Èeská hudba není Kanaïanùm cizí
V pátek 25. kvìtna jsem šel (vlastnì byl dostrkán na koleèkové ¾idli pøítelem Alexandrem Havrlantem) na další krajanskou akci (spíš snad akci Generálního konzulátu ÈR v Torontu) - na koncert Pra¾ského smíšeného sboru v Rosedale United Church v Torontu. Ale ona se ta krajanská akce uskuteènila, a pozvánka vdìènì uvádí, díky spoleènosti United Cleaning Ltd.: "… za štìdrý dar, bez kterého by koncert nebyl mo¾ný." Spoleènost zalo¾il krajan Milan Kroupa. Zasel dobré zrno, které nese krásné ovoce.
Koncert byl vìnován stoletému výroèí zalo¾ení Èeskoslovenska roce 1918 a padesátiletému výroèí Pra¾ského jara roce 1968, roku, jeho¾ èásti jsou trapným svìdectvím lidské nedokonalosti a vlèí povahy slušné èásti lidského rodu nejen v Èeské republice a východní Evropì, ale napøíklad i ve Spojených státech, které letos rok 1968 vzpomínají jako rok zavra¾dìní Roberta Kennedyho a zvolení Richarda Nixona prezidentem USA - ne právì nejslavnìjší epizody amerických dìjin.
Úvodní slovo pronesl Generální konzul ÈR v Torontu Ivan Poèuch, krátkým proslovem se pøedstavil i Jonathan Sauvé, øeditel mezinárodních vztahù a zástupce šéfa Protokolu, pøítomné dále pozdravili prezident Kanadského Sokola Robert Tmej a honorární konzul SR pro Ontario v Torontu Michael Martinèek. Koncert s elegantní struèností uvádìla Josefína Tichá.
Zpìv sboru jsem naštìstí slyšel - burácel, smál se a jásal nezadr¾itelnì celou kostelní lodí. Sbor øídil Jiøí Petrdlík. Nejen¾e je výborným dirigentem, kterému jeho zpìváci (s velikou pøevahou ¾eny) asi jedí z pøísloveèné ruky, ale je mladý, fešák, má kouzlo a nebere se „vá¾nì“.
Koncert byl zahájen Satováclavským chorálem a temným zpìvem, který sám o sobì musel vydìsit protivníky: "Kdo jste bo¾í bojovníci" a byl uzavøen radostnou melodií, kterou Smetana zakonèil Prodanou nevìstu: "Proè bychom se netìšili..." Nevím, jak dlouho potom byl tento geniální tvùrce našeho hudebního pokladu úplnì odøíznut od svìta, ale svùj cyklus šesti symfonických básní Má vlast psal u¾ v bezhlesém vesmíru. Jaká je míra bídy a bolesti, ji¾ èlovìk unese…
Koncert Pra¾ského smíšeného sboru byl pìkným darem torontským krajanùm i nekrajanùm. Líbil se tìm nekrajanùm? Soudì podle jejich reakce, øekl bych, ¾e ano.
Ale èeská hudba není Kanaïanùm cizincem. Nebyla cizincem ani Anglièanùm: Hudební historik Charles Burney, který èeské království navštívil koncem 17. nebo zaèátkem 18. století, projel celým královstvím a vyzvídal, jak obyèejní lidé vidí (nebo vlastnì pìstují) hudbu: "…nejen v ka¾dém vìtším mìstì, ale i ve všech vesnicích, ve kterých byla škola, vyuèující èíst a psát dìti obojího pohlaví, se uèili hudbì." Nakonec se s Johannem Christianem Bachem shodli, ¾e kdyby Èeši ¾ili v prostøedí tak pøíznivém jako Italové, Èeši by Italy urèitì pøedèili. V Torontu dirigovali také další èeští dirigenti: Walter Susskind a Karel Anèerle. Èasto tu býval i Jiøí Bìlohlávek (nìkolikrát jsem se s ním sešel za komunismu ve své kanceláøi, kdy¾ tu hostoval s Pra¾skou filharmonií. Torontská opera, dík svému umìleckému øediteli, Richardu Bradshawovi, bìhem deseti rokù (1962-1972) provedla všechny Janáèkovy opery vyjma Lišky Bystroušky a Z mrtvého domu (ale myslím si, ¾e byly od té doby také provedeny). Po léta svìtovì nejhranìjším kanadským skladatelem byl náš Oskar Morawetz, Jan Rubeš zpíval pravidelnì v Torontské opeøe i v radiu. A byly desítky dalších hudebníkù, nìkdy svìtové reputace, kteøí si vybrali Kanadu jako svùj nový domov.
Návštìvy jako tato však mají hlubší úèel ne¾ jen ryze hudební: citovì spojují domov s krajany.