„Dejte mi pevný bod a já pohnu Zemí“.
Archimedes ze Syrakus (287-212 pø.Kr)
„Lidstvo se buï vrátí k Bohu, anebo se znièí“.
Albert Einstein pokládaný za nejvýznamnìjšího vìdce 20. století (1879-1955)
S pojetím „zatmìní Boha“ pøišel významný teolog minulého století, Martin Buber (1875-1965), tedy souèasník dnešních starcù, právì tak jako psychoterapeut Jung, anebo Albert Einstein. S Martinem Buberem jsme tedy pochopili, ¾e Bùh pøed námi skryl svou tváø, zatímco spousta lidí na planetì pøišla z tohoto hlediska o sluch i zrak. Není divu. Dáme-li ještì jednou slovo tomuto teologovi, který za našeho èasu zesnul na pravém místì, toti¾ v Jeruzalémì, tedy se dozvíme, proè se tak stalo.
„Bùh, ano, nejobtí¾nìjší ze všech lidských slov. ®ádné jiné nebylo tak špinìno, tak rváno. Lidská pokolení svalila tí¾i svého ¾ivota naplnìného úzkostmi na toto slovo a zatlaèilo je do zemì, le¾í v prachu a nese veškerou jejich tí¾i.“ Tak došlo k osudnému „zatmìní“. Co¾ bylo ovšem pozorováno ji¾ starozákonními proroky, a jeden z nich, Izaiáš ji¾ pøed dávnými èasy dumal právì nad skrytou tváøí Boha. (Iz 45,15). V biblických textech se doèítáme, ¾e „v tìch dnech bylo slovo Hospodinovo vzácné, vidìní nebylo èasté“ (1.Sam.3,1). Zapomínáme, ¾e naše planeta je soudem, který trestá provinìní, je¾ jsme si sami nadrobili. Indický duchovní svìt se svým pojetím reinkarnací a karmických trestù, opakovanými návraty na pozemské jevištì, si s touto problematikou dovede poradit: platíme za vlastní nièemnosti, jich¾ jsme se dopustili v pøedchozím ¾ivotì.
Køes»anství nás sice vede k pojetí, ¾e jsme si, jako duchovní jednotky našeho svìta rovni – svými základními právy ovšem. I kdy¾ pozorujeme, ¾e svým nadáním, svým zalo¾ením i tváøí si rovni zdaleka nejsme. Co¾ vìtšina z nás pøijímá jako samozøejmost, nikoli jako dar, spojený se zcela konkrétním posláním a zadáním. Indický duchovní okruh se s tímto tématem nerovnosti dávno vypoøádal opakováním nìkolika ¾ivotù.. Tedy soubor nerovností a hrùz odehrávajících se na naší planetì, není ani pro nás, ani pro buddhismus dílem bo¾stev, pøed nimi¾ se tøásla celá antika, ale dílem nás, pozemš»anù, kteøí ztratili soudnost a míru.
Èlovìk ¾il ovšem dlouho ve skromných podmínkách, a tedy byl vírou zakotvený v nadìji, ¾e mu po pøejití bìd bude odmìnou úèast na Bo¾ím království. S novovìkem se ovšem zrodily jiné míry a zvýšené nároky – dali jsme pøednost všemu mìøitelnému a hmatatelnému, a ve své fyzické bídì jsme (kdy¾ jsme technicky dospìli) vsadili na vlastní bohatou øíši – a to rovnou a hned na této pevné zemi. Boha jsme kupodivu najednou nepotøebovali, z víry se stala povìra, otroctví a blud. Jen v krajní úzkosti jsme si na tuto Výsost vzpomnìli, prosbami, náøkem nebo také výèitkami a prokletím.
Jeden z psychiatrù našeho vìku, Erich Fromm, výsti¾nì poznamenal, ¾e „dnešní èlovìk se spíš podobá tøíletému dítìti, které volá otce, kdy¾ ho potøebuje, ale jinak, kdy¾ si hraje, je zcela sobìstaèné.“
Nicménì byla to vìda, která nám dala právì v pøedveèer našeho tøetího tisíciletí nahlédnout do hlubin vesmíru, jen¾ je jen souèástí nekoneèného mno¾ství dalších vesmírù. Naši jaderní badatelé se noøí do tajù struktury hmoty a do poèátkù naší existence, do tajù velkého tøesku. Dešifrovali také genetický kód a podívali se na zemìkouli z opaèné strany vesmíru. Nebylo divu, ¾e skoro všichni tváøí v tváø novému náhledu dospìli k víøe. Nebo» našli onen pevný bod, po nìm¾ kdysi marnì tou¾il slavný Archimedes dávno pøed Kristem.
