SMRTELNÉ HØÍCHY MOCI / 6 „Nic není tak svaté, aby se to nedalo znectít,
nic není tak opevnìné, aby se to nedalo penìzi dobýt.“
Marcus Tullius Cicero (106-43 pø.Kr.)
Tato moudrá slova, pronesená pøed dvìma tisíciletími, mají vìru dávnou a setrvalou platnost. Navíc se moc sama dopouští smrtelných høíchù, je¾ kdysi dávno stanovila církev, která sama se jich ovšem èasto dopouští. Mezi sedmero neodpustitelných selhání patøí tedy pýcha a lakomství, nestøídmost, závist a hnìv, (skoro jako sourozenci), také smilstvo a lenost. V dnešním svìtì jim ovšem dáváme kulantní výklad. Tedy pýše a nadutosti øíkáme sebevìdomí, lakomství coby pohonná síla ekonomiky dává naší pøe¾ranosti a nadmìrné spotøebì skvostné jméno potøeb a touhy. Nestøídmosti, coby rodné sestøe pýchy, se dostalo ekonomického pojmenování. Øíkáme jí ¾ivotní standard. Závist se stala soutì¾ivostí a konkurencí, hnìvu se øíká pøirozená a spravedlivá reakce. Smilstvo se nám upsalo jako projev pøírodního zákona a nejsilnìjšího pudu. No a lenosti øíkáme odpoèinek.
Ovšem na mocenské struktury nesmí pohlédnout kritické oko filozofù. Napøíklad ji¾ citovaný Rudolf Jièín se vyjádøil, jak bylo jeho zvykem, s neuvìøitelnou pregnantností. Napsal toti¾, ¾e „v parlamentní demokracii vládnou vùdci masových politických stran. Tito profesionální šplhavci se dostávají k moci podlézáním degenerovaným davùm, jejich vulgárním vášním a primitivním pøedstavám o malém soukromém štìstí v mravenèí práci, drobných ka¾dodenních radostech a stále rostoucím blahobytu. Hlavní metodou, jí¾ dosahují svého cíle, je ¾vanìní.“
A dále: „Toto poni¾ující divadlo musí být nutnì odporné ka¾dému èlovìku, který si sám sebe trochu cení. Proto je zcela nemo¾né, aby se v parlamentním systému prosadil hodnotný èlovìk. Neustále nìkde blbì ¾vanit s nìjakými idioty, plácat konvenèní fráze z jejich politického slovníku, lichotit se hlavounùm, pøemýšlet, co se musí, má, nemá, mù¾e, smí a nesmí øíci, vìènì se hlídat, ani na minutu nepouštìt z mysli svoji kariéru, slo¾itì spøádat kreténské kombinace o vzájemných vztazích nìjakých prominentních blbù, aby se to pak vyu¾ilo pro vlastní prospìch, zajímat se o desítky a stovky všelijakých bezcenných individuí jen proto, ¾e mohou ovlivnit èlovìkovy zámìry, sledovat peèlivì jejich malicherné zájmy, pøizpùsobovat se, vymýšlet metody, jak jim co nevhodnìji vlézt do zadku, naklonit si je, získat jejich pøízeò – kdo tohle doká¾e, musí u¾ být pìkné prase.“ Inu, „parlamentní systém je vláda darebákù a mizerù nejni¾šího zrna.“
Pro tuto kapitolu, která chce nahlédnout do zákulisí moci, mohl autor textu vybrat vhodnìjší pøedehru. Tím spíš, ¾e byli se spolu¾ákem Jièínem, patøiènì prohnáni mocí na sklonku minulého století.
Podíváme-li se na soudobou spoleènost, pøipomene nám nejspíše stavbu pyramid, které ovšem nemají zdaleka stabilitu egyptských pøedloh. Na vrchol naší chatrné stavby se vypracovali mocní, nìkdy jeden, jindy dva èi tøi, v jádru odkudsi prosazované figury, s krátkodobostí svého ¾ivota – politického i fyzického. Pod špièkou se nalézají, obraznì øeèeno, pøisluhovaèi mocných, prostituti mocných, kteøí tou¾í po pozici na vrcholu stavby, a tedy jsou naprosto nespolehliví a ochotní k jakémukoli podrazu.
