Robert van Gulik, holandský spisovatel, pøekladatel, hudebník, kaligraf, vìdec a diplomat
9. srpna 1910 – 24. záøí 1967
Osobnost Roberta van Gulika byla tak mnohostranná, ¾e lze jen velmi tì¾ko urèit poøadí dùle¾itosti jeho èinností. Byl jazykový génius, ale nejen to - pronikl do orientálního umìní tak, ¾e byl vynikajícím kaligrafem èínského písma a také hráèem na èínskou sedmistrunnou citeru, nazývanou èchin. Byl uznávaným odborníkem na starovìké èínské právo a souèasným ctìným diplomatem, obzvláštì v politicky citlivých zemích - Japonsku, Èínì, Indii, Libanonu, Sýrii, Malajsii, Libanonu a v Koreji, také ve Spojených státech.
Psal holandsky, èínsky, anglicky, italsky a japonsky. A psal také o rùzných tématech - o hudbì, malíøství, soudnictví, erotice a psal beletrii - detektivní pøíbìhy.
Holandský lingvista Robert Hans van Gulik se narodil právì pøed sto lety dne 9. srpna 1910 v Zutphenu v Holandsku, v provincii Geldeland. Jeho maminka Bertha, rozená de Ruiter, pocházela z hudebnické rodiny a zároveò z rodiny výrobcù klavírù. Jeho otec Willem byl lékaøem a generálporuèíkem v lékaøských slu¾bách královské Holandské východoindické armády. Vrátil se krátce pøed narozením Roberta Hanse z Jávy, kde se narodily jeho ètyøi starší dìti.
Dobu od svých tøí do devatenácti let pro¾il Robert Hans s rodièi v dnešní Indonésii - tehdejší holandské Východní Indii, kam byl jeho otec povolán znovu do armádních slu¾eb. Následovala ho man¾elka se dvìma nejmladšími dìtmi. Robert Hans v D¾akartì, tehdejší Batávii, a v Surabaji na ostrovì Jáva chodil mezi r. 1916 a¾ 1922 do základní školy. Zde se uèil v holandštinì, ale ovlivnìn okolím se zaèal uèit èínsky, javánsky a malajsky. Fascinovaly ho èínské znaky na èínských obchodech, tak¾e se jim zaèal brzy sám uèit a uèil se také èínsky mluvit.
V r. 1923 se rodina vrátila zpìt do Holandska a Robert Hans zaèal chodit na gymnázium do Nijmegenu, nepøíliš daleko od jeho rodného mìsta. Literárnì tvoøit poèal u¾ v šestnácti letech. Psal básnì a èlánky do školního èasopisu. Psal fantazie z nádherného ostrova, vzpomínky na dobu strávenou na Jávì.
Zaèal publikovat další èlánky a tehdy se projevilo jeho jazykové nadání. Studoval øeètinu, latinu, francouzštinu, nìmèinu a angliètinu. Zabýval se také spolu s holandským lingvistou a antropologem Christianem Corneliem em (1866 - 1951), ruštinou a sanskrtem. Profesor Uhlenbeck pùsobil na amsterodamské univerzitì. Robert Hans studoval rovnì¾ øeè Indiánù Èernono¾cù - Siksikù. Ze svého kapesného si sám platil uèitele pro svou milovanou èínštinu.
Jeho zpùsob uèení se cizím jazykùm spoèíval v pøekladech cizojazyèných prací do holandštiny nebo do angliètiny. Jeho ¾ivotopisci se shodují, ¾e lépe v cizích jazycích psal, ne¾ mluvil; pokud mluvil cizím jazykem, tak spíše s tvrdým holandským dùrazem, ale jeho vynikající schopnost sociálního kontaktu mu jakoukoli rozmluvu znaènì usnadòovala.
O èínských reáliích poprvé psal v r. 1828, psal i èínsky poznámky o klasické èínské literatuøe a umìní.
Od r. 1929 do r. 1934 byl studentem na leidenské univerzitì a studoval tam práva, èínštinu a japonštinu. Podle nìkterých pramenù studoval také v Utrechtu.
V r. 1930 a 1934 se zabýval dokonce øeèí Indiánù a uveøejnil anglicko-èernono¾ské slovníky „Anglicko - èernono¾ský slovník: zalo¾ený na materiálu ji¾ních Èernono¾cù“ (An English-Blackfoot Vocabulary : Based on Material from the Southern Peigans).
