Úroveò vzdìlanosti na prùmìrné základní škole? Zoufalá!
Na zaèátku øíjna jsem strávila nìkolik dní na základní škole, kde jsem dìlala s dìtmi projekt "Tvoøíme noviny". Zkušenost k nezaplacení, v sedmých a osmých tøídách je to docela mazec. Vùbec nic se jim nechce, jsou líní, nepozorní, drzí a po pravdì, jsem a¾ vydìšená tím, jak tì¾ce neovládají èeský jazyk. Kolik dìlají pravopisných chyb. Jak vùbec se neumí vyjadøovat. Pravda, trochu je to zkresleno tím, ¾e se v našem mìstì nachází víceleté gymnázium a vìtšina dobrých ¾ákù odešla na konci prvního stupnì tam. Pøesto! Posbírala jsem v posledních pár letech pedagogických zkušeností víc a trochu mì pøístup dnešních dìtí ke škole a úroveò jejich vzdìlanosti znepokojuje.
Trochu jsem si popøemýšlela nad tím, proè tomu tak asi je.
Prvním problémem jsou moderní technologie. Lidstvo na nì jednou chcípne. Lidé hloupnou, pøestávají pou¾ívat selský rozum. Dnešní dìti sice umí od plínek ovládat tablet, ale ve tøetí tøídì mají poøád problém rozlišit pravou a levou ruku, v osmé tøídì je valná èást schopna napsat naprosté šílenosti, vìty, které nedávají smysl, hrubky jako "niní" nebo "chitrý".
Druhý problém spoèívá v tom, ¾e se s nimi obecnì moc mazlíme. My, rodièe, my, uèitelé. Místo aby se ¾áci pøizpùsobovali škole, pøizpùsobuje se škola jim. Modernizuje se. Jenom¾e jak? V podstatì se stále ubírá na nárocích. Aby byly ty naše poèítaèové dìti pou¾itelné v ¾ivotì, zavedlo se do školství získávání klíèových kompetencí. Nejedná se o nic jiného, ne¾ ¾e se ustupuje od znalostí a pøistupuje se k praxi. Tak¾e teï tu chválíme ¾áky za to, co by mìlo být pro prùmìrnì inteligentní dítì zcela samozøejmé. ®e je schopné si vyhledat odpovìï na otázku v textu. ®e je schopné vystøihnout si z novin fotku a pøelepit ji rovnì na ètvrtku. Dáváme jednièky za to, ¾e se dítì aktivnì zúèastní hodiny, ¾e namaluje aspoò nìjaký obrázek, kdy¾ se to po nìm chce. Neustále ubíráme z nárokù na nì.
Oni pøitom v sobì nemají ¾ádnou disciplínu, co¾ se zøejmì kvùli covidu a výuce z domova ještì mnohonásobnì zhorší. Mají prostì málo povinností. Pøitom si poøád stì¾ují, ¾e musí nìco dìlat. Jsou neskromní a nároèní. Absolutnì jim chybí pokora.
"Kdy¾ to je moc práce," øekla mi holèina v osmé tøídì poté, co jsem jí poradila, jak by mìla pøepracovat svùj velice odfláknutý text. Nebyla jediná, kdo se pøíèil nìjaké èinnosti. Kdy¾ mezi nimi poøád neobíhám, jsou schopní nedìlat nic. Sedí nad papíry a tvrdí, ¾e nepochopili zadání. Vymlouvají se a vìøí, ¾e jim to projde. Jsou líní. Tváøí se otrávenì, ¾e se po nich nìco chce. Jenom pár jedincù skuteènì dìlá, co dìlat má.
Nakonec všichni nìco vytvoøí, ovšem velká èást to nìjak odbyde, aby se vlk na¾ral a koza zùstala celá. Za celou školní hodinu napíší èlánek do novin v rozsahu tøí a¾ pìti, èasto nelogicky poskládaných, vìt. A s šílenými hrubkami. Jen jeden z nich napíše pìkný, ucelený text, tak ho za to pochválím - vydìšenì ke mnì vzhlédne a udìlá odmítavé gesto. Rychle pochopím, ¾e za to zøejmì o pøestávce sklidí od ostatních posmìch. Normální tady je být rebel.
Tøetí problém? Uèitel je tady nic. Nemá respekt. Rodièe se s ním neradí, bojují s ním. Instinktivnì pøed ním chrání své dítì jako pøed nìjakým predátorem. Rodiè ovšem vìtšinou vidí svého potomka v rù¾ovìjším svìtle, omlouvají ho a samozøejmì si doma s potomkem vzájemnì potvrzují, ¾e ten uèitel je pøece "debil", ¾e po nich tohle chce, ¾e ta uèitelka je pøece "kráva", kdy¾ si dovolila dìti za nìco sprdnout. Rodièe však vidí jen jeden úhel pohledu a pøi nìm ještì zapomínají na to, ¾e dnešní dìti jsou velmi rozmazlené. Jsou nauèené, ¾e se kolem nich skáèe, ¾e dostanou všechno zadarmo. Jsou jakoby otrávené ¾ivotem, nic je nebaví, dokonce ani hravý pøístup k výuce, o jakém si naše generace mohla nechat jen zdát. Není snadné je nìèím zaujmout, pro nìco nadchnout. Velká èást z nich by ale ve skuteènosti potøebovala jenom pøísnìjší re¾im. A ve škole Igora Hnízda. Bohu¾el model, který není reálné v dnešním školství praktikovat.
