Mám muže Kozoroha (1/2)

Dobrý osud mi dopřál dobrého muže. Mému dobrému muži uštědřil dobrého anděla strážného, dobře věděl, že ho bude velmi často potřebovat. Můj muž se totiž příliš nezatěžuje přemýšlením o možných nebezpečích při svém konání. Je přesvědčeným optimistou a věří, že se mu nikdy nemůže nic stát. Tuto svou víru neztrácí navzdory mnohým životním karambolům a pochybením. Zásadně nečte návody k použití čehokoliv, zásadně se neřídí doporučeními, nebo ustálenými zvyklostmi.

Na žádná znamení a horoskopy nevěří, to je z jeho hlediska téma pro pošetilce. Tím ovšem nesmaže fakt, že on sám svému znamení odpovídá až dost. Lehkomyslně a důvěřivě hopká životem s jeho nástrahami, nad propastmi a srázy. Často sice uklouzne, kupodivu celkem bez úhony a hlavně bez ztráty optimismu.

Řekněte, komu se může jen zdát o tom, že zapomene-li v telefonní budce tašku se všemi doklady, platební kartou, průkazkou sporožira i šekovou knížkou, že by se s ní ještě někdy shledal? Všichni budeme přísahat, že za zapomnětlivost se platí a budeme hned v duchu vypočítávat možné ztráty a nepříjemná nezbytná vyřizování. Ne tak on. On má neuvěřitelné štěstí. Příští den mu zatelefonuje paní, která tašku našla, pracně si vyhledala naše telefonní číslo (nejsme v seznamu) a nabídne mu jeho tašku, má-li zájem…

Jindy odejde vyřizovat své finanční záležitosti do banky, pobočky na okraji Prahy. Projedná potřebné, podepíše smlouvu, uloží ji do aktovky pod stolem, pohovoří s pracovnicí, rozloučí se. Doma se chce pochlubit podepsanou smlouvou, ale ouha, „kde mám tu aktovku?“ Ta mezitím oddaně čeká pod stolem v bance. Čeká, dokud nepřihopsá kozoroh.

Můj muž je: chytrý, líný, šikovný, pracovitý, nepraktický, odvážný, lehkomyslný, optimistický, nedochvilný, dobrosrdečný, mlsný, neopatrný, vstřícný, nedisciplinovaný.

S ním se opravdu nudit nelze.

Stalo se to v době, kdy ještě nebylo tak snadné změnit vzhled bytového jádra, přesto jsme si chtěli koupelnu vylepšit. Inspirováni katalogy IKEA, (tehdy začínala), vymysleli jsme si, že necháme vyrobit nábytek na míru. Skříňku se zapuštěným umyvadlem – ať je ta umakartová nádhera o trochu hezčí a praktičtější. Vymyšleno, nakresleno, vyrobeno, přivezeno. Sláva.

Těšili jsme se do chvíle, než jsme se snažili nábytek instalovat. Nábytek byl „jen“ o centimetr širší.

Slůvko „jen“ sice zmírňovalo vinu, leč neřešilo fakt. Co teď?

„Uřízneme okraj vany!“

Nápad šílený, v té chvíli však nejschůdněji řešící danou  situaci. Při představě odvozu a předělávání nábytku, nehledě k dalšímu prošení, přemlouvání výrobce, převážení sem a tam, se nám dělají mžitky před očima. Rozhodujeme se proto pro první variantu řešení. Je to ale řešení dost nebezpečné. Od pily na kov létají jiskry, umakart je hořlavý… Můj muž mávne rukou. Já, známý katastrofista, očekávám akci s velkou obavou.

A je tu den D. Přichází známý řemeslník. Obhlídne situaci, zvedne obočí.

„Máte nějaké hadry, paní? Namočte je a modlete se. Jedem.“

Stěny jsou obloženy mokrými hadry, nesnesitelný jekot pily zakousnuté do kovu se rozléhá domem i nejbližším okolím. Já jsem strachy bez sebe. Nejhorší je chvíle, kdy se pila blíží ke konci vany. To i mužům zpozorní oči.