V r. 1932 pøelo¾il pod Uhlenbeckovým vedením ze sanskrtu do holandštiny poslední dílo indického básníka Kálidásy, ¾ijícího v 4. a¾ 5. století n.l. Bylo to drama o bo¾ské víle - apsarase, které Gulik nazval „Urvaci, jevištní kus od Kálidásy“ (Urvaçi, een Toneelstuck van Kalidasa). Sám se ale zkritizoval za „nabubøelý sloh“, ovlivnìný jeho pøeklady z latiny a øeètiny. „Urvaci“ je pøíbìh, známý i z našich pohádek - o bo¾ské víle, která navštìvuje Zemi v podobì labutì a zamiluje se do pozemš»ana - a o všech protivenstvích, která musejí zamilovaní, pocházející z rozlièných svìtù, pøekonat.
Uveøejòoval øadu èlánkù o orientálním stínovém divadle v èasopise „Elseviers Geillustreerd Maandschrift“ (pøibli¾nì Ilustrovaný mìsíèník) i v jiných holandských novinách. Své èlánky graficky vyzdoboval - ve stylu starých indických nebo èínských tiskù.
Své studium ukonèil v r. 1935 s vyznamenáním obhajobou své doktorské práce „Hajagríva: Mantrajánické hledisko kultu konì v Èínì a Japonsku“ (Hayagriva: The Mantrayanic Aspect of Horse-cult in China and Japan). „Hajagríva“ znamená „koòský krk“ a „mantrajána“ je jednou z cest buddhismu.
V tomto roce vstoupil do diplomatických slu¾eb. Jako první zastával místo druhého tajemníka na holandském velvyslanectví v Tokiu. Pokraèoval ve svých zájmech ze studentských dob a zamìøil se na starou èínskou kulturu - na literaturu a umìní. Sbíral vzácné knihy, hudební nástroje a umìlecká díla. Vìnoval se èínské kaligrafii a svoji techniku stále vylepšoval. Zvolil si jméno Kchao Leo-Pchej jako své umìlecké èínské jméno, ale pou¾íval i nìkolik dalších pseudonymù. Jeho podpis v èínštinì je na dalším obrázku. - Pochopitelnì si zdokonaloval také svou japonštinu a vzdìlával se v japonské kultuøe. Cestoval po Japonsku a dìlal i výlety do Èíny a sna¾il se rozvíjet styky s uèenci obou zemí. Zabýval se vedle kaligrafie a hudby také poezií a hrou v šachy. Jako západní èlovìk udivoval èínské i japonské vzdìlance svým vztahem vùèi východní kultuøe a byl jimi i obdivován. Dostával od nich dary v podobì kaligrafických i kni¾ních tiskù, které po celý ¾ivot s péèí a vdìèností opatroval.
Jeden z èínských svìdkù jeho èinnosti popisoval, jak si svým šarmem získával místní lidi. On, který vùbec nièím nepøipomínal Èíòana, jednou hrál na èchin na bøehu øeky Èchialing, která je pøítokem Jang-c´, starobylou melodii s poukázáním, ¾e to je napodobení toku øeky, jak se proplétá mezi horami, co¾ pøipomínalo pøítomným jejich dávnou minulost. Gulik sám miloval takové romantické okam¾iky a otevíralo to srdce jeho posluchaèù i všech, kteøí se s ním seznámili.
Od zaèátku své kariéry byl fascinován zvyklostmi starých èínských uèencù, èi naopak èínských starobylých úøedníkù, kteøí podle Konfuciova (551 pø.n..l. - 479 pø. n.l.) uèení sledovali i støídali práci ve státní slu¾bì se ¾ivotem uèence.
On sám pravdìpodobnì se také jako státní úøedník stylizoval do podoby konfuciánského uèence, i kdy¾ byl i znalcem taoistické a buddhistické filozofie.
V té dobì pøelo¾il èínský text o èínských kamenech na roztírání tuše, pou¾ívaných kaligrafy pøi pøípravì tuší a jeho práce mìla název „Mi Fu on ink-stones“ (pøibli¾nì Mi Fu a kameny na roztírání tuše) , která vyšla v Tokiu v r. 1938. - Mi Fu (1051 - 1107) byl èínský malíø, básník a kaligraf, který maloval zaml¾ené krajiny.