Potom tu máme sportovce moci, èleny nejrùznìjších stran a politických hnutí, kteøí se pøi¾ivují na krmi, která jim padá s bohatého stolu panstva. Jsou to de facto sluhové mocných, jejich¾ význam vzrùstá s ka¾dou politickou krizí anebo s blí¾ícími se volbami. Nejslabší je ovšem podezdívka této konstrukce, tvoøená obèany. V takzvané obèanské spoleènosti, která ovšem nefunguje, je hlavní postavou obèan, nespolehlivý základ této podezdívky. Je to toti¾ element, který vysedává pøed obrazovkou televizní bedny, která ho vábí k úèasti ve volbách, a manipuluje ka¾dou jednotlivou dušièku, aby podpoøila nìkterého z kandidátù moci. Na manipulaci tohoto chudìry, zavaleného programy stran, je vynalo¾eno jednou za pár rokù dosti penìz.
To ovšem nepoèítáme s volièi, kteøí prohlédli nespolehlivost stavby, a tedy se ani neuráèí, aby k volbám šli. Nìkteøí z pohodlí, jiní proto, ¾e se jim pøíèí vybírat svým hlasem kandidáta, z nich¾ jeden ka¾dý je v podstatì stejným èlenem mocenského klanu. Je to svým zpùsobem referendum o stabilitì celé pyramidy. Jenom¾e s neodevzdanými volebními lístky se i nadále v povolebních èachrech tak jako tak manipuluje.
Tedy v koneèném dùsledku se drolí na podezdívce pyramidy jeden kámen za druhým, co¾ si mocní na vrcholu ani neuvìdomují. Ti bezejmenní, kteøí ¾ijí na samém spodku stavby, jsou ovšem naprosto nevypoèitatelní, budí dojem pevného obèanského základu – ovšem nastávají okam¾iky, kdy se tito stále zanedbávaní promìní v dav. Co dav doká¾e, mají pamìtníci a zejména historici v dobré pamìti, a jen v pøedstavì jejich síly se jim je¾í chlupy na tìle.
A to netušíme, kdo na této zemi pracuje na zalo¾ení celé pyramidy. My, pozorovatelé, jenom tušíme, ¾e mnohé události se nevyvíjejí bez pøipraveného scénáøe, ¾e za scénou figurují supermocní, mo¾ná klubko multimiliardáøù, kteøí si v zákulisí dìní hrají pro vlastní potìšení šachy s figurkami, které netuší, jaký bude pøíští tah. Nu øíkejme jim „rady bohù“, kteøí si zahrávají s Bohem s velkým „B“, a nepøipouštìjí si, ¾e jednoho dne odejdeme ze svìta všichni s prázdnýma rukama ale s bohatým rejstøíkem trestù. Tedy ve finále, jak by øekl básník, u poslední veèeøe a následného soudu, se „pán - nepán sejdem.“
×
Na poèátku naší úvahy bychom se mìli zastavit u nìkterých krizových bolákù tématu, jemu¾ øíkáme (pseudo)politika. Pøipomeòme si, ¾e základními stavebními kameny jsou tøi dnes u¾ dosti zpráchnivìlé souèásti – a to moc zákonodárná, výkonná a soudní. Co se obsazení týèe, jsou tyto pilíøe pøíslušnì zmanipulované pochybnými politickými stranami. Navíc k této „posvátné trojici“ pøibyla ještì nejmocnìjší síla – bankovní svìt a jeho finanèní elity, kteøí hrají v novém kvartetu první housle. To samo je ji¾ klíèem k pochopení osudu prostého obèana v hudebním divadle dneška.
Systém politických stran, jak jej dnes známe, je nadále neúnosný. ®ertovné pøedvolební kampanì halasnì prosazovaných kandidátù, které prostý obèan nikdy nepoznal a nevidìl, vágní hesla a sliby, na jejich¾ obsah všichni zapomeneme hned po skonèení voleb, roztají stejnì rychle jako první sníh. Staré povìøe, ¾e by mìly být zárukou ústavních svobod, by dnes mohl uvìøit jen chovanec ústavu pro slabomyslné jedince. Staèí jen základní poznatek, ¾e jsou tyto partaje neodmyslitelnì spojeny s vìtšinovým systémem.