Jak se zdá, v obecné krizi, do ní¾ patøí i krize víry, nás v nejistotách zaèíná pøitahovat touha po zakotvení, a» ji¾ ¾ijeme kdekoli. Pochopili jsme toti¾, ¾e ¾ádná z konstant, na nich¾ je zalo¾en náš svìt, není nahodilá. I sám ¾ivot je velkým zázrakem. Tudí¾ i takøeèení ateisté musí pøijmout základní fakt, ¾e nic se nedìje a nedálo náhodou, a prozíravìjší z nich usoudili, ¾e náhoda je jenom pseudonym Boha, který se (v èase svého zatmìní) zøetelnìji neprojevil.
Vznikla také velmi poèetná „šedá zóna“ vìøících/nevìøících, kteøí nemohou ne¾ pøiznat, ¾e „nìco existuje“, ¾e cosi neznámého dává svìtu øád; ovšem odmítají na toto klíèové místo jmenovat a dosadit tolikrát zatracovaného Boha.
Nezbývá, ne¾ se vìnovat onomu osudovému pevnému bodu, tušenému ji¾ dávnými civilizacemi. Tuto jistotu nesli v sobì Indiáni, zcela výjimeèné místo zaujal ¾idovský národ se svým Jahvem, tedy starozákonním Bohem. Proto¾e antický svìt poznával Boha jako dárce moudrosti, dovednosti øemesel, úrody, odvahy na váleèném ta¾ení a rozhodèího v soudech, rozdrobili si Boha na jednotlivé bo¾í instance. Respektovali tedy témìø nespoèitatelné mno¾ství bohù, bohyò a hrdinù, co by jejich potomkù.
Opomenutím tìchto tradic, jsme se ovšem zbavili jistících kotví, a ztratili jsme duchovní nadhled. Z našeho ¾ivota se vytratily tak základní pojmy, jako je ticho, uctivá bázeò, naslouchání, vyvolení, milost, høích, stud èi smlouva. Ty nejstarší smlouvy uzavøel Bùh s biblickými prominenty, tedy s Moj¾íšem i Abrahamem. Tak jsme se sami oloupili o pojetí smyslu a odpovìdnosti, i o zmínìné naslouchání. Dokud nebyli naši pøedkové pøetí¾eni technickým rámusem, slýchávali i utišující odpovìdi, nebyli v ¾ádném pøípadì sami, a tedy snáze odolávali úzkostem a stresu doby. I dnes ovšem dobøe jištìnému èlovìku pomù¾e trochu upravený citát nového zákona. Bùh tu byl - obraznì øeèeno – èasto svìtlem, pastýøem, dobrým hospodáøem nebo vinaøem. V této souvislosti nelze nepøipomenout, ¾e se v biblických textech vyskytuje èasto slovo „brána“ – projít branou bylo toté¾ co absolvování ¾ivotní zkoušky, èasto byla ve høe promìna ¾ivotního stylu. Šlo poka¾dé o volbu, èi symbolický krok do nové ¾ivotní fáze.
Nu a „brána“ se stává aktuálním pojmem i v tomto èase, kdy pøecházíme ze ètvrtohor do pìtihor, kdy se stáváme škùdcem èi predátorem na této planetì, a kdy se uzavírá zase jednou minulost. Futurolog naší doby, Alvin Toffler shledává, ¾e jsme poslední generací staré civilizace a první generací nové civilizace. Konèí éra prùmyslového vývoje a vstupujeme na pùdu nového spoleèenství, v nìm¾ zmizí lidská døina. Tato epocha ještì nemá jméno, zaèíná však, jako ka¾dá historická promìna hlubokou krizí – ve všech sférách našeho bytí. Od zastaralých myšlenkových šablon, pøes sociální nouzi a tì¾ce poškozenou pøírodu. Roste potøeba odpovìdných osobností, které by se mohly ujmout øízení v dobì, kdy nemáme ani srozumitelné vize. Spoleènost se øítí samospádem a u kormidla našeho plavidla se strkají vylo¾ení psychopati.