Ale Robert van Gulik nestudoval pouze odborné námìty. Miloval èínské lidové tradièní pøíbìhy, které byly na rozdíl od západních ponìkud teatrální. Nìkdy toti¾ vycházely z provozování lidových her. Byly to vìtšinou bro¾ované nebo sešitové svazky s hrdiny „bez báznì a hany“; èasto byli inspirací „bratøi ze zelených lesù“, neboli loupe¾níci a lapkové, popøípadì byli hrdiny èlenové ¾ebráckých cechù, kteøí úøedníky oslovovali, jako se stávalo i pozdìji van Gulikovu hrdinovi - soudci Ti - „ty pse jeden úøednická“.
Uèil se také od Jie Š´menga (Ye Shimeng 1863 - 1937), uèitele hry na èínskou sedmistrunnou citeru èchin - který byl mistrem tradièní èínské hudby, a kterého také podle vzoru starých èínských obrazù namaloval. - Ovšem jeho hodiny hudby nebyly zase tak jednoduché - musel za ním jezdit z Tokia do Èíny, pravdìpodobnì do Su-èou na dolním toku øeky Jang - c´.
Robert van Gulik èínskou loutnu i hru na ni studoval ze všech hledisek, shánìl veškeré dostupné materiály o ní. Výsledkem byla monografie „Èínská loutna v lidové tradici; esej o ideologii citery èchin“ (The Lore of the Chinese Lute: An Essay in Ch'in Ideology ), která vyšla v r. 1940. Tuto esej vìnoval památce svého uèitele, Jie Š´menga.
V r. 1940 narazil van Gulik na pøíbìh anonymního autora z 18. století, který ho nadchl. V èeštinì by se dal jeho název pøelo¾it jako „Ètyøi velké pøíbìhy z království císaøovny Wu“. Císaøovna Wu vládla v letech 684 a¾ 705. Byl to smyšlený pøíbìh skutkù jednoho z hrdinù tradièní èínské detektivní literatury, jeho¾ autor si vypùjèil jméno skuteèného státního úøedníka z období dynastie Tchang, který ¾il mezi lety 630 a¾ 700 našeho letopoètu. Skuteèný soudce Ti ®en-»ie prošel rovnì¾ rùznými slu¾ebními i polickými místy, byl dokonce ministrem, jeho ¾ivot byl také pestrý - vedle slávy byl uvìznìn a hrozila mu i poprava za urá¾ku císaøovny Wu, v dùsledku rùzných politických zmìn byl omilostnìn; nakonec prý byla císaøovna sama dokonce jeho smrtí zarmoucena. Portrét soudce Ti od Roberta van Gulika podle starého èínského døevorytu je na dalším obrázku.
V r. 1941 vydal Robert van Gulik další monografie, týkající se loutny - o èínském císaøovi Si Kangovi ze 17. století - „Si Kang a jeho poetický esej o loutnì“ (Hsi K'ang and His Poetical Essay on the Lute).
V té dobì také uveøejnil velkou øadu èlánkù ve vìdeckých èasopisech, pøedevším v anglicky psaném èasopise „Monumenta Nipponica“, (Japomské památky), vydávaného Sophia University v Tokiu, a zaèal rozsáhlou studii o svitkových obrazech v Èínì a v Japonsku. Èasopis „Monumenta Nipponica“ byl zalo¾en v r. 1938 a van Gulik s ním od poèátku spolupracoval.
V Tokiu pùsobil a¾ do zaèátku holandsko - japonské války, kterou Holandsko vyhlásilo 8. prosince 1941 - den po napadení Pearl Harbouru Japonci. Spolu s diplomatickým sborem spojencù byl v r. 1942 evakuován. Bohu¾el jeho sbírka vzácných tiskù a kaligrafií, kterou tak peèlivì ochraòoval, se pøi tom ztratila.
Nìjakou dobu byl povìøován diplomatickými úkoly v rùzných èástech svìta - ve východní Africe, Egyptì a Novém Dillí.
Zbytek války od r. 1943 strávil jako sekretáø holandské mise u nacionalistické Èankajškovy vlády v Èchung - èchingu, doèasném hlavním mìstì, v severozápadní Èínì.
Zde vìtšinou po veèeøi, pro pobavení svých zdejších pøátel hrával na èchin. Pokud uspoøádal veøejný koncert, pak byl výtì¾ek v¾dy urèen pro èínské charitativní úèely.