V èem spoèívá takzvaný vìtšinový systém? V mýtu, ¾e vìtšina má nutnì pravdu, ¾e majorita má nárok na øešení svízelných problémù dneška a ¾e více hlasù ve volebních urnách je pravým odrazem veøejného mínìní. Ve skuteènosti velmi mnoho obèanù se rozhoduje na poslední chvíli, zejména pod dojmem klamavé reklamy, primitivy potìší i kobliha v sáèku, nebo èerstvé peèivo, které rozdávali volièùm pøedáci stran v Berlínì (2017). Prostí lidé, které nikdo neoslovil, dostávají najednou drobné pozornosti, aby se na okam¾ik v únavném re¾imu potìšili.
U¾ dávno tyto finty odhalil filosof a fyzik Blaise Pascal, (1623-1662) kdy¾ poznamenal, ¾e „vìtšina je nejlepší cesta, proto¾e je viditelná a má moc, aby si vynutila poslušnost. Je to ovšem názor tìch nejménì osvícených“ dodal. Na jiném místì tentý¾ autor dodal: „Proè se øídíme podle vìtšiny? Snad proto, ¾e má víc rozumu? Ne, ale má víc síly.“ Vìtšinový systém pochází mimochodem z váleèné tradice, ¾e poèetnì silnìjší na bitevním poli lépe vyhrává.
Pùsobí tu i klam, ¾e si jsou všichni absolutnì a ve všech smìrech rovni. V mnoha smìrech toto pomìøování samozøejmì platí. Je to napøíklad právo na ¾ivot, na zaopatøení v nouzi, ale rovni jsme si také ve své jedineèné roli na krátké slu¾ební cestì na této zemi, která je naším rodištìm, první kolébkou, ale také spoleèným hrobem a nepomìøitelným osudem. Nerovni jsme si ovšem svou fyzickou a intelektuální výbavou, o ní¾ se v novozákonních textech píše, ¾e kdo více pobral, od toho bude také více po¾adováno.
Z tohoto pohledu ovšem seznáváme, ¾e v dìjinách pøinášeli vzácné pravdy jedinci, jim¾ lidé vùkol ve vìtšinì pøípadù ani nerozumìli, Sokrata donutili vypít smrtelný pohár bolehlavu, ale teprve další generace, kdy¾ dozrál èas, se mu poklonily a i po více ne¾ dvou tisíciletích letech se bez jeho dialogù ¾ádný filozof neobejde. Po Giordanu Brunovi, upáleném roku 1600, zaèali astronomové hledìt na postavení Zemì a Slunce i na Vesmír z jiného pohledu. On i bez moderní optiky shledal, ¾e jak Slunce, tak Zemì, nejsou støedem vesmíru, který se v jeho pojetí stal trvale nekoneèným.
Problémem historických velièin kdysi i dnes, je pøekroèení obecnì uznávaných pravd. Nikdy nevstupovali do politických šarvátek, ¾ili v tichosti svých badatelských klauzur. Tedy za takøeèenou majoritou se v ka¾dém èase ukrývají nemnozí, kteøí formují pøevratné názory a kteøí jen obratným manévrováním pøe¾ili svùj vlastní èas.
Naopak na získání vìtšiny aspirují spíše mistøi politiky, kteøí se doká¾í vlichotit do dùvìry nezasvìcených, kteøí vystupují v lidovém tónu, aby si vydobyli popularitu v co mo¾ná nejširších vrstvách volièù. V politice tak nevítìzí ti, kdo¾ odhadují pøíští vývoj a dovedou hledat vzdálená øešení. Politika je toti¾ svou podstatou spojena spíše s krátkodobými zámìry ne¾ s dlouhodobými prognózami, nebo» politici nemyslí dál ne¾ na jedno, dvì funkèní období.
Tudí¾ na politickém kolbišti vítìzí strana, která dokázala ve volební kampani získat nevìtší mno¾ství stoupencù – èasto plytkými anebo nesplnitelnými sliby, po nich¾ volièi po letech ani nevzdechnou, a podlehnou kterémukoli dalšímu šizuòkovi èi volebnímu kortešovi. Reformaèní myslitel Sebastian Castellio (1515-1563) pochopil ošidnost této bì¾né praxe ve svìtì politiky, kdy¾ øekl, ¾e „ti, kdo¾ chtìjí mít jen co mo¾ná nejvìtší poèet pøívr¾encù a potøebují tudí¾ mnoho lidí, podobají se bláznovi, který má velikou nádobu a v ní málo vína, a tak ji naplní a¾ po okraj vodou, aby mìl vína víc; ale tím nezíská víc vína, nýbr¾ si jen zkazí to dobré, které v nádobì mìl.“
V praktické politice, tou¾ící po pøesvìdèivém úspìchu, ovšem nezále¾í, jak jsme si ji¾ øekli, ani tak na kvalitì obsahu, jako spíše na mno¾ství. Proto bývají programy, které beztak nikdo neète, pøizpùsobené prùmìru nebo i podprùmìru dané populace, a to bez ohledu na to, ¾e znehodnotíme obsah svých volebních mìchù.