„Konečně!“

Povedlo se. Třesoucí rukou nalévám kávu. Muži se tváří, jako by to byla nedůležitá prkotina. Asi ano. Pro mého manžela jistě.

Vzali jsme se v hluboce zralém věku, oba ovdovělí. Vlastnila jsem v té době chalupu. Krásnou starou chalupu, kterou jsme po smrti mého prvního muže se synem nelehko udržovali v obyvatelném stavu – nešikovní a nemajetní. Byla v té době vlhká, ne často obývaná, dařilo se tam dřevomorce. Pro mne katastrofa, neřešitelný problém. Ne tak pro kozoroha. Pro něj to byla naopak výzva. Proto vymyslel plán Velkého Odvodnění.

Začalo to tím, že přinesl hadici se skleněnými konci, naplnil vodou a začal velet. Poslužný personál přenášel, přetahoval nástroj měření, vyvažoval vodní hladinu a zapisoval naměřené hodnoty. Kozoroh pak dlouho črtal, někdy mumlal a mnul si čelo. Pak nás seznámil s plánem:

„Tady a tady se udělají výkopy, tam a tam se dají kanalizační trubky, tady vybudujeme sběrný kanál, tady další, tady to zaústíme do obecní kanalizace. Prokopeme se stodolou, za chalupou se položí drenážní trubky až k šachtě pro uzávěr vody. Pak dál kolem celé chalupy. Chalupa musí být suchá.“

Ta chalupa stojí na nerovném terénu „na drahách“, kde prý kdysi bývaly bažiny. Na dvorku i v suchém létě bují zelený trávník. Spodní voda je tak vysoko, že znemožňuje ležení na dece bez pocitu vlhka. Tuto skutečnost zjistila návštěva v době, kdy my ještě neměli čas „poležet“.

Když jsme kdysi vybudovali za chalupou šachtu pro možnost uzávěru vody, zaplnila se vodou. Naše jarní a podzimní manipulace s uzávěrem, to byly hrátky v gumácích s vynášením nesčetných kýblů vody, balancováním na žebříku zapuštěném do hladiny, kde se v hloubce skrýval kýžený uzávěr. A to by se teď mělo změnit?

Začali jsme se připravovat k akci. Bylo požádáno o povolení k překopání vedlejší cesty, dovezen materiál, sehnány trubky, dojednáno s mistrem zedníkem, uprošena četa přátel k pomoci. Bylo léto. Krásné léto. Nebyl čas.

Přišel podzim. Krásný, slunečný. Naléhám.

„Klid, babulko, do zimy to stihneme!“

Dožaduji se v předtuše blížících se plískanic pořád vehementněji.

Volba padla na poslední říjnový víkend. V pátek si bereme volno, bude se hrabat základní příkop, kam se v sobotu uloží kanalizace. Počasí je nádherné. Navážu výstražné červené mašličky, můžeme začít.

Za pár chvil se náš pečlivě udržovaný trávník změní v prostor pro bojové cvičení. Hluboký příkop zjizvil dvůr a do rána ho změnil v holandský gracht.

Na to ráno nezapomenu. Vzbudili jsme se brzy ráno a uviděli tu beznaděj. Silný pramen naplnil příkop po okraj. Bylo šero, mlha, zima. Do dvora vchází zedník.

„Do tohohle vám nepolezu. Obstarejte si  čerpadlo, až to bude prázdné, přijďte pro mne .“ A odchází domů.

Co teď? V družstvu nikdo, je sobota, kdo vlastní čerpadlo, nevíme, musíme jednat rychle, z Prahy už vyrazila četa pomocníků!