V prosinci 1943 se o¾enil s Èíòankou Š´- Fang Šuej, pùvodem z Pekingu, která se pøestìhovala do Èchung - èchingu v dùsledku èínsko-japonské války. Byla dcerou císaøského mandarína z doby posledního èínského císaøe.
Sleèna Š´ byla vysokoškolsky vzdìlaná a pøi ucházení se o ni skládal van Gulik rovnì¾ èínské milostné verše. - Svatba byla nejdøíve podle køes»anského obøadu a pak podle èínských zvyklostí.
Man¾elé mìli ètyøi dìti, z nich¾ první se narodilo v prosinci 1944. Jsou známa jména jejich tøí synù - Willem Robert, Pieter Anton a Thomas Mathijs a dcery - Pauline Francis.
Jeho man¾elka po jeho smrti vyprávìla, ¾e to byla pro jejího man¾ela nejš»astnìjší léta. Zde se setkal s mnoha významnými hráèi na èchin a sbíral od nich zkušenosti. Dokonce zde pomáhal zakládat spoleènost hráèù na èchin a zaøídil od holandského velvyslanectví pro ni místnost. Rovnì¾ v té dobì maloval kopie starých èínských obrazù a kaligrafií. Studoval èínské peèetì a nauèil se je i sám vyøezávat.
Bìhem války se zabýval postavou soudce Ti, tedy Ti kunga. Pøelo¾il do angliètiny další kní¾ku o nìm - èínský detektivní román z osmnáctého století, napsaný neznámým autorem, zøejmì soudcem na odpoèinku, nazvaný „Ti kung an“, v pøekladu do èeštiny z r. 1996 „Slavné pøípady soudce Ti“ , a v angliètinì „Ti Goong An : Three Murder Cases Solved by Judge Dee“ (Ti kung an: Tøi pøípady vra¾dy øešené soudcem Ti“) . Tento pøeklad má být první a mo¾ná i jediný pøeklad pùvodní staré èínské detektivky do angliètiny a tudí¾ i do èeštiny. - Pøíbìh obsahuje prvky, obvyklé právì v této literatuøe - nadpozemské bytosti, pøedevším pekelného soudce, ale také detailní popisy poprav a muèení. To prý patøí k èínské detektivce více, ne¾ popisy dùmyslného pátrání, jako je tomu v detektivce západní.
Van Gulik zároveò pro potøeby svého pøekladu zaèal studovat tradièní èínské soudnictví a trestní zákoník.
Také pracoval na vìdecké práci, týkající se zenbuddhistického mistra, mnicha Tchung-Kchao ze sedmnáctého století, který zùstal vìrný dynastii Ming pøi jejím pádu. Ovšem pro van Gulika bylo na této osobnosti nejdùle¾itìjší, nikoli jeho politické pøesvìdèení, ale to, ¾e to byl èlovìk, který po své emigraci do Japonska v r. 1677 byl “odpovìdný“ za rozšíøení tradice loutny také v Japonsku.- Dùkladné bádání mu ale válka znemo¾nila. Monografie vyšla v Èchung - èchingu.
Po válce se Robert van Gulik vrátil do Holandska, krátkou dobu pracoval na ministerstvu zahranièních vìcí v Haagu a v r. 1946 byl povìøen dalšími úkoly jako rada na holandském velvyslanectví ve Washingtonu, kde pracoval v komisi pro Dálný Východ, která formulovala politiku vùèi pora¾enému Japonsku.
Kdy¾ se politická situace ustálila, byl poslán van Gulik do Tokia, aby na plnìní závìrù komise pro Dálný Východ dohlí¾el - byl pøidìlen k holandské vojenské misi.
V r. 1949 pøipravil van Gulik k tisku první vydání jednoho tisíce dvou set podepsaných výtiskù svého pøekladu „Ti kung an“. Nepøedpokládal v té dobì vìtší zájem, byla to spíše soukromá akce více pro jeho pøátele a známé. K vydání došlo právì v Tokiu.
Robert van Gulik uvedl k této své práci: „Tento pøeklad je pøedevším produktem váleèných let 1841 - 1945 v Pacifiku, kdy neustálé putování na rozlièná místa podle potøeb války znemo¾nilo další slo¾itìjší sinologické bádání. Pøedmluvu, doslov a poznámky jsem doplnil pozdìji, v dobì svého pobytu ve Washingtonu D.C.“
Pøeklad opatøil na konci seznamem pramenù se vztahem k èínské kriminalistické literatuøe a vyzval pøípadné zájemce ke zpracování dalších pøíbìhù v moderní detektivce s osobitì èínskými zápletkami.
