Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Miriam,
zítra Libìna.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

První dojmy (3/3)


RETROSPEKTIVA


U¾ se vám stalo, ¾e jste po èase našli svùj starý zápisník? Nebo poznámky poøízené pøed lety a teï se nestaèíte divit, proto¾e to vypadá, jako byste je ani nepsali vy, ale jako by to všechno pro¾il nìkdo úplnì jiný?


Právì to se pøihodilo mnì, kdy¾ jsem náhodnì objevila deníkové záznamy z nìkolika prosincových dnù roku 1989, ve kterých jsem se pokoušela zachytit své dojmy pøi první cestì do Èech po víc jak dvaceti letech. Nìkteré pocity, pøedevším radost ze svobody, mo¾nost spolu beze strachu a beztrestnì komunikovat, se staly takovou samozøejmostí, ¾e u¾ je ani nevnímáme. Ale jak se zmìnilo okolí? Pamatujeme si ještì, jak vypadaly domy, ulice, obchody a zbo¾í v nich? A co my? Jak moc jsme se zmìnili my sami a naše myšlení?


Praha, Národní tøída a ulice 28. øíjna, prosinec 1989.
Nezmìnily se, a¾ na malièkosti, na ty podstatné. Zlidštìly. Jako celá Praha, celá republika. Na rohu se prodávají snì¾enky. Útlý, jarem zatím jen slabì vonící svazeèek za 5,- Kès. A vedle ve ¾lutì pruhovaném baretu prodavaèi rakouského Kurýra. Jen o kousek dál bì¾í ve støedisku OF nejen pro zasmání nepøetr¾itý videový záznam nesouvislé øeèi Milouše Jakeše. Srocení pøed obrazovkou odmìòuje øeè bývalého pøedsedy partaje bujarým smíchem.

 

Naproti, u vchodu do metra, antikvariát Galerie a za výlohou knihy exilových autorù. Lekám se svého jména. Je to vùbec pravda? Je to mo¾né? Jak je to dlouho, co rozhlas Svobodná Evropa v Mnichovì uvádìl poøad Literatura bez cenzury? Jaroslava Tvrzníková v nìm èetla na pokraèování i mùj Deník Leošky K... Znovu a znovu odstupuji a dívám se zpovzdálí i z oèí do oèí na jména Josefa Škvoreckého, Arnošta Lustiga, Oty Filipa a dalších. Stále tomu nemohu uvìøit.


Bartolomìjskou ke Klementinu
Ulice ztratila svùj hrozivý zvuk. Obìti zestárly a mrtví nemluví. S úlevou se zastavím pøed orlojem na Staromìstském námìstí. Dìtský závan strachu, kdy¾ smrtka zatáhne za šòùru, mi pøejede po zádech jako po klávesách, ale to u¾ naštìstí zakokrhá kohout...

 

V chodbách a sálech knihovny nacházím všechno skoro jako døív. Ve vzduchu visí tý¾ nezamìnitelný tì¾ký pach starých spisù a knih. Do rozhovoru s pracovníky knihovny se dostávám mimovolnì, skoro jako bych mìla pøišité na kabátì, ¾e jsem jiná. Oblékám se a mluvím tak jako všichni kolem mne – a pøece se ihned dotazují, odkud jsem pøijela.


„Chceš-li rozumìt pøítomnosti, uè se poznávat minulost“ øíká staré mudrosloví. A tak si povídáme o exilové literatuøe. Ostýchavì vytahuji své skromné pøíspìvky, ale knihovnice mají obrovskou a nefalšovanou radost, skoro se stydím, z jakého mála. Všude je cítit hlad po tomto do nedávna zakázaném ovoci. Podpisuju nìkolik kní¾ek a dostávám turka do sklenice. Nikdy jsem ho nepila, zrnka skøípou mezi zuby. Dnes je to pøíjemné, hry¾u s nimi lítost ztracených let.



Kdyby tak tohle mìli Švýcaøi...
Zaplavují mì informacemi o zoufalém stavu knihovny a kni¾ního fondu, pøedevším nejstarších a nejvzácnìjších rukopisù a prvotiskù. O nevyhovujících prostorách a katastrofálních podmínkách, ve kterých jsou národní sbírky ulo¾eny. Vyšehradský kodex (korunovaèní evangeliáø, památka na první èeskou královskou korunovaci roku 1085), podobnì jako kodexy vìnované knihovnì Karlem IV., stejnì jako iluminované, bohatì ilustrované rukopisy pøedevším s námìty liturgickými, patøí pøitom k vrcholùm evropského umìní. Radìji pomlèím, jak by si jich vá¾ili v zemi, odkud jsem pøijela. Kdyby ovšem nìco takového mìli... dodávám si v duchu s hrdostí.


