Tam, kde jsi dnes, nemusíš být zítra
Problém nás témìø dospìlých je v tom, ¾e u¾ se nemù¾eme skrývat za tou dìtskou tváøí a sna¾it se pøed problémy utéct. Musíme jim èelit, proto¾e je to prý správné a dospìlácké. Proto je taky tolik nezamìstnaných, drogovì závislých a sebevrahù.
Mým problémem bylo, ¾e jsem nevìdìla, co bude se mnou dál. Skonèila jsem støední, s maturitou na druhý pokus (zpropadená matika), ale na vysokou jsem se nedostala. A co teï? Bylo mi devatenáct a nechtìlo se mi samozøejmì jít nìkam manuelnì makat. Na pár mìsícù jsem šla pracovat do fabriky. Ale tøísmìnný re¾im mì nièil víc ne¾ jsem si pøedstavovala a tak rozhodla jsem se pro zmìnu.
Rok pøedtím jsem s nejlepší kamarádkou sedìla na zahradní studni a plánovala, ¾e kdy¾ bude nejhùø, odjedeme hlídat dìcka do Ameriky. Rok se s rokem sešel, ani jedna jsme se nedostaly dál, tak jsme se rozhodly podat pøihlášku na aupair. Chtìly jsme ale zkusit udìlat pøijímaèky na vysokou a¾ další rok a domluvily jsme se, ¾e pojedeme na pùl roku do Anglie. Po zaplacení poplatkù, jsme ka¾dý den nedoèkavì oèekávaly tou¾ebnì oèekávaný mail. Nìjaký èas se nic nedìlo, pak nám poslali rodinu, která si mìla vybrat jednu z nás. Vybrali si mì, ale málem jsem pro ošklivý pád na kole nikam nejela. Vyvázla jsem však jen s lehkým otøesem mozku, pohmo¾dìným obratlem a vazem na rameni, a s mìsíèní neschopností v práci.
Mìsíc rychle ubìhl já se uzdravila a mohla jsem vyrazit do Anglie a stát se tak aupair. Zaèátky v cizinì jsou v¾dycky perné. Pøipadala jsem si jako køovák náhle se objevíce v civilizaci. Kdy¾ na mì nìkdo promluvil, tak mi pøišlo, jak by to vùbec nebyl jazyk, který jsem se jedenáct let uèila. A kdy¾ jsem mìla nìco øíct já, tak mi z nìjakého neznámého dùvodu ztuhnul jazyk a nedostala jsem ze sebe ani slovo.
Starala jsem se o tøi dìti, ale mou hlavní náplní bylo uklízení. Kdy¾ jsem vidìla, jak se ty dìti chovají, tak jsem byla vdìèná i za leštìní záchodové mísy. Postupem èasu jsme k sobì ale našli cestu. Moji zamìstnavatelé si mysleli, ¾e Èesko, je poøád souèástí Èeskoslovenska ve východní Evropì, nedokázali pochopit, ¾e vím, co je televize, myèka nebo tøeba sporák. Ne, milí Anglánci, my Èeši, by» poznamenáni komunistickou minulostí, ne¾ijeme v Pravìku.
Další vìc, která mi nešla do hlavy, byla výchova dìtí. Koupí jim na co si vzpomenou. Nezakroèí, kdy¾ se mezi sebou perou, nechají je do sebe mlátit a navzájem se poni¾ovat. Vìtšina dìtí si pak nevá¾í nièeho, nemá k nikomu respekt a jsou plné zloby.
Anglièané mají take tendenci stì¾ovat si, jak je vše drahé, ale pøesto nesmyslnì zaplní ještì vice ji¾ plnou lednièku, aby pak pozdìji tøi ètvrtiny potravin z ni vyhodili. Ale jak se øíká, jiný kraj, jiný mrav. Kdyby bylo Èesko na jejich úrovni, pravdìpodobnì by to bylo stejné.
Jakmile se èlovìk po nìjakém èase otøepe, hned jde všechno lépe. Nìkteré vìci, bych se ale bez cesty do Anglie nenauèila. Napøíklad, kdy¾ u¾ jsem s rodinou bydlela tøi týdny, stále mi bylo divné, proè mì poøád vítají, kdy¾ podìkuju. Pak jsem zjistila, ¾e fráze “You’re welcome” neznamená vítej, ale “nemáš zaè”. Zajímavé. Taky, ¾e kdy¾ se vás zeptají, jak se máte, tak je to vlastnì vùbec nezajímá, je to jen zdvoøilá fráze po pozdravu.
V prvních pár mìsících jsem pou¾ívala špatná slova èi tvary sloves, tak¾e jsem si pøipadala jak Vietnamka v tr¾nici. Po tøech mìsících u rodiny v Camberley, mi s dvoutýdenní rezervou øekli, ¾e u¾ mì nebudou potøebovat, nebo» se budou stìhovat do menšího a máma bude zùstávat doma. Taky mi to mohli dát na vìdomí pøedem, ne¾ jsem vydala £200 za kurz angliètiny, ale to je nezajímalo. Agentuøe, pøes kterou jsem jela, jsem to ihned oznámila. Kdy¾ se celé dva týdny nic nedìlo, tak jsem zaèala hledat práci sama.
Našla jsem druhou rodinu v Guildfordu. Na týden mì k sobì vzala spolu¾aèka Akiko, ne¾ se pøestìhuji k rodinì. Byl to nezapomenutelný zá¾itek. Akiko byla 30letá Japonka, která ¾ila v Anglii pouze rok, se svým man¾elem Yutem, jen¾ pracoval na Univerzitì v Eghamu. Kromì toho, ¾e jsme si navzájem pøedstavili své kultury, Akiko mì nauèila vaøit sushi a já ji na oplátku nauèila èesneèku i jiná jídla. S Yutem jsme sdíleli stejný smysl pro humor, hudbu a vášeò k Top Gearu.
Jen¾e týden utekl jako voda a byl èas se rozlouèit. Pøišla jsem do nové rodiny, kde se singl mamka stará jen o jednoho kluka. V této rodinì jsem byla 9 mìsícù, ale cítila jsem, ¾e je èas posunout se dál. Tak si øíkám, ¾e èlovìk nikdy neví, kam ho ¾ivot zatoulá. Jeden den peciválujeme doma a druhý stojíme na Eiffelovce ve snaze chytit svùj sen. Doma nás nedr¾í rodina èi pøátelé, jak si naivnì namlouváme, ale strach z poznání nìèeho nového. Bojíme se, ¾e spadneme na kolena a nebude nikdo, kdo by nám pomohl. Ale skuteèným vítìzem není ten, kdo bojoval a zvítìzil. Ale kdo bojoval, byl sra¾en, avšak zkoušel to dál. I kdy¾ mé zkušenosti nejsou nejlepší, nevzdávám to, naopak chci dokázat sama sobì, ¾e na to mám. To mì dìlá silnìjší.