Na jeho výzvu k napsání moderní èínské detektivky nikdo neodpovìdìl a tak se dal do psaní sám. Po dalších sedmnáct let provázel svého soudce s jeho ètyømi pomocníky i se tøemi ¾enami po rùzných místech Èíny a popisoval rùzné reálie z doby dynastie Tchang. Popisoval - na pøeskáèku - kariéru svého hrdiny od jeho prvního místa po studiích v r. 663 ve funkci náèelníka v Peng-laj a¾ do konce jeho detektivní kariéry jako prezidenta Nejvyššího soudu v hlavním mìstì, kdy soudce Ti zjistil, ¾e zloèinci u¾ prohlédli jeho vyšetøovatelské metody a on ztrácí nadìji na další úspìch v pátrání.
Vykreslil soudce Ti jako vyznavaèe Konfucia, jako oddaného císaøského úøedníka, skvìlého šermíøe a pøedevším starobylého detektiva, který mìl vynikající intuici. Soudní jednání nebývá v jeho románech, na rozdíl od èínských detektivek, to nejdùle¾itìjší; a ani popisy poprav a muèení Robert van Gulik pøíliš neprotahoval.
O soudci Ti napsal Robert van Gulik šestnáct románù a osm povídek. V¾dy si vymyslel námìt, naèrtl mapu dìje - èasto je souèástí pøíbìhu - vymyslel postavy a jejich charakteristiky, pak zaèal splétat zápletky - èasto tøi kriminální pøípady nìjak propojené, nìkdy i zcela nesouvisející, jak bylo zvykem v tradièní èínské detektivce. Pøíbìh vìtšinou psal asi šest nedìl.
Sám ale popisoval, ¾e psaní pøíbìhù se soudcem Ti se pro nìj stalo nezbytným; ¾e toti¾ diplomatická práce byla natolik tì¾ká a vyèerpávající, ¾e hledal útoèištì v minulosti, aby našel odpoèinek a vyrovnání pro pøítomnost.
První dva pøíbìhy vyšly nejdøíve v èínštinì, van Gulikùv pøítel je pøelo¾il do japonštiny. První pøíbìh „Soudce Ti a vra¾edný zvon“ (The Chinese Bell Murders) nebyl v angliètinì vydán hned. V èínštinì vyšel v r. 1950, v japonštinì v r. 1951, anglicky a¾ v r. 1957. Anglické pøeklady svých vlastních èínských originálù sepsal van Gulik a¾ po velkém ohlasù svých prvních pøíbìhù. Podobná byla data rùzných vydání i u druhé detektivky „Záhada èínského bludištì“ (The Chinese Maze Murders).
Pùvodnì chtìl japonský vydavatel pro zvýšení prodejnosti dát na obálku knihy obrázek nahé ¾eny, co¾ Robert van Gulik odmítl. Odùvodòoval to tím, ¾e celý pøíbìh je pøísnì konfuciánský a bylo by to nepatøièné, proto¾e to naprosto Konfuciovì filozofii neodpovídá. Proto nabídl výzdobu svými kresbami ve stylu starobylých èínských kreseb z doby dynastie Ming, podobných, jako je na dalším obrázku.
Aby pøesvìdèil vydavatele o historické pravdì svého tvrzení, obrátil se na rùzné antikváøe v Èínì s po¾adavkem, mají-li nìjaké tisky nahých osob z období dynastie Ming, které naopak bylo proslulé nevázaným ¾ivotem. Tak získal spisovatel nìjaké obrázky tìchto objektù, co¾ vedlo k jeho další badatelské práci.
Jako výsledek svého bádání vydal v r. 1951 Gulik v omezeném poètu výtiskù, urèených pouze pro vìdecká pracovištì, svoji práci „Erotic Color Prints of the Ming Period“ (Erotické kolorované tisky periody Ming) i se ètyøiadvaceti vyobrazením døevorytù.