Podaøí se to zmìnit? Jak pomoci?
Prvoøadý úkol Klementina, toti¾ peèovat o uchování èeské literatury, se spolu s naším národním dìdictvím doslova a do písmene rozpadá. Scházejí odborníci a restaurátoøi, kteøí byli kdysi vyhozeni nebo odešli sami v 68., ale chybìjí i obyèejné xeroxové stroje a klimatizaèní zaøízení, koupit není za co.


A tak tu pomalu trouchniví národní bohatství, jeho¾ hodnoty jsou milionové a tu duchovní nelze ani stanovit. Tisky se prostì nalézají ve stavu, který zhruba odpovídá devastaci naší vlasti po 40leté vládì komunistù. Jsou tragickým poukazem na to, jak málo si tato vláda ve skuteènosti vá¾ila hodnot i lidí. Nebo je to snad vlastností ka¾dé vlády?

 

 

NOVOU VLÁDOU JSOU SI JISTI
ZASE JENOM KOMUNISTI !

Ve studiu Damu zvoní bez ustání zprava zleva telefony s dotazy a ¾ádostí o pomoc, o plakáty a propagaèní materiál.

 

 


Témìø dennì organizují studenti tzv. „malé stávky“ pøed dùle¾itými institucemi. Sna¾í se o dorozumìní s krajskými mìsty a vesnicemi, dennì jezdí do dru¾stev a do továren. Zaèínají být utahaní, nìkolik dní se u¾ vy¾ivují jen pomeranèi a rohlíky. Na malém vaøièi bez ustání bublá voda na èaj.


Optimismus patøí k vìci, dr¾í nás,
jinak bychom to mohli rovnou zabalit...
Nedoká¾u si pøedstavit, ¾e by naše jednání skonèilo neúspìchem...,
svìøila se mi studentka Damu, kdy¾ mi mezi dvìma doušky èaje pøedávala videové záznamy z masakru 17. listopadu a další dokumentaci. Úsilí a obìtavost študákù jsou nesmírné, ani já nevìøím, ¾e by mohly nepøinést plody.


Ka¾dá škola má na starosti svùj kraj, svùj obvod. Vznikl Nezávislý odborový svaz, jeho zástupci jezdí i do zahranièí, aby informovali pøedevším azylanty o skuteèných událostech a zajistili si finanèní pomoc. Exil je nadšený a jeho organizace štìdré, mám z téhle nové spolupráce velkou radost.


Divadlo Disk v ®elezné ulici
Chtìla tomu náhoda, ¾e jsme se tu s mu¾em objevili ve chvíli, kdy se právì vyhodnocovala Anketa na obsazení køesla nového presidenta. Nahlí¾ela jsem do poèítaèe, kdy¾ z nìj vycházela poøadí Dubèek – Komárek – Havel. A další náhoda, ¾e jsem v Disku zastihla filmového herce Eduarda Cupáka. Vypadá jinak a tak nìjak mu¾nìji, ne¾ jak mi ho uchovala pamì» v jeho lyrických rolích jinochù pøedevším ve filmech mého mládí Mìsíc nad øekou a Støíbrný vítr.


Kdy¾ selka vylije škopek s pomyjemi, musí vytøít i jeho dno...
rozohòuje se herec ponìkud nefilmovì, ale o to opravdovìji. Po tìchto slovech dává ve známost schùzi, na ní¾ bude vznesen po¾adavek o odstoupení poslancù Prahy 1, vèetnì mladého pana Štrougala. Tady v Disku jsem taky nahlédla do „sladkého ¾ivota“ komunistické špièky, toti¾ do výkazù jejích mìsíèních platù a úlev. Po jejich zveøejnìní se z takových cifer musela vìtšinì lidí zatoèit hlava.


Navíc jsou ústøední funkcionáøi osvobozeni od daní a jakýchkoli pøíspìvkù, vìci denní potøeby nakupují v diplomatických prodejnách za sní¾ené ceny a jídlo a nápoje jim jsou dodávány ze zvláštních JZD... Všichni ovšem mají k dispozici osobní vozy Tatra 643 se dvìma šoféry a dvìma strá¾ci. Je samozøejmé, ¾e si mohou vymìnit kdykoli jakoukoli èástku v dolarech nebo jiných mìnách bez udání dùvodu. Man¾elky mají k ruce jednu i dvì pomocnice v domácnosti. Ústøední funkcionáøi i jejich rodinní pøílušníci mají také kdykoli k dispozici letadla FHV, nejèastìji pak pou¾ívají linku Praha-Paøí¾ (®e by Dior...?) Všichni ovšem vlastní èervený cestovní pas.