Pøitom, vzpomeneme-li si na slova nìkdejšího pape¾e Benedikta XVI., se v našich duších rozhostila pouš». Prázdná to pustina, v ní¾ se obèas objeví fata morgana, laciná iluze. Nìkdy – jako ®idé, kteøí putovali pouští do své „zaslíbené zemì“, hoøekujeme nad plnými stoly zemì, kterou opouštíme. Nicménì byla to kdysi velká ¾ivotní zkušenost, v ní¾ si ®idé srovnávali své stupnice hodnot pøi ètyøicetiletém putování pouští. Mìli alespoò jednu jistotu, zvykli si toti¾ „chodit s Bohem“ (Mich. 6,8) .
Tady bude na místì pøipomenout francouzského myslitele René Voillauma, (1905-2003), dle nìho¾ „pouš» je více ne¾ ústraní, proto¾e ve své rozloze a ve své prázdnotì pøivádí èlovìka k hranici jeho slabosti a jeho bezmoci a nutí ho hledat sílu v Bohu. Nese v sobì znamení chudoby, strohosti, krajní jednoduchosti, úplné bezmoci èlovìka, který tváøí v tváø poušti objevuje svou slabost.“ V tomto smyslu je Izrael unikátní zkušeností dìjin, proto¾e nám zanechal na stránkách Starého zákona popis didaktické výchovy ¾idovského národa na Sinajské poušti. Trasou, kterou bylo mo¾no zvládnout v øádu týdnù, museli putovat ètyøicet let. Cestou selhávali, koøili se pohanským bù¾kùm, bouøili se, a proto¾e ani Moj¾íš svou roli nezvládl bez chyb, sám nakonec do „zaslíbené zemì“ nevstoupil. Mohl tìsnì pøed cílem alespoò nahlédnout do zasvìcených konèin s hory Nebó, dvacet kilometrù od ústí Jordánu do Mrtvého moøe. Tam tedy také skonèily jeho útrapy, a jak se psávalo na biblických stránkách, „odešel, sytý svých dnù…“
Pochybovaèe trápí nedostatek dùkazù o existenci Boha. „Dej nám znamení“, volají, nebo „uèiò zázrak“!“ My, kteøí jsme Ho ji¾ našli, víme, ¾e nejde o eskamotéra, který by se ochotnì pøedvádìl na nepatrném pozemském jevišti uprostøed hlubinných dálav miliard vesmírù. Teolog Buber, který ji¾ na tìchto stránkách promluvil, nám na dané téma zachoval tento vzkaz: „zázrak je nìco, co se stane jen lidem, kteøí jsou schopni nebo pøipraveni zázrak pøijmout.“ Co¾ ovšem není náš pøípad – my se sna¾íme Boha pøijmout jako mága, ani¾ by výjev poznamenal náš náhled na ¾ivot a vlastní poslání.
Své zøetelné vysvìtlení oèekávaných znamení nám podal ve své Citadele Antoine de Saint Exupéry, kdy¾ napsal: „Má samota mne, Pane, nìkdy mrazí. A v poušti samoty si ¾ádám nìjakého znamení. Tys mne však v mém snu pouèil. Pochopil jsem, ¾e jakékoli znamení je marnost, nebo» kdybys byl z mé roviny, nenutil bys mne rùst. A co bych si, Pane poèal se sebou, tak jak jsem? A proto jdu a vznáším modlitby, na nì¾ není odpovídáno, a jsem tak slepý, ¾e se musím øídit jen teplem na uvadlých dlaních, ale Tebe, Pane, pøesto chválím, ¾e mi neodpovídáš, nebo» kdybych našel, co hledám, u¾ bych se nemusel uskuteèòovat.“
My všichni jsme „nedoslýchaví“ a nevnímáme mnohé, co je nám poskytováno. Drmolíme modlitby, ani¾ bychom se ponoøili do hlubin duše, ztišili se a èekali na odpovìï. Jsme vybaveni na pøíjem, ale zahlceni vlastními myšlenkami, jsme se stali nedoslýchavými. Mnozí mistøi všech profesí pøijímají inspiraci jako dílo vlastního talentu, buší se nadutì do hrudi, ani¾ by pocítili by» jen stín vdìènosti. Nebo» ne ka¾dému bylo dáno. Tomuto tématu se vìnoval mimo jiné americký teolog nìmeckého pùvodu Paul Johannes Tillich (1886-1965), který napsal: „Jsme odlouèeni od tajemství, od hlubiny a velikosti své existence. Slyšíme hlas Bo¾í hlubiny; ale naše uši jsou uzavøeny. Cítíme, ¾e se od nás ¾ádá nìco radikálního, totálního a nepodmínìného; ale bouøíme se proti tomu, sna¾íme se tomu naléhání uniknout. Tentý¾ autor na jiném místì sdìluje, ¾e „Bo¾í milost nás zasahuje, kdy¾ jsme ve velké tísni a v nepokoji. Zasahuje nás, kdy¾ kráèíme temným údolím nesmyslného a prázdného ¾ivota… Zasáhne nás, kdy¾ naše znechucení sebou samými, lhostejností, slabostí, znepøátelením, nedostatkem zamìøení a usebrání se nám stalo nesnesitelným.“ Zkrátka: „Bez této milosti bychom nemohli ¾ít.“
Pøitom je ohromující, ¾e provokujeme touhou po zázracích v èase, kdy objevujeme záhady a kapacity mozku, otevíráme tajemství vesmíru i hmoty, a jedna vyøešená záhada pøináší nekoneèné mno¾ství dalších otazníkù. Bìhem jednoho ¾ivota jsme byli svìdky mnoha zásadních pøelomù – z hrubého modelu atomu jsme dospìli k záhadám teorie strun, kdysi nedotknutelné èerpadlo našeho ¾ivota – srdce, je mìnìno transplantací nebo nahrazováno pumpou. Za pár desítek let jsme ušli pøi psaní cestu od bøidlicových tabulek a¾ k poèítaèùm. Toto tempo zpùsobilo, ¾e si vlastnì ani nièeho dost nevá¾íme.