Vedlo to ještì k další práci, kterou van Gulik sepsal na základì tisku zachovaného v Japonsku. V sedmnáctém století byly toti¾ mnohé èínské tisky znièeny a uchovaly se pouze nìkteré - a to v Japonsku. Vydal tedy v r. 1950 „Drobný pøíbìh jarního snu“ (Trifling Tale of Spring Dream), který je oznaèen jako erotický. - Odboèím malou poznámkou - náš básník Julius Zeyer podobný pøíbìh zpracoval v romantické skoro pohádce „Blaho v zahradì kvetoucích broskví“ z r. 1882, která je velice romantická, mo¾ná milostná, ale nikoli erotická.
Avšak „Drobný pøíbìh jarního snu“, proto¾e se poèítá k erotické literatuøe, byl rovnì¾ vydán ve velmi malém poètu výtiskù jako soukromý tisk.
Po Tokiu byl v r. 1952 Robert van Gulik jmenován radou na holandském velvyslanectví v Novém Dillí v Indii. Tam psal tøetí detektivku se soudcem Ti „Vra¾dy na èínském jezeøe“ (The Chinese Lake Murders), stále ale ještì nejdøíve v èínštinì.
Indické prostøedí ho inspirovalo k další vìdecké práci: „Siddham; esej o historii sanskrtských studií v Èínì a Japonsku“ (Siddham: An Essay on the History of Sanskrit Studies in China and Japan) , která ale vyšla a¾ v r. 1956 v indickém Nagpúru. Siddham je písmo ze severní Indie a je to jedno z písem, kterým byly psány spisy v sanskrtu.
V r. 1953 se vrátil zpìt do Holandska a zastával místo øeditele sekce Afriky a Støedního Východu na ministerstvu zahranièních vìcí v Haagu a bìhem následujících tøí let ¾ádný další pøíbìh nenapsal. Ale v prùbìhu hledání nových témat a zápletek pro své detektivky prostudoval øadu èínských detektivních pøíbìhù. V dùsledku toho vydal, tentokrát v holandském Leidenu svùj pøeklad z èínštiny „Tchan - jin - pchi - š´: Podobné pøípady zpod hrušnì“: Manuál právní vìdy a odhalení ze tøináctého století“ (T'ang-yin-pi-shih : Parallel Cases from under the Pear-tree: A 13th Century Manual of Jurisprudence and Detection), také vydávaný pod jménem „Zloèin a trest ve starodávné Èínì“, který je pravdìpodobnì jediným evropským pramenem historie trestního zákoníku v Èínì v této dobì. Je to sbírka sto ètyøiceti ètyø kriminálních a soudních pøípadù ze støedovìku, které odpovídaly právu nejen èínskému, ale i japonskému a korejskému.
Po r. 1953 van Gulik opravil svá døívìjší vydání detektivek tak, aby mohla vyjít v holandštinì. V r. 1956 byl jmenován vyslancem v Sýrii a Libanonu a musel cestovat mezi Damaškem a Bejrútem. Pøesto ale byl velmi literárnì èinný. Vznikly detektivky „Záhada èínského zlata“ (The Chinese Gold Murders), v r. 1957 vyšla zcela pøedìlaná verze detektivky „Vra¾dy na èínském jezeøe“ (The Chinese Lake Murders). Bìhem této doby Gulik pracoval i vìdecky. Vyšla dvì vìdecká díla: „Kniha výstøi¾kù pro èínské sbìratele: Èínská monografie o svitcích a padìlcích“ (Scrapbook for Chinese Collectors : A Chinese Treatise on Scrolls and Forgers) a „Èínské obrazkové umìní z pohledu znalce“ (Chinese Pictorial Art as Viewed by the Connoisseur).
V monografii o èínských obrázcích, která vyšla v r. 1958 v Øímì, se van Gulik zaobíral více technickými detaily, jako materály, tj. tušemi, pigmenty, kameny na roztírání tuše, dále papírem, hedvábím. Popisoval také buddhistickou ikonografii, èínskou a japonskou malbu, èásteènì popisoval i umìlecká díla z Tibetu a Koreje. I zde se zabýval padìlky.
Pøipravoval strojopis dalšího vìdeckého díla, které vyšlo v r. 1961 - „Sexuální ¾ivot ve staré Èínì. Pøedbì¾ný prùzkum èínského sexu a spoleènosti od pøibli¾nì 1500 pø. n. l. do roku 1644 n. l.“ (Sexual Life in Ancient China. A preliminary survey of Chinese sex and society from ca. 1500 B.C. till 1644 A.D.). Dílo se zabývalo pøedevším sociálními otázkami se sexem spojenými, jako prostituce a èínská instituce konkubinátu i dalších rodinných vztahù, dále rùznými filozofickými názory na tyto otázky, ale i odrazem sexu v umìní. První námìty Robert van Gulik získal èetbou vzácných tiskù lidových románù a povídek ze své sbírky. Èásteènì vycházel i z poznatkù získaných pøi shánìní erotických tiskù na zaèátku padesátých let.