Byli jsme stejní, ale zapomnìli na to? Nebo jsme opravdu byli jiní?
Upøímnì, jak jezdím po besedách (pro ni¾ší stupeò, kde jsou dìti tvárnìjší), vidím, ¾e to jde i trochu jinak. Mnohem lepší atmosféra ne¾ ve mìstech panuje na vesnických školách. Tam jsou dìti víc takové, jak si to pamatuji. Jistì, ¾e se i tam najde nìjaký zlobil nebo neposeda, ale obecnì jsou tu dìti mnohem pøizpùsobivìjší, zdvoøilejší, mají vìtší zájem. Je to mnohem pøirozenìjší. Jsou tu dìti zvídavé i neposedné, ale nejsou tolik nasáté tím mìstským cynismem, vnitøním opovr¾ením, které je potøeba neustále vystavovat na odiv. Pøipadá mi, ¾e èím vìtší mìsto, tím jsou dìti nepozornìjší, znudìnìjší a kritiètìjší.
Kdoví, s èím to souvisí. Já osobnì si pøedstavuji, ¾e dìti na vsi tráví více èasu jinak ne¾ u poèítaèe. ®e uèitelé na vesnicích mají ménì dìtí ve tøídì a mohou se jim více vìnovat. ®e se tu uèitelé s rodièi osobnì znají a dr¾í tedy více pøi sobì (proto dítìti jeho pøehnaná stí¾nost na uèitele neprojde). K tomu mì napadá, ¾e mo¾ná by tedy mohlo být øešením zmenšení tøíd? V alternativních školách typu Montessori to docela dobøe funguje. Dùle¾itý je individuální pøístup. I s ním mám díky douèování své zkušenosti. Poznala jsem chlapce, který se ve skupinì dìtí projevoval úplnì jinak (opovr¾livì, a¾ namyšlenì) ne¾ pøi samostatné hodinì (vstøícnì, s respektem).
Ka¾dopádnì není pro ¾ádné dìti, mìstské ani vesnické, dobré, v jaké spoleèenské náladì v Èechách vyrùstají. Dìti prostì kopírují své dospìlé vzory. A kdy¾ poøád všichni na všechno nadáváme - na vládu, prezidenta, šéfa, peníze - a nejsme nikdy s nièím spokojení, co bychom pak po tìch dìtech chtìli? V tomhle mi trochu otevøel oèi jeden japonský student, který strávil rok v Èechách a vyjádøil se dost jednoznaènì o našem pøístupu k autoritám. Byl šokován ze dvou vìcí, za prvé ¾e si tu všichni dìláme srandu z našeho prezidenta, za druhé ¾e dìti ve tøídì jsou schopné zcela ignorovat, co jim øíká uèitel, èi dokonce mu i oponovat. Podle nìj nemáme pøed nièím respekt, chybí nám pokora. Tkví v tom jádro celého problému? Dost mo¾ná to tady všechno zaèíná.
Pøesto nemù¾eme doufat, ¾e by se tohle mohlo zmìnit tøeba jen pøíštím prezidentem. I kdy¾ vìøím, ¾e ten souèasný nám všem dává ten nejhorší pøíklad, jak se k sobì chovat. Stejnì jako náš premiér. Ani jeden z nich v sobì nemá morálku ani zásady, které by pøíslušely pøedstaviteli státu. Prezident i premiér nám mnohokrát ukázali, jak námi a našimi postoji opovrhují, a je tedy nasnadì, ¾e to samé také dostávají zpátky. Nerozumím tomu, proè prezidenta volili ti, kdo ho volili. Dokonce opakovanì. Ale øíkám si, ¾e kdy¾ jsme si ho jako národ vybrali, tak si ho asi zaslou¾íme. A proto si zaslou¾íme i takové dìti.
Seèteno a podtr¾eno, domnívám se, ¾e jsme to celou tu dobu my, rodièe, kdo dìlá naše dìti cyniètìjšími, drzejšími a nepøizpùsobivìjšími.
Ké¾ by byla nìjaká šance, aby se to nìjak obrátilo k lepšímu. Nevím pøesnì jak. Mohlo by to ale zaèít tím, ¾e si pøíštì zvolíme prezidenta, kterého si budeme zase vá¾it. Mohlo by se to zlepšit tím, ¾e budeme více naslouchat uèitelùm našich dìtí a nebudeme je pøed dìtmi zesmìšòovat a shazovat. A mohlo by to pokraèovat tím, ¾e budeme respektovat právo druhého na jiný názor, co¾ velmi výraznì chybí v internetových diskusích. Úplnì nejdùle¾itìjší samozøejmì je být v tomto našim dìtem kladným pøíkladem.
