Povídání z lesa a od vody – 2 Štìdroveèerní host
Za dávných èasù první republiky, kdy lidé mìli vìtší cit jeden pro druhého a rádi se dojímali, bývaly kolem Vánoc noviny a èasopisy plné povídek s dojemnými pøíbìhy o opuštìných sirotcích hledících tou¾ebnì do oken pøíbytkù se stromeèky a prostøenými stoly a o chudých slu¾tièkách èi švadlenkách, které právì v onen svatý den potkali bohatí a soucitní továrníci èi šlechtici a zvali k štìdroveèerní tabuli, aby pozdìji š»astnì spojili jejich osudy se svými. Já si teï na jeden dojemný, ale zcela pravdivý pøíbìh ze svého dìtství vzpomnìl a pøedkládám ho tu k probuzení i vašich ušlechtilých citù. Hlavním hrdinou v nìm není ani sirotek, ani ¾ádné chudé dìvèe, ale malý promrzlý králièí kluk.
Bylo to dopoledne na Štìdrý den roku 1934, kdy¾ jsem se pasivnì zúèastnil výpravy do štamberské hájovny, kde lesní správa prodávala vánoèní stromky. Snìhu bylo po kolena, ale já sedìl pohodlnì na sáòkách, které po lesní svá¾nici smìøující témìø pøímo k cíli naší cesty táhl mùj tatínek. Byl zednickým mistrem, tedy øemesla stavebního, které mìlo v zimì nucené prázdniny èásteènì kvùli snìhu, ale hlavnì proto, ¾e mráz nepøál maltì a betonu. Proto v zimních mìsících obyèejnì pracoval, stejnì jako i lidé podobných øemesel, pøi ledování, nebo v lese. Ten rok to byla lesní tì¾ba V Paøezinì a Na Vidrholci, dvou tì¾ebním plánem stanovených místech. Kácelo se jednak døíví na otop, jednak stavební a tvrdé pro prùmysl. Proto¾e táta mìl v rámci „naturálních po¾itkù“ i vánoèní stromek zdarma, táhl mne ty tøi kilometry snìhem, aby ušetøil deset korun, které by byla taková jedlièka stála a kterou ukrást v lese nechtìl, proto¾e to bylo proti jeho zásadám.
Cestou jsem se dobøe bavil, otec mi ukázal stopy jezevce, který tu pøešel pøes cestu, kdy¾ vylezl ze svého teplého doupìte sehnat si nìco na zub a zastavili jsme se u krmelce, kde jsem vysypal do korýtka pytlík na podzim nasbíraných kaštanù a ¾aludù. O kus dál hodovalo na padlé srnì hejnko vran a dva krkavci a na dvacet krokù pøed námi pøetáhl jelen s dvìma lanìmi, co¾ byl pro mne ú¾asný zá¾itek – bylo to poprvé, co jsem vidìl tohoto krále lesa ¾ivého a na vlastní oèi, i kdy¾ jen na nìkolik vteøin, ne¾ zmizel ve smrèí na druhé stranì cesty.
Aby toho ještì nebylo dost, vyjel pøed námi z lesa na koni øeditel lesní správy pan Wolf, zastavil, aby s tátou chvilku porozprávìl. Kdy¾ vidìl, jak na jeho valacha obdivnì zírám, sesedl, zvedl mne ze sánìk a posadil do sedla. „Dr¾ se, chlapèe, za hrušku, projdeme se!“ Marnì jsem ale hledal nìjakou hrušku, které bych se chytil, dokud mi vousatý pan Wolf neukázal, co ¾e to je ta hruška. Ušel se mnou a s tatínkem, táhnoucím prázdné sánì, pìkný kus cesty a pak se rozlouèil. Posadil mne znovu na sáòky, vsedl na toho svého komonì a odklusal opaèným smìrem.
My jsme koneènì došli k hájovnì, na jejím¾ dvoøe dva lesní dìlníci pøipravovali a prodávali, za dohledu pana hajného Bartoše, stromky zájemcùm, co¾ byli vìtšinou bohatší lidé, majitelé vil a vilek ze sousedních Klánovic. Pan Bartoš nás pozval do domu, kde s ním tatínek vypil pár sklenek nìèeho, co krásnì vonìlo jako borové jehlièí (¾e to byla jalovcová, jsem uslyšel a¾ pozdìji doma, kdy ji maminka, jak øíkala „po èuchu“, pojmenovala) Já jsem dostal èaj s vánoèkou a pytlík oøechù. Sedìli jsme tam dost dlouho, ale pak se tatínek zvedl: „Co naplat, pane Bartoš, je nám u vás hezky, ale musíme jít, máma na nás èeká s obìdem a já musím ještì zabít a naporcovat kapra a ustrojit tuhle s klukem stromek, aby to jeho malej brácha nevidìl. Dìkujem a pøejem pìkný Vánoce!“
Nalo¾ili jsme stromek na sáòky, já si na nìj sedl jako pøedtím na konì, a vyrazili jsme domù. Na rozdíl od cesty sem u¾ tatínek moc nevyprávìl, spíše si pobrukoval, ale nevím co. Asi nìjaké koledy o roztomilé Bárušce, které jsem neznal. Jak jsme tak jeli tím tichem a snìhem, který pod tatínkovýma nohama rytmicky vrzal a pod sáòkami tiše syèel, zaèínaly se mi zavírat oèi, poklimbával jsem na té jedlièce a najednou le¾el jako pytel ve snìhu. Usnul jsem, spadl, a koukám, jak mùj rodiè se stromkem pochoduje dál, ani¾ co zpozoroval.