V tom spásný nápad kozoroha: 

„Tady někde musí být přece mališ, vždyť jsem ho koupil na tu šachtu!“

Tak honem! Čerpadélko je zabaleno do oblečku ze záclony, aby se nezaneslo. Zkouška:

„Vcucnul to!“

„Vem´ cedníček, ulom rukojeť!“

Posloužil nám, slouží dodnes kamarád z východních zemí. Zvládl to obrovské množství vody do doby, než přijeli pražští. Pan mistr zednický obul holinky a dali jsme se do díla.

Mezitím vyšlo slunce a zářilo a hřálo po celý víkend.  Jásavě zapadalo, když jsme v neděli dokončovali zahrabávání příkopu.

Příští víkend jsme „sklízeli po stavbě“. V dešti, chladnu, větru, mlze – v listopadu.

Chalupa prodána nebyla, je teplejší, vlídnější, bez pachu plísně. A do šachty chodíme suchou nohou.

Nikdy jsem netoužila řídit motorové vozidlo. Když mne můj tatínek, který vášnivě rád jezdil na Pionýru, jednou přemluvil, abych se na „to“ posadila a ono se „to“ rozjelo, vjela jsem ječíc přímo do dřevníku.

Život šel dál, dospěla jsem a vdala se. Dnes mám i řidičský průkaz. Kurs jsem absolvovala bez nadšení, časem se mi začalo ježdění i líbit, ale řekněte, který chlap pustí ženu pravidelně k volantu, když se tam sama nedere? Já jsem se o to vehementně nehlásila, takže se ze mne stal postupně řidič v nouzi.

Tak i tehdy na chalupě.

Stalo se to v časném létě, za týden nás čekal zájezd „Paříž a zámky na Loiře“ – byla to ta krásná doba prvních svobodných výjezdů „ven“.

Byla sobota, krásný den. Něco jsem dělala kolem kytek, ze stodoly se pravidelně ozýval zvuk rozsekávaných špalků. Můj muž převzal mou dřívější činnost. Pohoda.

Náhle ticho a pobledlý dřevorubec se belhá ze stodoly, sedá, vyhrnuje kalhoty a říká:

„Vezmi klíče od auta, odvezeš mne na pohotovost“

„JÁÁ?  Dva roky jsem nejela!“

„Seknul jsem se do holeně, musíme tam jet.“

Nekrvácí to příliš, ale vidím, že to bolí dost. Rychle zavážu ránu, podepřu postavu, usadím do auta.

„Spojka je to vlevo?“ „A brzda?“ „Jednička?“ „Doleva nahoru a už jeď!“

Lékař ho vzal do ordinace, ošetřil, nařídil klid.

Mně teprve začaly cvakat zuby.

Zájezd do Francie jsme absolvovali na nejnepohodlnějším sedadle autobusu, s nohou nezahojenou, zanícenou, bolavou. Ale to už je dávno.

Můj kozoroh jezdí velmi rád. Je řidič sice pohotový, ale z mého hlediska… Profesí přišel do styku se závodníky, dostalo se mu rad, jak nejlépe do zatáček. Další profese ho zavála do krajů, kde hlavní pravidlo zní, že vinen při střetu je ten, který má nabouraný předek vozu. Tam se taky poučil. Jezdí svižně, tu a tam přehlídne světla, rychlost si určuje sám, prostě v autě je frajer. Ne vždy to ale vyjde.

Jednou v zimě (byla mírná a suchá) jsem měla pár dnů volna, které jsme trávili na chalupě – řekli jsme si, že zajedeme do Mnichova. Mám tam milou přítelkyni, s kterou se občas navštěvujeme.

Předpověď na víkend slibovala suché silnice, vyjeli jsme. Jakmile jsme dorazili do cíle a zaparkovali, začalo sněžit. Nemrzlo, sníh zatím roztával, snad to bude dobré. Teď jsme tady, teď si užijeme shledání.