A to nemluvíme o nádheøe pøírody a ¾ivého tvorstva, které pøes všechny nièemnosti, jich¾ jsme se dopustili, stále ještì ohromují citlivého pozorovatele. ®idovský spisovatel Viktor Fischl (1912-2006) ve své knize o Dvorních šašcích nám zanechal následující vzkaz: „Napadlo tì nìkdy, ¾e si nás Bùh chová jen pro svou zábavu? Snad jsme opravdu jen dvorní šašci? I kdyby tomu tak bylo, musel bys doznat, ¾e nás nechal hrát v nejkrásnìjších kulisách. Jen se podívej na všechnu tu krásu kolem nás.“
K tomu jeden z pìšákù na cestì k Bohu dodal: „A¾ teï jsem pojednou vìdìl, ¾e krvinky v mých ¾ilách krou¾í ve stejnì pøedepsané dráze jako ka¾dá z milionù hvìzd, krou¾ících v letu vesmírem. To znamenalo – a to jsem vìdìl a¾ teï - ¾e ka¾dá krvinka je stejnì dùle¾itá jako planety a souhvìzdí… Pochopil jsem, ¾e nebudu nikdy vìdìt, co je za tím vším, proè hvìzdy krou¾í ve vesmíru a krvinky v mých ¾ilách; jedno mi však v té chvíli bylo jasné, ¾e tolik nevýslovné krásy nemohlo být stvoøeno bez cíle. A ¾e ti, jim¾ bylo dopøáno postát v ú¾asu nad vší tou krásou, nemohli být stvoøeni jen pro zábavu Toho, který je stvoøil.
Dokonce i zmínìný autor literatury, která nás zbavila iluze o podobì a cestách naší civilizace, tedy George Orwell, si s ú¾asem povzdechl: „Kdy¾ èlovìk nemá radost z návratu jara, proè by mìl být š»astný v Utopii, kde by mìly být vyøešeny ekonomické problémy, ¾ivot by mìl být prostší a èlovìk by mohl mít více èasu a nemusel se tolik namáhat? Z èeho bude š»astný, v¾dy» ta radost, kterou èlovìk má, kdy¾ najde první petrklíè, bude v¾dy vìtší ne¾ radost, kterou máme, kdy¾ pojídáme zmrzlinu za doprovodu hudby… Myslím, ¾e kdy¾ si èlovìk podr¾í dìtské radosti z takových vìcí, jako jsou stromy, ryby, motýli, pokojná a slušná budoucnost bude pravdìpodobnìjší.“ Pokud nejste pøímo nemocní, hladoví èi zavøení ve vìzení, jaro je poøád ještì jaro.
