SeniorTip

Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory

Navigace

Svátek

Dnes slaví svátek Karel,
zítra Miriam.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub

Uživatel: nepřihlášen

Anketa

Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!

Statistika

Podporují nás

Nadace OKD

SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006

Webhosting SvetHostingu.cz

Všude dobře, doma nejlíp!

„Gaudeamus igitur, iuvenes dum sumum,“ zazpívali jsme ještě, dopili modrého portugala a naposledy se objali. Je to zvláštní pocit, sedět s někým čtyři roky v jedné budově, v jedné třídě, v jedné lavici, a najednou spadne klec. Čau… ahoj… nazdar. Někdy a někde po prázdninách…

Ale po prázdninách jsme měli všichni jiné starosti. Nové školy, nová zaměstnání, nové vztahy, nový život.

Jen s Ivanem Klatovským, který byl bráchou mé nejlepší kamarádky Lindy, jsme zůstaly i nadále v kontaktu. Studoval v Praze medicínu – a jak říkával – stýskalo se mu po zlatých časech ve Spessartu, čímž myslel rodný Rakovník.

„Už mi leze ta anatomie i ušima,“ skuhral do telefonu a přál si, ať mu někdy přijdeme zvednout sebevědomí. Bydlel na Ořechovce u tetičky Evelíny, takže jsme předpokládaly, že i my dvě u ní složíme hlavu.

Autobus na lince Rakovník-Praha hekal v teplém podzimním odpoledni po rozpálené silničce z posledních sil a my se těšily na dlouho plánované setkání.

„Čau holky,“ hlaholil na celé nástupiště Ivan. „Už jsem nemohl dospat. To bude mejdlo,“ sliboval. „V osum máme spicha v restauraci U Scherzlů s kámošem z fakulty.“

Linda mu předala tašku s výslužkou od maminky: „Tady máš buchty, husu, půl prasete a ještě ti k tomu přidám hubana,“ stoupla si na špičky a vlepila mu pusinku na tvář.

„A od tebe políbení nedostanu?“ sklonil se ke mně a já se hned ztratila v jeho objetí.

„Hele ho šprta,“ dobírala si ho Linda. „Praktická cvička z anatomie by mu šla.“

Po dlouhé době jsme se zase shledali. Byli jsme šťastní jako malí caparti. Pusy se nám nezastavily ani na vteřinu. Než jsme se nadáli, stáli jsme před domem, ve kterém našel Ivan u tetičky dočasný azyl.

Tetička Evelína mě ohromila svým laskavým úsměvem a prudkou elegancí. Stříbrný účes z měkkých vln jí zdobil drobný obličej a oči, modřejší než pomněnky, co rostly u rakovnického potoka, se vesele smály. Hned nás zavedla k prostřenému stolu.

„Mládeži, usmažila jsem vám řízečky, tak do nich,“ švitořila a před nalíčeným obličejem mávala špičkou ze slonoviny, ve které ji dýmala drahá cigareta.

„A ještě si dejte navrch klobásu. Jistě nebudete pít jen limonádu, tak ať máte nějaký základ.“

Základ jsme měli pořádný, a proto se večer v restauraci točila atmosféra studentského mejdanu kolem plných skleniček. Víno nám pomalu stoupalo do hlavy a za chvíli spolužáci svým spolužačkám šeptali do ucha, že mají dlouhé štíhlé extremitates inforiores, pevné mammy a oculus dexter i sinister modřejší než obloha. S takovou konverzací jsme vystačili až do zavírací doby. Když jsem skončili na chodníku před restaurací, Ivan zahalekal: „Večírek ještě nekončí. Jdeme k tetě Evelíně!“

Ztichlá ulice byla rázem naše. Snažili jsme se nepřipravit ji o spánek, ale přece jen se v řadě temných oken jedno rozsvítilo a do tmy na nás zařval hlas: „Vy hovada, tady spí slušný lidi! Jděte do řitě!! A ještě: Noc je na spaní a pro zloděje, kreténi!“

Schovali jsme se za nejbližším rohem a řehnili se do dlaní jako o život.

„Když pro zloděje, tak pro zloděje,“ dostal najednou nápad Ivan a hned se sápal na nejbližší plot. „Holky, já vám štípnu růži, abyste věděly, že vás mám rád.“

A už dupal mezi záhony k altánu, zamřížovanému pnoucími růžemi.

„Hyb hyb,“ povzbuzovaly jsme ho tiše. Najednou se Ivan zastavil v půli kroku a vyjekl: „Jééé, trpaslík. A jak malinkej. Já mu dám hubičku.“ Sklonil se k němu.

Vtom zavrávoral a jak padal, vyvrátil trpaslíka ze země. Nemotorně ho pobral do náruče jako se bere miminko a nesl nám ho ukázat.

Trpaslík se přiblble usmíval sádrovým úsměvem a ani se nenadál, byl na druhé straně plotu. Nejdříve šel z ruky do ruky, ale nakonec skončil zase u Ivana. „Ještě ho ukážeme tetě Evelíně,“ rozhodl a v tu chvíli jsme už s trpaslíkem táhli noční Prahou jako tažní ptáci za sluncem.