Tudí¾ ka¾dá politická strana nebo hnutí, chce-li bojovat o práva silnìjšího, nemù¾e v dnešním svìtì u¾ívat intelektu. Zále¾í spíše na líbivosti u prostého volièstva a na momentálním øešení nej¾havìjších problémù dané chvíle. V èase hluboké hospodáøské krize si pantátové u mikrofonù a v tisku vymìòují vzájemná obvinìní a slibují prosperitu, na ni¾ – jak u¾ víme, nemají vùbec vliv. S dlouhodobými hrùzami celé planety si ovšem nikdo hlavu neláme, jen pár osvícených vulkanologù, ekologù a skuteèných znalcù ekonomických èi politologických malérù se tìmito obavami zabývá, ani¾ by jim stranická mocenská hnízda vùbec naslouchala. Jak víme, všem uchazeèùm o místa ve svìtì politiky zále¾í jen na krátkodobé úèasti na kapitánském mùstku.
Tady se nachází první selhání moci v dnešním svìtì. Krom toho, ¾e nikomu nezále¾í na hlubších programech a navíc i na morálním ladìní politiky jako takové, nemáme na scénì k dispozici ¾ádné velké osobnosti. Ty pobývají spíše v zákulisí tohoto divadla svìta. Ostatnì pøedstavení, které sledujeme, není ještì v této chvíli tragedií, ale komedií, šantánem, pøipomínajícím nejspíše bezstarostnou náladu v taneèním sále na lodi, zvané Titanik.
Strany, které vstupují do ringu pøedvolebního boje, mají ovšem jen slabou èlenskou základnu, kterou bychom v pyramidì svìta politiky mohli nejspíše nazvat jako sportovce moci, s velkou tu¾bou úèastnit se rozdílení medailí, pøípadnì k úèasti ve sportovním klubu. Zbytek volièù bychom mohli zaøadit do soklu celé stavby, jako nápadníky èi obdivovatele moci. Zaèneme-li operovat s poètem volièù v této chatrné konstrukci, bez ohledu na jakost, nedivme se, ¾e politika skonèí v bezbøehé indiferentnosti a myšlenkové ubohosti. Tak praví zákon závìru jednoho a poèátku dalšího, tøetího tisíciletí.
Tudí¾, zvá¾íme-li krizová místa, potenciální hrozby hrozící celé planetì, a celkovou hodnotu mocenské plytkosti, zejména, kdy¾ øídí svìt soustava kapitálu ve všech podobách, mohli bychom se ve skuteènosti smìle obejít bez všech stran, jejich šplhavcù, poèetných podpùrných aparátù a sekretariátù jako plevele. Budoucnost, tak jak øíká Einstein, se jednou beztak dostaví – dokonce bez pozvání.
×
Nadšenci moci by nás mohli pøesvìdèovat, ¾e existence politických stran, které se vzájemnì støe¾í, je zárukou svobody. Ó nikoliv – dnes se ji¾ rozdíl mezi pravicí a levicí výraznì ma¾e – jsou si podobné jak svými programy, tak lákáním zástupù svých povrchních volièù. Právì tak tøídìní moci na stavbu zákonodárnou, výkonnou a soudní není rovnì¾ ¾ádnou garancí svobody. Tyto útvary jsou pøeplnìny zase stranickými potentáty, ovlivòovanými vlastními mocenskými bossy. To platí pro ministerská køesla, obsazovaná za zavøenými dveømi stranických sekretariátù.
Voleni jsou sice dobøe placení poslanci, ovšem postavení šéfù snìmovny je zase pøedmìtem zákulisního dohadování. Základem pro úèast je poslušnost a ohebný høbet. Proto se stává, ¾e mnoho z poslaneckých køesel dr¾í slouhové moci, odsouzení jen k povinnému zvedání pa¾í, pøípadnì k elektronickému stisknutí tlaèítek.
