Seniorský vìk dostihl i mne a vìnoval mi ÈAS – èas na odpoèinek po hektickém pracovním období, èas na vnouèata, na relaxaci nad záhony v zahradì, na knihy bìhem let kupované a odkládané bez ètení na dobu, a¾ na nì zbude èas...
Dal mi také mo¾nost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou èipù a drátkù, tím zázrakem dvacátého století. Zaèátky s ní mi ulehèil dárek – CD s nìkolika tisíci klipartù. Pøi jejich prohlí¾ení se mi zaèaly vybavovat rùzné zá¾itky z pro¾itých let, které jsem se sna¾ila v nìkolika vìtách zachytit. To, co jsem bìhem let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávìní, nìkde skoro pohádky, povzdechnutí, pøíslibu. A proto¾e stojí na samé hranici reality a bajky a proto¾e jejich autorkou je babièka, dostaly název BABIBAJKY.
Ne ka¾dá se povedla, pøísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale pøesto doufám, ¾e se najde i dost ètenáøù, kteøí se zasmìjí, souhlasnì pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v naèrtnutém dìji. Pøeji všem dobrou náladu.
Mara
* * *
Babibajky
* 23 *
Ne ne ne, nevcházej do tøinácté komnaty, pøekonej svoji zvìdavost! Nemusíš za ka¾dou cenu a pøes zákaz vìdìt všechno! Jsou vìci, které nepøísluší tvému vìku, vìci, o kterých ještì nemusíš nic znát, proto¾e je tvùj rozoumek nemù¾e pochopit, kdy¾ zatím neprošel léty zkušeností a bolestivých š»ulcù a šrámù, co tì ještì na cestì ¾ivotem èekají! Napøed si pøeèti pøíbìh princezny, která ty dveøe otevøela a pøipravila se tak o štìstí, co bylo ji¾ nadosah. A marný byl potom pláè! ®elezné boty musela obout a pøejít sedmero hor a sedmero øek, ne¾ je prošlapala, ne¾ zmoudøela, ne¾ odèinila, co svojí neposlušností sama sobì zavinila, a ne¾ jí bylo odpuštìno. Èti pozornì a neudìlej stejnou chybu jako ona. Tøináctá komnata je zakázaná!
* * *
Kristepane, teï ale fofrem, zajíce sice ještì není vidìt, ale co kdy¾ se pod tím stromem nezastaví? Takovej tì¾kej krunýø, kdo si to vymyslel, tyhle blbý závody?! Nejspíš ta moje potrhlá ségra. A já jí na to naletím, husa jedna pitomá! Takhle se honit a co z toho? ®e se mu pak vysmìjeme, jak jsme ho ošulily? No sláva, u¾ jsem na místì, tøeba se staèím vydejchat, ne¾ dobìhne. Chudák jeden malej podvedenej, kdyby vìdìl, ¾e my ¾elvy jsme o pìknejch pár století chytøejší, urèitì by se tak nespoléhal na svoje rychlý no¾ky! Mìly bysme mu tu porá¾ku aspoò trochu osladit a o tu mísu køehounkýho salátu se s ním rozdìlit, to by, myslím, bylo docela fér, ¾e jo?
* * *
Byly jednou jedny pastelky, takové docela krátké, aby se dobøe dr¾ely v malièké ruèce. I kdy¾ byly z jedné rodiny a patøily do jedné krabièky, ka¾dá byla jiná. Jedna se tìšila, jak namaluje krásné modré nebe, druhá snila o hebounké zelené travièce, ta karmínová u¾ u¾ malovala vyzrálá jablíèka… ka¾dá mìla svoji pøedstavu a všechny se jen tøásly, aby ji pìknì vybarvily na papíøe. Zatím co si tak v duchu malovaly svùj další pastelkový ¾ivot, koupila je maminka pro svoji malou holèièku, která u¾ umìla „pisat“ všelijaké èáry, nìkolikrát zakroucená koleèka a dokonce i kouø z komína domeèku, co namalovala spoleènì s babièkou na papír. No to bylo radosti, kdy¾ se pastelky vysypaly z krabièky. Holèièka nevìdìla, kterou vzít do ruèky jako první, všechny se jí líbily a, kdyby to šlo, malovala by nejradìj všemi naráz. A proto¾e pastelky byly chytré, brzy ji nauèily všechno, co samy umìly.
* * *
Kdo se nebojí, ten si celý rok støádá poøádnì ometená bøezová koš»ata, na konci zimy je máèí v dehtu a pak si je odnese na ten nejvyšší kopec v okolí, proto¾e tam se bude v jedné jasné jarní noci konat veliký slet èarodìjnic. Jako první sem pøiletí ty nejmladší, sotva stoleté, proto¾e musí za¾ehnout velký oheò, pøes který budou skákat všichni, kdo na kopec pøijdou a budou se chtít èarodìjného reje zúèastnit. Teprve pak se zaènou objevovat ostatní Je¾ibaby a¾ po tu nejstarší, která si u¾ ani nepamatuje, kolik let jí vlastnì je.
A na co ta ometená koš»ata? Pojïte blí¾, pošeptám vám to do ucha, proto¾e by mne za to èarodìjnice mohly potrestat.
...pššššššššt! kdo je zapálená vyhodí co nejvýš a pak na nì rychle naskoèí, stane se èarodìjnicí! Jen se nesmí bát!
* * *
Kdopak by neznal pohádku o stoleèku, který se sám prostíral. Jen¾e pohádka je jen pohádka, a jestli se chce nìkdo vydat na piknik s rodinou nebo pøáteli, musí si prostøít sám a to dá nìjakého starání a chystání. Nejdøív se musí vymyslet, co nakoupit, aby to všem chutnalo a nikdo se neošklíbal tøeba nad sardinkami v oleji nebo tresèími játry. No, oni by se lidi tím olejem mohli taky pokapat, co¾ by k dobré náladì asi moc nepøispìlo. Š»avnaté ovoce urèitì nikoho nepotrápí, tak šup s ním do košíku, pøidáme èerstvý chlebík a šrùteèku domácího uzeného, pìknì vyzrálá rajèata a okurku, co dneska dozrála ve folníku. Na sedmém schodku do sklepa èeká pár lahví piva pro tatínka a dìdu, dìtem vzít z lednièky d¾us multivitamín a dospìlým ¾enským lahvinku pøírodního moštu, budou sedìt za volantem!
Tak to bychom mìli a teï jen šikovnì pøinutit mu¾ské, aby se zvedli z nedìlního kanape, sehnat dìcka, právì se osvì¾ují sprchou z hadice, všechno to nalo¾it do auta, sednout za volant a odvézt do nìjakého krásného koutku neporušené pøírody, kde by nelezli mravenci, neobtì¾ovaly vosy ani mouchy a nebylo moc horko, jinak ten výlet budeme mít na talíøku ještì v pøíštím století!