Vzpamatoval jsem se a zajeèel tak, ¾e to proletìlo lesem jako siréna. Mìlo to jeden ¾ádoucí úèinek, ¾e táta se lekl a vrátil se pro mne tìch dvacet krokù zpátky, ale také druhý, ne¾ádaný. Uštìdøil mi dva pohlavky jako pouèení, ¾e za jízdy se nespí! Kdy¾ mne znova usazoval na ten dopravní prostøedek, všiml jsem si, ¾e kousek od nás le¾í nìjaký hnìdý pøedmìt.
„Tati, támhle nìkdo asi ztratil beranici, koukej“, povídám, a ukazuji na tu chlupatou hromádku, „podej mi ji, prosím tì. Maminka ji usuší a budu ji nosit místo tý kšiltovky!“
Táta udìlal tøi kroky, shýbl se a v ruce zvedá ze snìhu za uši králíka. „®ádná bernice, králík, a je ještì trochu teplej, tak¾e zmrzl teprve pøed chvílí. Tumáš a dr¾ ho, a» ho neztratíš, maminka ho po svátcích upeèe, bude to zmìna po tý rybì.“ Vzal jsem ho, a aby nevypadl do snìhu jako pøed chvílí já, zastrèil jsem si ho pod kabát, zdìdìný po starším bratranci, tak¾e pod ním bylo místa dost. Sáòky sebou trhly, jak táta zabral, a tentokrát jsme u¾ bez zastávky spìchali domù.
Kdy¾ u¾ jsme pomalu vyjí¾dìli z lesa do vsi, cítil jsem, ¾e se mi králík pod kabátem pohnul a dokonce mne škrábl drápkem pod košilí do bøicha. „Tatííí“, volám zoufale, „von vob¾ivnul a škrábe!“
„Prosím tì, v¾dy» byl zmrzlej, jak by mohl vob¾ivnout!“, zastavuje táta a sáhne mi pod kabát. V tu ránu ale uskoèí s prstem v puse. „Kruci, von mì, mrcha, kous´! Vstaò, já ho praštím za uši, aby dal pokoj!“
„Nééé, tati, nééé, já si ho nechám, von bude bydlet s náma, kdy¾ jsme ho zachránili!“
„Prosím tì, kde by s námi bydlel? S tebou v posteli? Hloupost, uka¾, já ho bacím a zbaštíme ho!“, povídá táta, ale u¾ ne tak kategoricky. Kdy¾ jsem ale poøád tak ¾adonil, vzdal to. „Dobrá, dáme mu domov, jen¾e ne v bytì. Dostane jeden kotec v králíkárnì, ale starat se o nìj budeš ty!“
Spadl mi kámen ze srdce, pøitiskl jsem toho zmrzlíka pod kabátem více k tìlu, sánì se rozjely a za pìt minut u¾ jsme vjí¾dìli na náš dvorek. Seskoèil jsem ještì za jízdy a bì¾el do kùlny, kde mìli naši králíci zimní obydlí. Vstrèil jsem ušáèka do jednoho kotce, vyrobil mu tam pelíšek ze slámy a sena, naplnil krmítko ovsem z plechovky na polici a nalil vodu.
Zachránìnec sedìl, ani se nehnul a celý se tøásl. Chvíli jsem ho ještì pozoroval, ne¾ jsem byl nekompromisnì odvolán k obìdu a strojení stromku.
Kdy¾ se mi pozdìji, tìsnì pøed veèeøí podaøilo odbìhnout na chvilièku do kùlny na vizitu, náš vánoèní host u¾ si pochutnával na té cereální lahùdce. Tiše jsem za sebou zavøel dveøe a v duchu mu popøál radostné a š»astné Vánoce.
®e to není moc dojemný pøíbìh? No, pro vás asi ne, ale já jsem ten veèer usínal ve svém pelíšku se slzièkou nad š»astným osudem malého králièího sirotka. Na jaøe pøíštího roku jsme ho vypustili pøibli¾nì na místì, kde jsme ho v zimì našli. Chvíli postál, ukousl z lístku pampelišky a odhopkal pod nízký hustý smrèek, kde jsem ho vidìl naposled. Bylo to podruhé, kdy jsem mìl v oèích zaml¾eno a prosil v duchu myslivce, který ho snad jednou potká: „Prosím, nestøílejte na nìj, je to mùj štìdroveèerní host!“