A to jsme se ještì nezmínili o tom, ¾e do výkonné moci vlastnì nále¾í i byrokracie, hromada úøedníkù – cyklistù. Dole šlapou, nahoru mají ohnutá záda. Jejich šéfové jsou zase dílem vítìzných politických stran, a jejich významnost je podtrhovaná jejich poètem. Byrokracie se znásobuje ka¾dým rokem co do poètu i co do významu. Jednou se budou ètenáøi našich vzpomínek bavit desetitisíci úøedníkù bruselské exekutivy, která v nejslo¾itìjším èase na poèátku našeho tisíciletí øeší problém peèiva, toaletního papíru, podobou ovoce a zeleniny, kvótami urèujícími kolik produktù smí ta èi ona zemì vyrobit. A to je evidentní šlapání na brzdu ekonomiky v nejménì vhodném èase, kdy miliardy chudákù strádají v takzvaném tøetím svìtì.
Není divu, ¾e sám pojem byrokracie je pro nás, prosté obèany, nejspíše nadávkou. Znamená tradiènì toté¾ co vládu úøedníkù, ale také hierarchii moci s nadøízenými a podøízenými. Pøed dvìma a pùl tisíci lety si nad touto spoleèenskou a trochu zakyslou smetánkou povzdechl èínský filozof a státník Konfucius, kdy¾ pravil: „Jak mohou lidé zbabìlí a neèestní slou¾it kní¾eti? Takoví se tøesou strachem, zda budou schopni úøad vykonávat. Ve chvíli, kdy úøad dostanou, tøesou se strachem, aby o nìj nepøišli. Zaènou-li se tøást strachem, aby o úøad nepøišli, není nic, èeho by nebyli schopni, aby si úøad podr¾eli.“
S vladaøi coby kormidelníky moci, se èlovìk v ¾ivotì nikdy nesetká, pokud neète noviny, s byrokraty má ovšem co do èinìní témìø dennì. Vzhledem ke své podøízenosti, a také bezmoci, pod mocenskými kabinety, nejsou s to pøenášet problémy a vlastní zkušenosti s prostými zástupy, ani svým pøedstaveným ale u¾ vùbec ne vládním kabinetùm. Tudí¾ mocenská vrchnost nemá ani potuchy, co nás momentálnì trápí. Byrokracie je ztìlesnìním zdlouhavosti, nepøehlednosti, absolutního odcizení, nepøehlednosti, rigidity a chaosu. Znalec této tématiky Amitai Etzioni roztøídil tuto kastu do trojí podoby. Jednak jako moc donucovací, moc normativní s presti¾í aparátu, a moc odmìòující, (zejména své podporovatele).
A to nebyla zatím øeè o stranických aparátech, které se nejèastìji anga¾ují ve volebních kampaních a usilují o dosa¾ení vyššího patra; o nich si nemù¾eme dìlat nejmenší iluze. Je to soubor natìšených laikù, s bì¾ným vzdìláním, bez osvícených mozkù, tedy v podstatì o úøedníky strany, bez nápadù i bez talentù. Øešení svízelných problémù nepøipadá u nich vùbec v úvahu. Jako obyèejní posluhové strany nejsou k podobné roli ani povoláváni. Tady se konec koncù rozplývají iluze o skuteèném øízení a kvalifikovaném øešení – a» u¾ moci zákonodárné, soudní nebo výkonné, k ní¾ tak patøí i mno¾ství ubohých mravencù naší byrokracie.
