Stìhování do Melbourne
Lítání z kadeønictví do kadeønictví mì také pøestalo bavit, byly to spíš nervy a Vladimír mìnil jedno zamìstnání za druhým a nebyl také moc nadšený. Zrovna byl nazlobený na poslední pracovní pomìr v nedalekém novì postaveném obchodním støedisku Macquary shoping centru. Potøebovali nìkoho k úklidu. Bylo to pìší chùzí kousek od našeho bytu. Šel to tedy zkusit. Nejdøíve se stydìl, kdy¾ ho potkal nìkdo z okolí, kdo ho znal,ale potom si øíkal, v¾dy» to nevadí, nemám se za co stydìt, v¾dy» ka¾dá práce je pøece u¾iteèná.
Jeden den tam probíhala nìjaká „show“ a pracující Vladimír se zastavil a na moment zapomnìl, ¾e je v pracovní dobì. Stal se z nìho divák. Za malou chvíli mu klepe na rameno nadøízený a zlobí se na nìho, co ¾e si to dovoluje, ¾e je placený za práci a ne za to, ¾e se dívá na show. Zpùsob, jakým mu to vedoucí úklidu pøedhodil, Vladimíra nadmíru poní¾ilo a rozèílilo, a kdy¾ ho tedy vyslechl, pøedal mu koštì do ruky a poprosil ho, a» to za nìho uklízí sám, ¾e prostì konèí. Ani si tenkrát nenechal zaplatit, co odpracoval. Pøišel rozzlobený domù a ¾e na takové jednání není zvyklý a zvykat si nebude.
V nejbli¾ších dnech jsme obvolali známé, rozlouèili se a zaèali balit a pøipravovat se na stìhování do Melbourne. Myšlenka na nìco nového, na další dobrodru¾ství nás naplòovala nedoèkavostí. Sna¾ili jsme se v Sydney všechno ukonèit co nejrychleji.
Smlouva bytu nám konèila, byla sepsaná na pùl roku, a tak místo obnovy nové smlouvy pojedeme do státu Victorie, kde je hlavním mìstem Melbourne. Za rok a pùl v Sydney se nashromá¾dilo dost vìcí. Dokonce jsme mìli i nìjaký nábytek. Peníze na zaplacení personálního pøevozu tìchto vìcí jsme však nemìli.
Museli jsme se rozlouèit se spoustou vìcí. Vzdali jsme se všeho v Èeskoslovensku ji¾ pøed emigrací do Austrálie, a tak jsme to nebrali jako tragédii. Nejsme vùbec materialisticky zalo¾ení a nová poznání v nás vyvolávají zvláštní pocity svobody. S Vladimírem se dìje stále nìco nového a zajímavého. Dùvìøovala jsem v¾dy jeho klidu, tak ani o tomto rozhodnutí jsem nezapochybovala, ¾e by to snad nevyšlo. Tak¾e co pobereme do auta, to pøestìhujeme, bylo naše rozhodnutí.
Nastal tedy den, kdy jsme opouštìli Sydney a naše auto se pohybovalo krokem, jak bylo pøecpané vìcmi a námi. Zahrádka na støeše auta byla nalo¾ená tak vysoko, ¾e auto budilo dojem poschoïového.
Hned v nedalekém mìsteèku „Golburn“ za Sydney jsme píchli kolo. To nám tak scházelo. Nebylo jednoduché vymìnit kolo u tak pøetí¾eného vozidla. Museli jsme vyndat, co se dalo a nevím, jak jsme pùsobili na projí¾dìjící auta a kolemjdoucí. Kolem dokola našeho auta rozlo¾ené vìci, které mìly mít koneèný cíl v Melbourne. Dìtem se vše líbilo, poskakovaly kolem dokola z auta roztahaných vìcí a naše starosti šly úplnì mimo nì. Pøála jsem si v té chvíli být bezstarostné dítì a nenadálé pøíhody a» si øeší dospìlí.
Zanedlouho po vymìnìní kola jsme vše zase spakovali a pokraèovali k vytèenému cíli.
Po setmìní dìti u¾ spokojenì oddychovaly na zadních sedadlech a my jsme si povídali a plánovali co dál. Vtom jsme se dostali za velký nákladní vùz. Øidiè tohoto vozidla jel celkem pomalu, my s naším nákladem také, a tak nás ani nenapadlo ho pøedjí¾dìt. Znenadání nám øidiè náklaïáku pokynem ruky z okénka ukazuje, a» ho pøedjedeme. Vladimír tedy pøidal, a kdy¾ jsme ho z poloviny pøedjeli, náklaïák oèividnì zvýšil rychlost a my jsme mìli co dìlat, abychom se zaøadili zpìt za nìho. Vtom projelo auto z protismìru. Štìstí v neštìstí. Jednání øidièe náklaïáku nás tak vystrašilo, ¾e jsme radeji zastavili. Museli jsme se uklidnit a mezitím se nám silnièní pirát vzdálil z dohledu. Neumìli jsme si to vysvìtlit. Proè nìkdo vìdomì chce zpùsobit druhému havárii?! Muselo to být z nudy, nebo byl nadrogovaný...
Další cesta probíhala bez obtí¾í, a tak se podaøilo po tøech úmorných dnech a dvou nocích spaní na sedadlech dorazit k Lence a Goèemu. Zase to vyšlo a¾ po pùlnoci a opakovalo se to, co pøedešle. Dìti do postele a rodièe øešili budoucnost a¾ do rána.
.jpg)