Uprostøed obèanské války v Libanonu v r. 1958 napsal van Gulik „Záhadu èínského høebíku“ (The Chinese Nail Murders) a krátkou povídku „Vra¾da v podveèer Nového roku“ (New Year's Eve in Lan-Fang), kterou pøekvapil své pøátele, proto¾e nejdøíve ji vydal jako soukromý tisk v omezeném poètu výtiskù a posílal ji jako novoroèní pozdrav pro rok 1959.
V létì 1959 se stal velvyslancem v Malajsii. Seznal, ¾e jeho londýnský vydavatel není schopen vydat více ne¾ jeden pøíbìh se soudcem Ti roènì, tak se rozhodl vydávat detektivky sám. Tehdy napsal „Èervený pavilon“ (The Red Pavilon) a „Strašidelný klášter“ (The Haunted Monastery), které vyšly v r. 1961 v Kuala Lumpuru. V r. 1962 tam vyšel také „Lakový paraván“ (The Lacquer Screen).
V r. 1962 van Gulik napsal „Vra¾du v Kantonu“ (Murder in Canton), která jaksi uzavírá pátrání soudce Ti; nejdøíve myslel, ¾e tímto pøíbìhem psaní o soudci Ti skonèí, ale rozmyslel si to a pokraèoval dále.
Tak v r. 1963 vznikla „Císaøova perla“ (The Emperor´s Pearl). Tehdy pracoval Robert van Gulik opìt na ministerstvu zahranièních vìcí v Haagu ve výzkumném a dokumentaèním støedisku ministerstva zahranièních vìcí.
V r. 1965 vyšly povídky „Opice a tygr“ (The Monkey and the Tiger), kde dokonce i soudce Ti hraje na loutnu, a Robert van Gulik napsal „Motiv vrby“ (The Willow Pattern).
Tehdy napsal „Fantom chrámu“ (The Phantom of the Temple), kde u¾il poznatky ze své práce o sexuálním ¾ivotì ve staré Èínì, proto¾e popisoval fungování domácnosti soudce Ti s jeho tøemi man¾elkami.
V r. 1967 vznikla detektivka „Tykev a náhrdelník“ (Necklace and Calabash). Bìhem let 1959 a¾ 1961 vznikla i øada krátkých detektivních pøíbìhù.
V r. 1967 se Robert van Gulik vrátil do Holandska, snad pouze na dovolenou, ale dlouhou dobu strávil v nemocnici, kde dále psal. Dokonèil detektivku „Básníci a vra¾da“ (Poets and Murder), která yvšla posmrtnì, a pøipravil k vydání své poslední vìdecké dílo „Gibbon v Èínì: Esej o èínské lidové tradici o zvíøatech“ (The Gibbon in China. An Essay in Chinese Animal Lore), která byla vydána a¾ po jeho smrti. Je to esej o motivu gibbona na èínských kresbách a malbách lidových i význaèných èínských umìlcù.
Robert van Gulik zemøel sedmapadesátiletý 24. záøí 1967 v Haagu na rakovinu plic.
Leidenská univerzita získala v r. 1977 od jeho dìdicù významnou sbírku desetitisícù svazkù, z nich¾ bylo mno¾ství unikátních. Byly to lidové pøíbìhy, knihy o literatuøe a umìní a knihy o hudbì.
Na závìr uvádím pøeklad anglického pøekladu japonské básnì od Roberta van Gulika:
Kdy¾ zemøu
kdo bude pro mne truchlit?
Jen èerné vrány z hor
budou pro mne truchlit.
Ale ty vrány, které pøicházejí z hor
také pro mne truchlit nebudou:
ony truchlí pro nedosa¾itelné
obìtní peèivo
na mém oltáøi smrti.
Asi truchlilo hodnì lidí, kteøí ho znali, a hodnì jeho ètenáøù, kterým chybí další pøíbìhy se soudcem Ti. - I kdy¾ má Robert van Gulik pokraèovatele, jejich detektivky se soudcem Ti nemají onu gulikovskou konfuciánskou noblesu.