Navzdory koneèné na naší cestì, máme jednu jistotu – ¾e navzdory mnoha branám, které v ¾ivotì míjíme, nám Bùh nakonec nabídne bránu jednu jedinou. Jak píše Exupéry, „¾ivot a smrt jsou sice slova navzájem svárlivá, ale pøesto je pravda, ¾e mù¾eš ¾ít jen z toho, pro co je mo¾né i zemøít. A kdo odmítá smrt, odmítá tím i ¾ivot. Nebo» kdy¾ není nad tebou nic vyššího, nemù¾e se ti nièeho dostat. Mù¾eš brát leda od sebe. Co ti však mù¾e dát prázdné zrcadlo?“
Bylo by s podivem, kdyby tento chodící zázrak, jakým je skvìle zkonstruované lidské tìlo, odsouzené ke zpopelnìní na konci cesty, bylo skuteèným a definitivním závìrem. Kdy¾ byl tak perfektnì vytvoøen obal pro duši, proè by mìl právì tento (samozøejmì potenciální) klenot právì beze stopy zaniknout. Touto otázkou se zabývali ji¾ duchovnì orientovaní renesanèní myslitelé, jejich¾ závìry shrnul nakonec i Tomáš G. Masaryk. „Nedovedu si pøedstavit, ¾e by taková krásná a jemná vìc, jako je myšlení, poznávání, zbo¾nost, mravní úsilí, vnímání krásy, celá kultura, ¾e by se to mohlo ztratit, ¾e by to mohlo být k nièemu. Fyzikové øíkají – energie se nemù¾e ztratit; a co¾ tato energie v nás? Duše hýbá hmotou, rozum dává hmotì tvar, urèuje úèel a pozná celý ten svìt: co¾ mù¾e ta hmota trvat a duše ne? Bylo by to divné.“
Tím spíše je tøeba dodat, ¾e základní èástice hmoty, (napøíklad protony), mají garantovanou existenci témìø do vìènosti, zatímco duše by se mìla vypaøit po jednom pou¾ití? Tím spíše se to týká Boha, nad ním¾ se pozastavil al¾bìtinský státník Francis Bacon: „V Písmu se praví, øíká blázen v srdci svém: není Boha.“ (® 14,1 a 53,1) Ale „to øíká jen mechanicky a pro sebe; je to nìco, co si mo¾ná pøeje, èemu však zcela nevìøí, nebo o èem není pøesvìdèen. Nikdo toti¾ nepopírá, ¾e jest Bùh, leda ti, kterým by prospìlo, kdyby nebyl.“
Bohu¾el Evropa se èasem zbavovala svých duchovních kotev právì v èase, kdy se rozhodla opustit køes»anství ve své ústavì jako základ svého civilizaèního koøene, na nìm¾ vyrùstala v poslední tisícovce let. ®e se jí tato kapitulace a vylo¾ená provokace historicky nevyplatí, tím si mù¾eme být témìø jisti.
Na závìr bychom si mìli pøipomenout text amerického sociologa a historika Lewise Mumforda, (1895-1990), který naše spoleèenství pøipodobnil k ladìní orchestru, právì v poslední tisícovce let. Tento náš souèasník toti¾ shledal, ¾e „poèínaje desátým stoletím nástroje skøípaly a byly ladìny. Ještì ne¾ se svìtla rozsvítila, pøicházeli noví a noví hudebníci do sálu a namáhali se pøeèíst noty. V sedmnáctém století ji¾ byly smyècové a døevìné nástroje pohromadì a v ostrých, vysokých tónech hrály pøedehru k velké opeøe mechanické vìdy a vynalézání. V osmnáctém století se k orchestru pøipojily ¾es»ové nástroje a poèátek hudebního díla, v nìm¾ kovové nástroje pøevládaly nad døevìnými, zaznìl do všech síní a galerií západního svìta. Koneènì v devatenáctém století nesmìle zaznìl také lidský hlas, do té doby zakøiknutý a tichý.
Tak jsme s touto otázkou prošli poslední branou svých dìjin, vstoupili jsme do tøetího tisíciletí s rozladìným orchestrem a s hudebníky v krizi. Navíc nemáme recepturu ani na podobu zmìn ani na jejich øešení. Svìt je toti¾ v pohybu, a nezbývá, ne¾ najít cestu k nekoneènì velké ale stále vzdálené nadìji. Jen jednu jistotu máme stále po ruce. Jsou to biblické texty a jejich vzkaz. V Bibli, vtomto silném svazku jsou obsa¾eny desítky knih, plné nadèasové moudrosti.
Ovšem jedno jediné a podstatné slovo v rozsáhlém díle stojí za to, abychom si je ulo¾ili v srdci. Je to toti¾ jednoslovní vzkaz, ujištìní, vybídnutí i pozvání. Kdy¾ oslovil Bùh Moj¾íše i Abrahama, ujistil nejen je, ale i nás na vìky, já JSEM .
Text: Slavomír Pejèoch-Ravik
Grafika: Olga Janíèková