Ptejme se, kde bere moc odvahu ke svým smrtelným høíchùm? Odpoví nám úvaha politika Winstona Churchilla, který shledal, ¾e právì „robustní svìdomí“ patøí k základní výbavì nositelù moci. Pøipomeòme si v této souvislosti Rudolfa Jièína, který si „podal moc“ bez rukavièek a bez iluzí. „Kdo dovede hledat cestu, jak vlézt do zadku davùm, který se na pár nedìl pøedvádí davùm v co nejelegantnìjším svìtle a s myšlenkami, které nelze naplnit, musí být pìkné prase. Jeho svìdomí musí být vìru široké, kdy¾ na své volièe, u¾iteèné na jedno pou¾ití u volebních uren, bleskovì zapomene, a zahájí novou kampaò, sklizeò úrody, k ní¾ vùbec nepøispìl. “
Filozofu Jièínovi pøizvukují ovšem další myslitelé. Mimo jiné do tohoto souboru nále¾í katolický myslitel Romano Guardini, který prohlásil, ¾e „mít moc znamená být pánem situace“ - dodali bychom, ¾e za ka¾dou cenu. Filozof Bertrand Russell usoudil, ¾e „touha po moci znamená touhu po tom, abychom byli schopni pøivodit ve vnìjším svìtì, a» lidském èi mimolidském, ten èi onen zamýšlený úèinek“. Proto¾e stav planety není právì nejlepší, dovedeme usoudit, jak snahy o prosazení - èasto pochybných zámìrù – dopadly. A najdeme tu i vysvìtlení, ¾e skuteèní duchové do sféry moci nikdy nevstupovali. V ka¾dém pøípadì ji¾ tušíme, ¾e touha po moci je hlavnì úsilím o pøevahu nad nìkým jiným, zejména nad spoleèností jako celku. Tudí¾ tyto choutky jsou spojeny i se všudypøítomnou fyzickou silou. Není dùle¾ité, v jaké podobì se tato síla vyjevuje – nìkdy latentnì; ale všichni tušíme a vskrytu se obáváme, ¾e se mù¾e projevit ve vší nahotì a brutalitì.
Americký sociolog C.Wright Mills (+1916), napsal, ¾e se s mocí setkáváme ve dvou podobách – jedna z nich je autoritativní, druhá má podobu manipulaèní. Autoritou rozumíme cosi jako respekt, ale v podstatì jde o moc nezahalenou, zøejmou a evidentní. Nepøetvaøuje se, netvrdí, ¾e mocí není.
Manipulace je naopak mocí naruby. Skrývá svou podstatu, maskuje sílu, kterou nás mù¾e pøimìt k poslušnosti, a tváøí se, jako by mocí nebyla. Navléká na èlovìka v mocenském poli tisícero neviditelných nitek, kterými ho k sobì pøipoutávají nepozorovatelní manipulátoøi. Èlovìk, nic netuše, se stává dirigovanou loutkou, a stává se tak obìtí tyranie, zahalené do subtilnìjších forem. C.W.Mills nemohl mít tušení, jak mistrnì nás budou ovládat média, jak mocná bude pøevaha mediálních impérií. Lidé si nechávají vkládat pod poko¾ku identifikaèní èipy, v poèítaèových sítích se hromadí informace o našem finanèním a zdravotním stavu, o našich zájmech a potøebách i osobním ladìní. Pomáhají jim i naše vlastní poèítaèe a televizní obrazovky jsou s naším vìdomím konstruovány tak, ¾e nás mohou sledovat i v nejintimnìjším soukromí. Dennì vystupujeme pøed kamerami, které nás pozorují i v hluèném poulièním provozu. Tak je sešnìrována i naše osobní svoboda, a tudí¾ svoboda vùbec. A to nebyla øeè o naprosto „neviditelné radì bohù“, která infikuje a diriguje lidstvo jako celek – se všemi následky.
Kdybychom tedy nemìli na moc jako takovou jiné náhledy ne¾ ty, které jsme zde uvedli, mìli bychom dost dùvodù, abychom ji, jako nejvyšší instanci odmítli. S takovou soustavou nebudeme moci èelit pestré škále planetárních hrozeb, a tváøí v tváø všem kolizím ztratí souèasná podoba a organizace ¾ivota na planetì rázem své opodstatnìní.
×
A to jsme se zatím nezabývali charakterem osobností, které touha po moci ovládá. Na ¾ebøíèku nám známé pyramidy se vìtšinou nalézají osoby druhého øádu. Èasto jsou to zkrachovanci ¾ivota, kteøí selhali ve svých vlastních profesích, a tedy vsadili na politiku a lákavou moc. Takoví deprivanti se musí zbavit v prvé øadì zátì¾e svìdomí. To je toti¾ v mocenském ringu tì¾kou zábranou a handicapem.
Co¾ má další dùsledky: èlovìk, který se došplhal k moci pro moc samu, se nechává opájet svou pozicí, a tedy nemù¾e získat k moci patøièný odstup a tou¾í po jejím udr¾ení za ka¾dou cenu, dokonce bojuje o její znásobení. Tak¾e èlovìk u kormidla podléhá této vášni, a fyzická síla zaène diktovat zákony, které se stanou zákonem pìstním.