Po radostném přivítání a počátečném klopýtavém hovoru (je to jako s tím řízením – jednou za rok) se konverzace rozběhla k obapolné spokojenosti. Pobyli jsme, pohovořili, prošli se blízkým parkem, uvařili halušky (to je už tradice) a chvílemi starostlivě pozorovali oblohu. Sněžilo.

Vlastně se ani nebylo čemu divit. Vždy, když přijedeme, slyšíme:

„Do včerejška bylo horko, slunečno, „žila jsem prakticky na terase“ a my se klepeme zimou, nebo bez deštníků nemůžeme vyjít z domu. Tak to bylo už několikrát, takže teď v zimě sněží. Proč se tedy divíme?

My ovšem musíme být v pondělí v Praze, mám důležitou neodkladnou schůzku. Vyjíždíme proto brzy ráno. Dálnice v Německu i cesty až k hranicím jsou dobře sjízdné. Problém nastává až těsně u hranic. Jezdíme méně frekventovaným přechodem, okreskami. Na silnici je rozmoklý sníh, začínáme klouzat. Když přijíždíme do Horažďovic, radši bychom  byli sáněmi. Potkáme známé:

„Vy chcete jet do Prahy, nejezděte, hlásili sněhovou kalamitu!“.

Jenomže my musíme.

Mezitím se zešeřilo, velmi opatrně vyjíždíme. Dnes už vím, že jsme mohli volit frekventovanější silnici přes Strakonice. My jsme zvolili tu, kterou jezdíme obvykle. Projíždíme Lnáře. Tam je dvojí možnost odbočení. Do ostrého vršku, nebo mírněji, přes rybník. Obě cesty se setkávají rozcestím tří silnic, které se stékají v pravidelném úhlu ze tří stran pod lesem mezi poli. Když se blížíme ke zmíněné křižovatce, zpozorním. Zdá se mi, že můj Kozoroh „nepřizpůsobuje rychlost jízdy stavu vozovky“. Než stačím něco poznamenat, je tady zatáčka, my však po nezdařeném pokusu o přibrždění jedeme rovně. Provedli jsme skok plavmo přímý, přes příkop do pole.

Zprvu lhostejné vločky radostně zavířily a my zapadli do závěje. Byl večer, půl sedmé, uvízli jsme v měkkém poli, za vesnicí.

„Pardon“ ozvalo se z vedlejšího sedadla.  To on tak říkává v podobných situacích. Už prý od mlada.

Otevíráme dveře - jde to ztuha, sedíme hluboko ve sněhu - obhlížíme auto. Zřejmě se nic nestalo, ale jak odsud?

V osm mám být v Praze!

Přijíždí Žigulík,  zastavuje, nabízí pomoc. Neděláme si iluze, silnice je kluzká a musíme zdolat příkop.

Přesto vytahujeme provazy a brodíme se k sobě navzájem. V tom nám zazní v uších libý zvuk. Blíží se traktor?

Večer, v půl sedmé, za vesnicí…

Řidič ochotně seskočil, my se připoutali lanem, traktor dvakrát cuknul, klouzl, popojel a naše auto bylo opět na silnici. V pořádku, bez šrámu. Poděkovali jsme všem, nastartovali, odjeli. Schůzku jsme stihli včas.

Cestou Jaroslav zamyšleně povídá: „Víš, že jsem byl přesvědčen, že z této strany tam žádná zatáčka není?“

Je patrné, že můj kozoroh má anděla strážného. Velmi schopného a pracovitého. Já mu nezávidím, službu nemá lehkou. Proto se vůbec nedivím, že si tu a tam vezme dovolenou. To jsou pak příhody z jiného soudku.

Kdysi pracoval s motorovou pilou, familiérně zvanou cirkulárka. Prý se to stává nejčastěji – při posledním kousku dřeva si pila vybrala krvavou daň. Opět měl štěstí. Ty prsty si neufikl zcela, zůstaly mu viset a časem i přirostly.

Elena Paclová

Pokračování...

* * *

Fotokoláž © Olga Janíčková

Zobrazit všechny články autorky