®ádný strom neroste do nebe a ka¾dá vláda, která takhle nestoudnì okrádá svùj národ, musí být pøipravena na to, ¾e bude døíve èi pozdìji smetena.


Veèer v Národním divadle
Návštìvnice vedle mne mì nadšenì upozoròuje na skuteènost, ¾e zpod nápisu NÁROD SOBÌ byla odstranìna pìticípá hvìzda. Na tuhle strašidelnost se ovšem nepamatuju, k té muselo dojít a¾ nìkdy pozdìji po našem odchodu za hranice.


Umìlci ovšem na podporu studentù a OF stávkují, a tak jsme pøítomni víceménì improvizovaným pøedstavením s pozvanými hosty, umìlci, vìdci a studenty.


Iva Jan¾urová uvádí a provází celý poøad. Je uzardìlá, jakoby dívèí a tak nìjak š»astnì rozpaèitá. Dojati a v oèekávání jsme vlastnì všichni, ti na scénì i v publiku. Nový øeditel ND, tenorista Ivo ®ídek, pozvedá kytici kvìtin k srdci a pak vzhùru a obøadnì ji skládá národu k nohám.


Výzva...
Hovoøí Radovan Lukavský, dirigent Zdenìk Košler, Miroslav Horníèek a další. Velice naléhavì pùsobí z prken ND výzva, aby se do zemì vrátili umìlci, vìdci, intelektuálové a odborníci, kteøí pøed jednadvaceti lety odešli nebo odejít museli.


Pøání, abychom se všichni vrátili domù, mì trhá na kusy podobnì, jako tomu bylo v prvních mìsících emigrace. V¾dycky jsem se pokládala za vlastenku. Vrátím se? Vrátíme se? A co naše dìti? Kolik z nás bude mít tuhle odvahu?

 

Poprvé na prknech ND vystupuje i Ljuba Hermanová, v pánském kalhotovém kostýmu stále mladá a svì¾í, a takové jsou i její v osmašedesátém zakázané šansony.


„I zeï se mù¾e zrádcem stát...“
Program je prolo¾en pøedehrou a chórem vìzòù z Beethovenova Fidelia: „I zeï se mù¾e zrádcem stát...“ Všichni èlenové souboru stojí ve slavnostním dvoustupu s trikolorami na klopách. Jednolitost a celkovou atmosféru umocòuje národní hymna. Kde domov mùj?


Tohle vím, pro mne zní otázka jinak: Jsme ještì dost mladí na to, abychom mohli novì, potøetí zaèít? A co naše dìti a vnuci?
Na pøíští den zahrnul stávkový výbor divadla mši Jana Ryby.


Èinoherní klub za Obèanské fórum
Jen jednoduchý nápis a pak ještì OF a vlajka zdobí záhlaví jevištì Èinoherního klubu. Je nabito k prasknutí, vstupenky jsme dostali na poslední chvíli jen ze starého pøátelství. Divadlo se zdá zchátralejší a starší, ale to jsme my také. Mladá je jen vìtšina publika v hledišti, pøevládají svetry a d¾íny.

 

Program je prostý a vystupují v nìm hlavnì pozvaní hosté. Studenti AMU se ujímají výzvy k vydávání dosud zakázáných kní¾ek. Mluví zástupci Nezávislé organizace lékaøù z Francie, básník a pøekladatel Josef Hiršal a èlenové Prognostického ústavu, jeho¾ øeditelem je i prof. Valtr Komárek, zvolený v tìchto dnech v pøedbì¾né Anketì na obsazení presidentského úøadu na 2. místì.

 

Josef Kemr pøedkládá k zamyšlení pøíspìvek týkající se víry. Úvahu nad jedineèností stvoøení, pøírody a ¾ivota, jedineèností, která nemohla vzniknout náhodnì a bez pomoci stvoøitele. Tento pøíspìvek je velmi emotivní a pøesvìdèivý, ale k moudrosti a pravdám p. Kemra je tøeba teprve dozrát.

 

Ètou se verše básníkù, které nenajdete ve slovnících, proto¾e je právì zrodila doba.


Rozlouèení s Prahou...
S Hradèany. S chrámem sv. Víta a s bazilikou sv. Jiøí. Vì¾e jsou pilkou vøezané do èistì modré oblohy. Pøes noc napadl sníh a Praha takhle shùry dostala èerstvý poprašek. Je krásná. Bílá a neposkvrnìná. Je naše. Svobodná, zlatá a stovì¾atá. I ta strá¾ na Hradì u¾ èeká na zmìnu. V tìchto hodinách koneènì podal dlouho oèekávanou demisi Gustáv Husák.
Petøín se zdá v této dobì nìmý a pustý. Jeho návštìvu si schovám na jaro, je to moje zástava, ¾e se sem co nejdøíve vrátím.


