Dnes jsem zahlédla v tisku: doba je vymknutá z kloubù, kyvadlo dìjin se snad musí u¾ vychýlit na druhou stranu.
Titulky v novinách se pøedhánìjí v dìsivých zprávách, stejnì tak jako zprávy samotné. Naši pøední politici národ straší, vyèítají mu neposlušnost, vrší na sebe skandály, házejí na sebe navzájem špínu, l¾ou, kradou, otravují øeky, pole, ptáky, vèely, a také ty, kdo by jim chtìli nìco vyèítat. Vyšetøovatelé nevyšetøují, co mají, policie nekoná kde má, justice nesoudí, jak by mìla. Neèiní tak všichni, ale ¾e to je tak pøevá¾nì, se zdá zjevné. Zrovna tak, jako mnozí lidé myslí hlavnì na to, aby mìli hodnì penìz, hodnì vìcí, lepší auto, lepší byt,.atd. Èasto se kvùli tomu ani nevìnují dost svým dìtem. Nìkteøí ani dìti nechtìjí, jiní a¾ v pozdìjším vìku, proto¾e nejprve je dùle¾itá kariéra a hlavnì JSME MLADÍ TAK JE TØEBA SI NÌCO U®ÍT.
Máme øadu bájeèných lékaøù, spisovatelù, umìlcù a lidí v jiných profesích. O nich samozøejmì shora zmínìné nešvary neplatí. Naopak si jich mù¾eme vá¾it a být rádi, ¾e neutekli do jiné zemì. Ale! Do které? Do Ameriky, kde se èerní perou s bílými, kde se dostali ke slovu magoøi, prosazující yx lidských pohlaví, kde se mu¾ bojí feministek natolik, ¾e ¾enì ani nepøidr¾í dveøe pøi vstupu do místnosti. Nebo do Švédska, Francie èi Anglie, kde muslimští šílenci uøezávají lidem hlavy? A tak by se dalo pokraèovat. Zkrátka šílený je celý svìt. A proè?
Od lidí, navštìvujících kostel jsem slyšela, ¾e teï TADY VLÁDNE SATAN. Na konspiraèních webech jsem se doèetla, ¾e nastává konec lidstva, proto¾e lidé se chovají dìsnì, nièí planetu a ta si to nenechá líbit, prostì je ze sebe setøese.
Všimla jsem si, ¾e nìkteøí lidé se trochu mìní. Stìhují se napøíklad ven z velkých mìst, na venkov, do pøírody. Více se zajímají o duchovní hodnoty. A to dokonce i nìkteøí vìdci. Slyšela jsem napø. prof. Sergeje Lazareva, mluvit o nutnosti promìny svìtových nábo¾enství. Velmi mne to zaujalo. Musela jsem si pøipomenout vtipný indický film P.K. Dìj je prostý. Mimozemš»an je vysazen z létajícího talíøe na zem, aby prozkoumal trochu planetu Zemi. Jen¾e pøi jeho prvním styku s lidmi je okraden o jakousi vysílaèku, co nosí na krku, aby si mohl zase zpátky talíø pøivolat, kdy¾ bude tøeba. A tak se jeho pobyt komplikuje. Vydá se svùj pøístroj hledat. Potká mu¾e, který mu øekne: to je jednoduché. Musíš se obrátit o pomoc k Bohu. A kde ho najdu? Mu¾ mu uká¾e na kostel. Odtamtud ho vy¾enou, proto¾e neovládá rituály, které tam probíhají. Kdosi venku mu zase øekne: jo, to musíš koupit láhev vína a dát ji knìzi. Tak to uèiní, ale u¾ zase a¾ v dalším kostele, kam ho nìkdo poslal. A je opìt vyhnán, proto¾e jejich nábo¾enství pití vína zakazuje. A tak putuje od kostela ke kostelu a všude nará¾í na jiné mravy a zvyklosti a na jiné Bohy. A jeho pøíbìh je i velmi zábavný a plný všelijakých dobrodru¾ství. Ale hlavnì velmi moudrý. Viz prof. Lazareva. Ten nakonec øíká, ¾e by se mìla spojit nábo¾enství s vìdou a obrátit se (obì instituce) k duchovnímu svìtu. Ano, také by se mohla všechna nábo¾enství, která se stala èasem nìco jako politické strany, zrušit. V¾dy» knì¾í pøece dávno v ¾ádného Boha nevìøí, zále¾í jim jen na majetku a na moci. ®e moudøí lidé ¾ádné nábo¾enství nepotøebují, vìdí, ¾e boha mají ve své duši. Ale jsou mnozí, kteøí potøebují ke svému ¾ití to hezké divadélko se svatými obrázky a s vùní kadidla. Nakonec v kostele je prima klid k rozjímání, atd.
Dnes jsem vyslechla zajímavé povídání neurologa Martina Jana Stránského o lidském mozku. A radostnì mne zaujala zmínka o tom, ¾e vìda zkoumá VÌDOMÍ a vesmírné souvislosti. Koneènì!
Já myslím, ¾e vìdci se nemají jmenovat vìdci, ale badatelé. Ale to by bylo na delší Slovo.
Ze stavem svìta a vesmíru to mám jednoduché: existuje dualismus. Tak jako je tma a svìtlo, noc a den, tak existuje zlo a dobro. A to je v nás i kolem nás. A to šílenství, co vidíme na svìtì?
Teï vládne ZLO. Ale tuší, ¾e se blí¾í konec jeho nadvlády. Tak kolem sebe kope no¾ièkama, kopýtkama, mlátí ruèièkama a chytá další obìti, kterým slibuje a slibuje, které obdarovává hmotnými statky... A je jich bohu¾el dost, kteøí na to skoèí. Pak se bijí v prsa, která vystrkují jako holub na báni a my ¾asneme nad jejich chováním. Je to jako spirála, pìknì toèitá a my po ní všichni jedem vzhùru stále rychleji. A pak z ní vyletíme…