìlována za objevy ve fysice, chemii, medicínì, za literární dílo a za práci pro mír. Nobel ve své závìti urèil, ¾e ceny budou vypláceny z fondu ve výši 32 milionù švédských korun, který zalo¾il, a jeho¾ hodnota dodnes stále roste s úroky. O udìlení Nobelovy ceny rozhoduje Švédská královská akademie vìd ve Stockholmu, o cenì za mír Nobelùv ústav v Oslo. Prvními nositeli cen se stali: Nìmecký badatel W.Roentgen za fyziku, holandský vìdec J.H. van Hoff za chemii, nìmecký bakteriolog E.A. von Behring za lékaøství. Francouzský básník R.F. Sully-Prudhomme dostal cenu za literaturu. První Nobelova cena míru byla rozdìlena mezi pøedsedu francouzského mírového hnutí Fréderika Passyho a zakladatele Mezinárodního èerveného køí¾e Henryho Dunanta.
V roce 1902 postihla man¾ele Suttnerovy osobní tragedie. Artur ochrnul. Sjí¾dìly se k nim tehdy na Harmansdorf návštìvy z celého svìta. Ka¾dý chtìl neš»astného Artura potìšit. Ale ten se u¾, pøes nejlepší tehdy mo¾nou lékaøskou péèi, nevzchopil.
Berta obdr¾ela od svého nakladatele Piersona 15.000 Marek za další vydání knihy Odzbrojte! a mohla tak odlo¾it prodej zámeèku, o kterém museli z existenèních dùvodù uva¾ovat.
Artur von Suttner zemøel 10. prosince 1902, pøesnì na den a mìsíc jako Alfred Nobel. Berta ztratila nejcennìjšího a nejmilovanìjšího èlovìka, man¾ela a pøítele, který jí po celý spoleèný ¾ivot podporoval.
Vrhla se do práce, byla ještì víc ne¾ pøedtím zvána na pøednášky a konference, v roce 1904, ve svých 61 letech jela poprvé do Ameriky na mírový kongres v Bostonu. V následujícím roce mìla dlouhé pøednáškové turné po nìmeckých a švýcarských mìstech. Finanènì se jí daøilo velmi špatnì, musela doslova obracet ka¾dý halíø. Zdraví jí té¾ pøestávalo slou¾it.
Pak, pøi krátkém pobytu ve Wiesbadenu, obdr¾ela telegram, ve kterém jí švédský ministr zahranièních vìcí Loevland oznamoval, ¾e se stala laureátkou Nobelovy ceny míru na rok 1905. Pøedání Nobelovy ceny míru první ¾enì svìta prý bylo krásné a dùstojné.
A¾ do své smrti 21. èervna 1914 se neúnavnì anga¾ovala pro mírové hnutí, asi tušila nadcházející nebezpeèí. Nìkolik týdnù po její smrti padly výstøely v Sarajevu. Vypuknutí první svìtové války naštìstí u¾ neza¾ila.Berta von Suttner, rozená Kinská, byla ve své rodné zemi témìø zcela zapomenuta. Úmyslnì. Komunistickému re¾imu se šlechtièna z dob Habsburské monarchie, která se sna¾ila o mír a porozumìní mezi národy, vùbec nehodila do krámu, a proto se o ní radìji nezmiòovali. Ale ani dnes ji v jejím rodném mìstì Praze nic nepøipomíná. Dùm, kde se narodila u¾ nestojí - a na paláci Kinských na Staromìstském námìstí také ¾ádnou pamìtní desku nenajdete. Však u¾ ani rodinì Kinských nepatøí. Dávno jej prodali.
Jen vdìèní Rakušané jí dali na jednu stranu nové Euro mince.
Vìra Pokorná
