Uèitel Peter
Ráda uklízím, a proto¾e schody, co vedly z našeho podla¾í ven, se mnì zdály špinavé, pustila jsem se do umývání. U¾ jsem s umýváním a¾ do pøízemí a vtom se otevøou dveøe a tmavovlasý kudrnatý brýlatý pán na mì mluví a gestikuluje. Pùsobí jako nìjaký šprýmaø. Nìco odpovídám, ale on, jakmile zjistil, ¾e je to špatnou, stále nedobrou angliètinou, zavolal svoji ¾enu a pozvali mne k nim. Musím si s nimi vypít èaj, nebo kafe.
Dozvìdìla jsem se, ¾e pochází z Londýna. Také emigrovali. On se jmenoval Peter a ona Maurren. Mìli ètyøi dìti a byli výborná rodina. Petr se v¾il do role uèitele a ¾e budeme s Vladimírem k nim chodit na návštìvy a nebo oni k nám. Budou s námi konverzovat a uèit nás anglicky. Byl to výborný nápad. V¾dy jsme se na tato setkání tìšili.
Èasem Petera napadlo, ¾e si budeme psát. Napsal dopis a ve vìtách vynechal slova. Jeho nejmladší dcera o poschodí výš dopis pøedala nám. Já jsem slova doplnila (Vladimír na takové hry moc nebyl) a mùj nejstarší syn jim ho donesl na opravu. Peter se v tom úplnì vy¾íval. Èervenou tu¾kou zaškrtával chyby a bylo vidìt, ¾e to bere smrtelnì vá¾nì. Dokonce mì za vypracovanou práci bodoval, nebo posílal malé dáreèky. Napøíklad pytlík èaje, jeden bonbon, èokoládku atd.
Dny šly veseleji a s Peterem byla opravdu zábava. Nezapøel svùj anglický suchý humor. Umìl to moc hezky s dìtmi a naše dìti ho úplnì milovaly. Dokázal vytvoøit takovou skvìlou zábavu a pøipravit hry, ¾e jsem závidìla, ¾e se neumím dìtem kvùli starostem vìnovat hrou, jak to dokázal pøítel Peter.
Duhové kulièky
Nìkdy jsem vycházela s dìtmi pøed dùm na èerstvý vzduch. Jednou jsem s sebou vzala duhové kulièky. Udìlali jsme si dùlek a cvrnkali. Jak u¾ se to nìkdy stává, kdy¾ je pohromadì víc dìtí (a moje dítka bývala nìkdy k neudr¾ení), ¾e je i hra ¾ivá. Tehdy se pøihodilo nìco, na co naše rodina také nikdy nezapomene. Ve chvíli, kdy jsem ztratila nad všemi tøemi pøehled, slyším ránu, a kdy¾ se otoèím, vidím našeho Davida le¾et na silnici a jak mu z hlavy teèe krev. Auto, které ho srazilo, bylo ji¾ tak daleko, ¾e jsem v té panice nezachytila ani barvu, nato¾ poznávací znaèku.
Moje starost v tu chvíli byla odnést Davida ze silnice, aby ho další auto nepøejelo. Vtom vybìhl Peter a jednal. Ve chvíli tam byla sanitka, která Davida spoleènì se mnou a mým tlumoèníkem Peterem odvá¾ela do nemocnice. U¾ bìhem jízdy byl David ošetøován. Kdy¾ mu ošetøovatel utøel krev, zjistilo se, ¾e má rozra¾ené èelo. To mu v nemocnici zašili a vyšetøili ještì celé tìlo. Naštìstí se mu jinak vùbec nic nestalo.
Tahle pøíhoda mi zpùsobila takovou úzkost, ¾e jsem mìla pocit, ¾e mnì úplnì v hlavì pøeskoèí. Bála jsem se o nì, i kdy¾ šli do školky. Mìla jsem výèitky svìdomí, ¾e „díky“ mé neopatrnosti by mohly dìti pøijít i o ¾ivot. Také jsem si u¾ s nimi nechodila hrát pøed dùm, ale za nìj, kde to bylo bezpeènìjší a ne tak blízko frekventované cestì.
.jpg)
.jpg)