Síla lásky
Pøesto¾e nebo právì proto, ¾e neexistuje na lidské vlastnosti ¾ádná mírka, vidíme na stupnici buï lásku ¾ádnou, nebo velkou, silnou, nebeskou. Ka¾dý ví, co je to láska. Podle mne existují dvì lásky: jedna mezi mu¾em a ¾enou a druhá mezi rodièem a dítìtem. Pøesto známe lásku mateøskou, ale málokdy hovoøíme o lásce otcovské.
Láska jsou dva póly, které se k sobì pøitahují. Magnet nemusí pùsobit stejnì dlouhou dobu po obou stranách. Ale kdy¾ se stane, ¾e oba magnety, jak mu¾e, tak ¾eny mají stejnì silnou pøita¾livost, jedná se o velkou lásku. Taková láska nemá zábrany, jde, jak se øíká, pøes mrtvoly. Nevidí, neslyší, je doèista slepá a je bla¾ená. Má v sobì neskonalou sílu, doká¾e lámat skály, doslova dìlat zázraky.
Jednou takovou velkou pozoruhodnou láskou vzplál anglický král Eduard VIII. k Wallis Simpsonové. Narodila se r. 1896 do významné pøebohaté rodiny. Dostalo se jí vynikajícího vzdìlání a vychování. Cíl toho všeho byl jasný – získat co nejlepší partii k vdavkám. To se jí podaøilo a¾ na potøetí. Pro vìtšinu lidí byla králova láska nepochopitelná. Wallis podezírali, ¾e princ jako mu¾ na ni nezapùsobil tolik jako lesk a sláva britské koruny. Král byl ke všem domluvám hluchý, v roce 1936 abdikoval a opustil s Vallis Anglii. Po èase se v tisku spekulovalo o jejím románku s Jimmy Donahuem, který trval od r. 1950 do r. 1954. Jimmy, 34 let, pocházel z rodu Woolworthù, který byl v Americe slavnìjší ne¾ titul Windsor, tento mladík Wallis finanènì zajiš»oval. Byly to dárky, dovolené, automobily, zahranièní cesty, klenoty. Ale kdy¾ o takové lásce nikdo nenapíše, po èase se na ni zapomene, jako by nebyla.
V literatuøe máme nespoèet lásek, malých, pomíjivých i velkých a kupodivu i ty nejvìtší provází ¾árlivost. Po jedné takové lásce sáhl Shakespeare v Othellovi. Slepá ¾árlivost vítìzí nad láskou. Naopak v Romeovi a Julii vyústí láska v metì nejvyšší, to je ve smrti. A kupodivu taková láska není jen v literatuøe. I ve skuteèném ¾ivotì se s ní setkáváme. Pøipomeòme si Mayerling. Dalo by se øíci, ¾e Rudolf mohl mít po matce urèité sklony k teatrálnímu øešení dané situace, ale jak k tomu dospìla Vetserová, ¾e s ním souhlasila. Zøejmì také tou¾ila mít lásku nejvyšší a s nièím ni¾ším by se u¾ po následníkovi trùnu nespokojila. Objekt lásky nevidíme stát nahý jen s jeho vlastnostmi, ale vidíme ho se vším všudy. S jeho majetkem, rodinou, výhodami, výsluním, které nám to pøináší.
A pak také mù¾e láska vzplát jediným pohledem z oèí do oèí. Takovou lásku popisuje L. N. Tolstoj ve své Annì Kareninì. Kdy¾ nám ji pøedkládali za povinnou èetbu, odsuzovali dohozené sòatky a dávali dùraz na sòatek z lásky. A k èemu ty všechny doslovy. Láska nìkdy propukne nekontrolovatelnì a leckdy se na ni i doplácí. A Anna Karenina na ni doplatila svým ¾ivotem. Ale dalo by se øíci, byla chvíli š»astná. Dohozené sòatky bývají jen jistota, láska málokdy. Láska buï pøijde, nebo ne. Nejhorší v ¾ivotì je mít prázdné ruce, jak nìkteré ¾eny lkají nad svým osudem.
I kdy¾ jsem èetla i americkou a anglickou literaturu, nejvíc na mì zapùsobila ta ruská, proto¾e jsem ji èetla coby mladé dìvèe. Lásku Axinji a Grišky protkává Šolochov jako èervenou nit celým Tichým Donem. Lásku drsnou, silnou, nevìrnou, lásku na ostøí no¾e.
Naproti tomu Puškin s jeho Ta»janou v Ev¾enu Onìginovi s láskou jakoby zrozenou na druhém pólu. S láskou opravdovou, hlubokou, neposkvrnìnou, láskou na celý ¾ivot. Mo¾ná Jana Eyrová Charlotty Brontӫové z Anglie by se dala svou silou pøirovnat k zmiòovaným láskám na daleké širé Rusi.
Lásky jsou všude stejné, na celé zemìkouli a zále¾í jen na spisovateli, jakou do nich vlo¾í pøesvìdèivost. Lásky, o nich¾ se píše, bývají nesmrtelné a ty, o kterých se nenapíše jediný øádek, zmizí v hlubinách èasu a jako by neexistovaly, jako by nebyly. A takových lásek je nepochybnì nejvíc. Lásek prvních, silných, krátkých, š»astných i neš»astných, lásek a¾ do nebe, lásek a¾ za hrob.
A proto¾e já na velkou a silnou lásku na celý ¾ivot vìøím, vá¾ím si lidí, kteøí zùstávají své velké lásce vìrní. Jako celo¾ivotní obrázek mám pøed sebou své prarodièe. Jako dnes si pamatuji tu noc, kdy zemøela babièka. Tatínek pøivedl plaèícího dìdeèka do svìtlice a ulo¾il ho do své postele. Ještì dlouho jsem ho slyšela naøíkat, ne¾ jsem usnula. Po pohøbu si dìdeèek ulehl a za tøi mìsíce steskem zemøel. Pøièítala jsem to a dodnes pøièítám jejich velké lásce. A i já jsem mìla to štìstí, ¾e jsem mìla za man¾ela svou velkou lásku. Proto ráda o lásce ètu a píšu, proto¾e to je to nejkrásnìjší, co èlovìk v ¾ivotì má. ®ádný majetek ji èlovìku nemù¾e nahradit.