Před spícím domem se nám však začal vracet rozum do hlavy. Slyšeli jsme, jak ze střešovického kostela sv. Norberta odbily hodiny druhou. Zmizel měsíc, zatáhla se obloha a hvězdy šly na kutě. Najedenou nám bylo jasné, že v nejlepším se musí přestat. Řekli jsme si: „Pokračování příště.“ A Ivan zavelel rozchod. Když jsem osiřely, naše proměna v neviditelné duchy byla blesková. Našlapovali jsem na špičky, aby na nás neprasklo, že jsme zapomněli na slušné vychování, na čas, který uběhl jako voda, na tetičku Velínu…

Teta spokojeně chrupala za zavřenými dveřmi. V pokoji pro hosty nám nastlala prachové peřiny na širokou malovanou postel, kterou její tatínek kdysi vyhrál v kartách na křivoklátském komorníkovi knížete Fürstenberka. Leželo se nám v ní pohodlně, jak se v ní kdysi leželo pohodlně německým aristokratům, než po válce odjeli ve zlatém kočáře za hory a doly.

Ivan mezi nás položil trpaslíka. Než zhasl, zamnul si spokojeně roce: „Byl to překrásný večer,“ řekl a šel také spát.

Ráno jsem se probudila s pocitem, že spím na dlažební kostce. To jsem si jen položila hlavu na sádrového trpaslíka. Hned jsem se ohlížela po Lindě. „Vstávej,“ lomcovala jsem jí ramenem. Seděla na posteli, mžourala do ranního slunce a tvářila se, jako když jí jde hlava kolem.

„Kde se tu vzal ten trpaslík?“ nevěděla. „Kde se tu vzal ten trpaslík?“ divil se ve dveřích překvapený Ivan.

Skládali jsme střípky vzpomínek do zamlženého zrcátka. Nakonec nám skočil vroubek do zoubku.

„Kdo ho půjde vrátit?“ málem jsme losovali. Ivan si představil podupané záhony, které v zahradě po sobě zanechal, a dopředu to vzdal. „Dobrovolně si nenechám rozbít ciferník! Ani náhodou!“ Ani nám se nechtělo jít s kůží na trh. Nakonec jsme trpaslíka zabalili do deky a uložili ho na dno skříně. Schovaný před tetou Evelínou, před naším špatným svědomím a před celým širým světem tam tiše spočinul. „Někdy toho trpaslíka doručím, až seberu odvahu,“ rozloučil se s námi na autobusovém nádraží Ivan. Trpaslík nám tím okamžikem vypadl z hlavy. Už nikdy jsme si na něj nevzpomněli.

Až po pěti letech, když Ivan zdárně ukončil studium medicíny a balil si své sakypaky, aby se zase odstěhoval domů, trpaslíka objevil na dně skříně. Vlastně ho objevila tetička Evelína, ale to už znám jen z vyprávění.

„Ivánku, co to tady máš?“ divila se, když při rovnání košil do kufru vybalila trpaslíka z deky. Ivan nejdřív nevěděl, ale pak ho osvítil Duch Svatý. Vzpomněl si na náš studentský tah a kápnul božskou.

„Přece nechceš, aby skončil navěky ve skříni nebo, nedej pánbůh, v popelnici na rohu,“ nazdvihla obočí tetička.

„Co tím chceš říci, tetičko,“ nevěděl Ivan. „Vrátíme ho tam, kam patří,“ řekla tetička a nařídila budík na tři hodiny ráno, neboť tvrdila, že v tu chvíli odejde den a druhý se ještě nenarodí, a proto všichni boží tvorové spí spánkem spravedlivých.

Ivanovi se z vyhřáté postele moc nechtělo. Nechtělo se mu také napravovat hříchy svého mládí. Ale tetička Evelína už stála oblečená ve svátečním kostýmku, klobouček na hlavě a pod bradou háčkované fiží. Ivan se za ní šoural, jako když ho za vlasy tahá.

„Tetičko, jestli nás někdo načapá, začnu svou doktorskou kariéru pořádnou ostudou.“

Ale tetička byla odhodlaná dělat očko a taky zeď, aby zůstali inkognito. Ulice voněla přicházejícím létem, rozkvetlými jasmíny a čínskými pivoňkami. Pouliční lampy sršely na chodník mlhavé světlo a kreslily na zdi domů stíny jako z jurského parku.

Tetička se tvářila, že je všechno náramná legrace, ale Ivan měl srdce v kalhotách. Tvářil se neochotně, a když stanuli před inkriminovanou vilou, skočil přes plot zahrady nesměle jako neplavec do hluboké vody. Chvíli šátral očima ve tmě zahrady, aby našel místo, kde trpaslík kdysi stál a vyzýval tetičku, ať už mu proboha toho trpaslíka podá. Přidala k němu ještě cedulku napsanou krasopisným písmem. „Pověs ji tomu sádrovému brachu na krk,“ poručila.

Ivan zasadil trpaslíka mezi dva stříbrné smrčky a už se po něm ani neotočil. Byl rád, že už to má všechno za sebou. Trpaslík stál na zahradě, usmíval se na celé kolo a na krku měl ceduli s nápisem jako od malíře: Všude dobře, doma nejlíp!

Jak se tvářili při nečekaném shledání po pěti letech obyvatelé vily, to nikdo netuší. Ale já bych dala ruku do ohně za to, že jim trpaslíkův výlet leží asi dodnes v hlavě.

Jaroslava Pechová

* * *
Zobrazit všechny články autorky