Louèení nad kaprem
V renovované Zlaté ulièce je èilý ruch, výpravì Nìmcù a nejnovìji dokonce i Rusù se zde oèividnì líbí. Bodej» by ne! Všechno v téhle na Západì nejznámìjší ulièce se leskne a blyští, takhle kdyby chtìly vypadat nejen turistické „taháky“, Staromìstské námìstí a Královská cesta, ale i ostatní neménì slavné èin¾áky staré Prahy!




Zapadneme do Vikárky. Nostalgicky se s Prahou louèím sma¾eným kaprem s vlašským salátem.


Nedìle 10. prosince 1989, 14:00
Odpolední manifestace na Václavském námìstí. U¾ od 13 hodin se sem trousí skupinky Pra¾anù z boèních ulic, z Národní tøídy a od nábøe¾í. Jiní z okruhu Prahy pøijí¾dìjí autobusy a metrem. Všichni jsou ukáznìní a tiší, slavnostní výraz ve tváøi a v oèích zdùrazòuje národní trikolóra.

 

Je mráz. Deset pod nulou. Nad ztichlým zástupem se nese hlas Marty Kubišové, její Modlitba za Martu. Tak tomu bylo i v obsazené Praze v osmašedesátém.
„U¾ jsme tady“
vítá dav svoje mluvèí na tribunì Melantrichu. „A» ¾ije Fórum! A» ¾ije Havel!“ Prsty zdvi¾ené na znamení vítìzství umrzají, tuhle pøísahu nelze vzít zpìt. Nanejvýš za cenu zrady nás samých a vlastních ideálù, ale to si neumím a nechci pøedstavit.

 

Státní hymna. Václav Havel pøedèítá jmenný seznam nové vlády. Tak tohle dokázala ta všemi zatracovaná mláde¾, kterou jste a¾ dodnes krmili jen samou l¾í a kompromisy. Z toho, co smìla øíkat a co si smìla pouze myslet, sama a všem navzdory vyvodila závìry a shrnula do jednoho hesla:
U¾ je toho dost!


Zahanbila tím i generace starší, onìmìlé a zastrašené, a dala všem novou pøíle¾itost a nadìji.
„Byla pøekroèena krev“, napsal kdysi Dostojevskij. U nás se tak stalo 17. listopadu, kdy vláda, samou pýchou pøerostlá do nebes, sama sobì pøe»ala koøeny. Celý národ se rázem rozhoøel a rozezpíval. Z jeho obrody se zrodí noví básníci a nová poezie. V dnešní Praze nemù¾ete u¾ jít s hlavou do zemì a táhnout jako osel, kam vám právì naøídí. Dnes musíte zpívat a tanèit, anebo plakat...


Sedím znovu v døevìné lavici kostela sv. Ludmily. Sem jsem se kdysi jako dìvèe, jemu¾ bylo nábo¾enství vyškrtnuto ze školní výuky, chodívala pomodlit a odprosit za drobné dìtské høíchy a pøestupky.


Nyní se modlím za svobodu svojí vlasti. Bude ji muset následovat i touha po duchovní obnovì ka¾dého jednotlivce, bez ní¾ by tato kvìtinová revoluce zùstala jen na pùli cesty.

 

Co dodat na závìr? Atmosféra a nadìje listopadu a prosince 89 nepotøebují komentáø. Musím se doznat, ¾e mi nad tìmi deníkovými záznamy a¾ vyhrkly slzy. Mnohé se podaøilo, ale mnohé se i neèekanì zvrtlo a velmi mnohé stále ještì zbývá. Skoro se mi zdá, ¾e tím témìø hlavním nedostatkovým zbo¾ím je dodr¾ování morálních pravidel od nejni¾ších do nejvyšších pater.


První dojmy (1/3)
První dojmy (2/3)


Kubešová Blanka

* * *
Kolá¾e pro SeniorTip © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny èlánky autorky





Komentáøe
Poslední komentáø: 20.11.2013  10:31
 Datum
Jméno
Téma
 20.11.  10:31 Blanka K. Dìkuji, pøátelé!
 20.11.  06:33 Láïa K.
 19.11.  20:44 Václav Pro Vencu
 19.11.  17:31 Von
 19.11.  09:42 Von
 19.11.  08:02 Blanka B.
 19.11.  07:51 venca