Je veèer a nastává klid. Èervánky obarvily celé okolí do ruda. Nedá mi a jdu se podívat z okna.
Vidím okna proti mému oknu. Pomalu se tu a tam rozsvítí, nìkde zase zhasne. Zadívám se do jednoho z oken, jen¾ svítí. Svìtlo je mìkké, teplé. V tìchto dnech ladí s pøírodou.
Za jemným vzorkem záclon vidím nohy na stole. Fantazie se roztanèí.
Nohy na stole jsou mu¾e. Unavené nohy, které celý den bìhaly po stavbì, vláèíc s sebou bøímì celého tìla. A mo¾ná i nìjakého nákladu. Silné svalnaté nohy, které teï bla¾enì upadají v neèinnost. Majitel, za tím oknem, tìchto nohou patrnì chrlí rozkazy. Jako tøeba: „Maruš, máme pivo? Hoï sem jedno! Sem òákej vyprahlej.“ A po chvilce vskutku vidím jiné nohy, jen¾ se pøiblí¾í k tìm na stole. Chvilku pobíhají kolem. Pak usednou do køesla. Je to moment, kdy mohu vidìt i barvu celé noèní košile.
A tak u¾ vím, ¾e za tímto oknem, prostì prostém, jsou lidé. Prostí lidé. Na parapetu je pelargonie, jen¾ tak nìjak roste, nesourodì, ovšem v pravidelných intervalech se zde objevují rù¾e a karafiáty. V pøekrásných vázách. Usednu zpìt, na to své køeslo a pøemítám. Kolik osudù se rozehrává za takovými okny...
Radostí, bolestí....krásy i ošklivosti. Zdraví, nemocí. Èehokoliv lidského, se mù¾e za okny udát. Sedím a zatím co zašívám dìravé pono¾ky, mo¾ná nìkdo kouká do mého okna. Zvìdavì. Chce mo¾ná trošku vidìt mùj svìt.
A já se zítra zase kouknu z okna. Zvìdavì. Vidìt svìt nìkoho cizího.
A rozhrnu závìsy.
* * *
Nemohu dnes spát. Hlavou se mi honí tisíce myšlenek. Bolavé tìlo, od vìèného pøekulování v posteli, nedá jinak, ne¾ na chvilku vstát. Protáhnu tìlo, ¾e si ohøeji mléko, pak snad spánek pøijde. Kdy¾ mléko odevzdám do péèe plamenù hoøáku plynu, kouknu se ven. Mé oèi pøehlédnou prázdné ulice mìsta a domy kolem. Jejda, ještì nìkdo nemù¾e spát! Svìtlo v jednom z oken mne potìší, ¾e nejsem ve svém utrpení sama. Zadívám se, zda neuvidím náznak pohybu v onom oknì.
Záclony jsou øídké, patrnì staré. Zastínìní závìsy, pro lidi v tomto oknì, není dùle¾ité. Mohu vidìt mnoho. Rozeznám nábytek, poházené obleèení na pohovce, knihy na stole. Zatímco se sna¾ím rozpoznat druh kvìtiny v rohu místnosti, vskutku se cosi mihne. Sleduji bedlivì, postavu kdesi vzadu v místnosti. Probìhne opìt, svìtlem bílé malé záøivky, jen¾ je patrnì nìkde na stole pod oknem. Zahlédnu batoh. Postava pohodí na zem jakési knihy, nebo èasopisy. Postojí a vypadá, ¾e pøemýšlí. Já mám èas prozkoumat onu postavu. Štíhlá, vysoká, krátké vlasy. To bude mladý mu¾. Stojí široce rozkroèen, jak mu¾i stávají. Pak se ztratí ve tmì. V tento moment mi mléko vyteèe na sporák. Otevøu okno, ze kterého jsem tak koukala.
Ucítím ledový venkovní vzduch. I pøes mrazivé obláèky mého dechu, však neodolám dokoukat pøedstavení v oknì naproti.
Tajemná postava, se uchýlí k oknu. Bere postupnì poházené vìci na zemi. Polo¾í je na sùl pod oknem, na pøedem pøipravený papír. Spìchá. Odhodí nìkolik potrhaných obalù za sebe.
Podlaha se vyprázdní, a mnì je zima. Jakoby cítil, ¾e se nìkdo dívá, naskládá všechny ty zabalené vìci a spoustu obleèení pøed okno. Záclona se nalepí na sklo okna. Hora vìcí mi brání vidìt dovnitø.
V tento moment si to uvìdomím. Mladík se patrnì balí na vánoèní svátky domù. Nebo k milé, èi za pøáteli.
Nemohu spát proto, ¾e vánoce se blí¾í. Chci mít taky vše zabalené, pøipravené. Hlavu mi zatì¾ují starosti o dokonalost. „Tak to pøece není!!!“ Øeknu nahlas. Mléko pøeteklo? No a co.
Zítra je taky den! Kastrolek dám na balkon, sporák posypu solí, zavøu mráz venku za oknem.
Pùjdu pod peøinu a schoulím se k man¾elovi. Vánoce jsou pøece svátky radosti! Seknu se stresem. Jdu spát. Proto¾e ten mladý mu¾ jede za nìkým koho má rád, ale já jsem s tìmi koho mám ráda, teï a tady.
Okna