Z toho plynou i prostøedky, jich¾ se v tomto ta¾ení bì¾nì u¾ívá. ®ádný podvod není dost špatný, aby ho kandidáti moci nepou¾ili. Pomluvy a intriky jsou tudí¾ pøirozenou prùvodkyní tohoto mocenského ringu. Pøímo klasikem tìchto špinavostí se v novodobých èasech stal americký filozof Saul Alinsky, který nabídl sportovcùm moci tøináct cynických pravidel. Krátce pøed smrtí (+ 1971) tento autor v rozhovoru pravil, ¾e existuje-li posmrtný ¾ivot, dal by pøednost peklu, proto¾e „jakmile by se tam dostal, zaèal by to tam organizovat.“ A vskutku èasopis Time jej prohlásil za ideologa, který „promìnil americkou demokracii.“
Ale podraznictví a boj bez glazé rukavièek nepotøebuje ¾ádného teoretika – jde vesmìs o metody, které se v bì¾né politické praxi pou¾ívají ji¾ dávno. Jak napsal ve svých pravidlech Saul Alinsky: „Zvolte si cíl, znehybnìte nepøítele, dejte mu tváø a rozdìlte jeho síly. Odøíznìte jeho podporu, izolujte ho od jakýchkoli sympatií.“ Souèástí tìchto skoro kuchyòských receptur je i další podstatná rada: „Jdìte po lidech, ne po institucích. Èlovìku ublí¾íte mnohem rychleji ne¾ jakékoliv instituci.“
Moc, jak známe i bez Alinského, závisí na dvou zdrojích – na penìzích a lidech. Samosebou, jak jsme ji¾ uvedli, finanèní elita je tím nejsilnìjším pohonným soustrojím politiky i ekonomiky. Co¾ ji¾ nemá nic spoleèného s liberální svobodou a èlovìk je jen chudým pìšcem, který si èasto omezování svého vlivu ani neuvìdomuje. Také se dovídáme, ¾e v boji, napøíklad mediálním, je tøeba zatlaèit protivníka k tématùm, kterým nerozumí. „Výsmìch je nejsilnìjší zbraò èlovìka. Neexistuje ¾ádná obrana. Je to iracionální. Je to rozzuøující. Ale funguje to.“ Je tøeba mìnit taktiku, a vyvíjet tlak na soupeøe. „Nikdy nepolevujte“, dodává Alinsky, který nám té¾ radí, ¾e „hrozba je obvykle dìsivìjší ne¾ to, èím se hrozí.“
Tak¾e politické soupeøení bì¾í mimo pravidla slušného chování, oproš»uje se od dobrých mravù, od morálky a obyèejný stud z tohoto svìta odprýskl, jako omítka moci. Èeský filozof Karel Kosík nám k tomu dodává, ¾e „slušnost v normálním ¾ivotì znamená dr¾et slovo, nepodvádìt, nešvindlovat, nebýt køivák. Bez takové slušnosti by se spoleènost zhroutila.“ ®e se dosud nezhroutila? Nebudeme se rouhat, ale co se nestalo, to se mù¾e pøi pøekroèení jistých mezí stát. Karel Kosík k tomu ještì dodává: „Je zde ovšem jedna velká otázka. Poctivost a slušnost v ka¾dodenním ¾ivotì je rozeznatelná, øekl bych, pouhým okem. Co ale znamená poctivost a slušnost v politice? Staèí být slušný a poctivý, abych byl dobrým politikem? Ne. A tady zaèíná drama. Buï je moderní politik slušný a poctivý a kromì toho má ještì nìco navíc, (co¾ je vìru øídká, ba vzácná výjimka) nebo pova¾uje poctivost a slušnost za velièiny zanedbatelné, které mù¾e odlo¾it jen proto, aby dosáhl úspìchu.“ To všechno je obrazem dnešního mocenského svìta, který nemá s morálními zábranami a svìdomím nic spoleèného. Ale to všechno platí pouze pro bì¾ný lineární øád, kdy se (krom obèasného zakolísání, kolize nebo recese) mnoho nedìje. Dojde-li však k velkým propadùm celoplanetárního dosahu, škoda domýšlet.
Text: Slavomír Pejèoch - Ravik
Grafika: Olga Janíèková
BULVÁR ZTRACENÝCH ILUZÍ
