První dojmy 2/3

Retrospektiva

Už se vám stalo, že jste po čase našli svůj starý zápisník? Nebo poznámky pořízené před lety a teď se nestačíte divit, protože to vypadá, jako byste je ani nepsali vy, ale jako by to všechno prožil někdo úplně jiný?

Právě to se přihodilo mně, když jsem náhodně objevila deníkové záznamy z několika prosincových dnů roku 1989, ve kterých jsem se pokoušela zachytit své dojmy při první cestě do Čech po víc jak dvaceti letech. Mnohé z těchto poznámek či prvních pocitů a obrazů za čarou mi uvízlo navždy v paměti, ale jiné se od té doby natolik změnilo, že se to při pohledu nazpět ani nezdá být pravdou.

Některé pocity, především radost ze svobody, možnost spolu beze strachu a beztrestně komunikovat, se staly takovou samozřejmostí, že už je ani nevnímáme. Ale jak se změnilo okolí? Pamatujeme si ještě, jak vypadaly domy, ulice, obchody a zboží v nich? A co my? Jak moc jsme se změnili my sami a naše myšlení?

Praha, prosinec 1989
Ty první dny přebíháme nesystematicky, nadšeně a splašeně od jednoho ke druhému. Jako bychom všechno museli dohonit naráz. Z Vinohradské třídy od rozhlasu ke kostelu sv. Ludmily, u boční lodi leží černá skládka uhlí, právě jako před lety. Také modrobílá mozaika chodníků zůstala! Nějaký chodec hubuje na rozbitou dlažbu, využívám chvilky a šup, jedna kostka mizí v kapse. Ta je na cestu zpátky do mého druhého domova. Jak mi celá léta scházela!

Od sv. Ludmily vede cesta dolů na Tylovo náměstí, tady bývala na podzim vždycky pouť a stála střelnice a řetízkové kolotoče. A co ta babka na rohu, u které jsem vždycky na jaře kupovala mámě fialky, ještě tam stojí?

Neodvažuji se ohlédnout, vím, že bych autíčka a bráchu na kolotoči hledala zbytečně, a také lodičky už budou jistě notně oprýskané. Zato stánky plné dobrot, ty stojí. Ne, cukrovou vatu nemyslím, spíš báječné opékané vuřty, omastek z nich zrovna vystřikuje. Chléb na tácku je prostě tmavý český chléb a hořčice tak nějak správně ostrá, všechno tak akorát. Že je tahle lahůdka karcinogenní? Ale co vás nemá, není nad českého propečeného vuřta! A nejlepší je ovšem na Václavském náměstí. A tak u prvního stánku oslavujeme návrat...

„Nerušme hradby vozové, jistoty nemajíce,
že nepřítel, padlý již, nešikuje se lstivě za lesem!“
Citaci ze Žižkova vojenského řádu nacházím v metru. A také početné výzvy Občanského fóra vyzývající ke klidu a varující před provokatéry. Sověty jsou ještě pořád vojenskou velmocí, mají obavy z vlastního osudu, a kdo má nejistotu a strach, ten mlátí kolem sebe, opatrnost není na škodu. Dosavadní pokojný průběh revoluce dokázal, že společnost pod maskou lhostejnosti a apatie v sobě skrývá i obrovský náboj a občanskou ukázněnost, byla by škoda nechat se teď vyprovokovat k neuváženosti.

JEŽÍŠ JE PÁN
Hlásají velkými písmeny jiné ručně psané plakáty, které jako by se snažily dokázat, že tak dlouho potlačovaná svoboda vyznání patří k prvním požadavkům a potřebám svobodného člověka. Stejně tak rychle se objevují úvahy a studie TGM o státu a náboženství a heslo prvního presidenta „Ježíš – ne Caesar!“

Probleskují zprávy, že se do Prahy vrátí Armáda spásy, v padesátých letech vyhnaná a zakázaná. Ne že by nepřítomnost této celosvětové křesťanské organizace věnující se především sociální péči, člověk kdovíjak pociťoval. Dokud se nedostane do nesnází, ve kterých všechny ostatní instituce zklamou, tak mu neschází, ale její zastoupení ke svobodě prostě patří.

Chlouba Pražanů
Tou je po zásluze metro. Stanice jsou nejen krásné a moderní, ale překvapují až příkladnou čistotou. Zaráží mě skutečnost, že z nástupišť v těchto rušných dnech jako by vymizeli staří lidé. Ale jak by ne, když se tu nepočítá s invalidy a vozíčkáři, na ty ostatně nějaká nástraha čeká jak nahoře, tak dole, a dokonce se zdá, že se jaksi pozapomnělo i na matky s kočárky. Výtah, sociální vymoženost běžná v kapitalistickém světě, v tom socialistickém, tzv. „pro lidi“, buď chybí, anebo alespoň není v provozu.

Svezu se rychle několik stanic, jedna je krásnější než druhá, a pak zas honem nahoru, do ulic. Stojí ještě škola ve Štěpánské? A co cukrárna u Myšáka? Chválabohu, i ta je na svém místě. Všechno se zdá při starém až na to, že nemají mléko do kávy, a to je sobota.

Jak dlouho jsem nejela tramvají?
Cítím, že ze všeho nejdřív potřebuji právě to. Náměstí I. P. Pavlova jsem přehrčela a jen letmo se podívala do osleplých oken, kde jsem bydlela s rodiči, na víc zatím nemám odvahu. A už honem Ječnou dolů, tramvaj jede jako o život. Je možné, že jsem mívala nohy tak pružné, že naskočit na schůdky nebyl problém? Tyhle doby, kdy tramvaje jezdily ověšené školáky jak vánoční stromeček, jsou ovšem nadobro pryč.
Ale ne, přece nebudu takový zbabělec. A tak se zase vracím Ječnou vzhůru k rodičovskému domu...

Snad nevyměnili vrata do průjezdu?
Tohle mě nahněvá ze všeho nejdřív. Čím blíž k domu, tím víc zvolňuji krok. Srdce mi buší až v krku. Nájemníci jsou ovšem také dávno vystěhovaní, kdo by bydlel na náměstí, za jehož rohem vede magistrála! V domě jsou jen kanceláře, něco mě strhává a něco jiného žene dovnitř. Věčně rozbitý výtah pro 3 osoby, 150 kg, se zdá stále týž, chválabohu. Také točené železné zábradlí a mozaika schodiště. Když jsem trucovala, seděla jsem na schodech a prstem jela po klikatém zábradlí. Mám chuť trucovat. Posadit se a čekat tu tak dlouho, než se otevřou dveře a...

Ale protože jsme v době, kdy se dějí zázraky, tak se dveře skutečně otvírají! Úřednice stavebního podniku, který teď za nimi sídlí, si mě měří s podezřením. To se ještě zvyšuje, když začnu koktat svoji omluvu. Déle to nevydržím a nepozvána, ženu se dovnitř.
Bílé dveře do kuchyně se skleněnou výplní, ty stojí. Skoro by se chtělo věřit, že za nimi připravuje máma něco na vidličku. Jenže uběhla léta a ta, která tu vládla nejen vařečkou, dávno nežije...

Za dveřmi není kuchyň, ale kancelář plná rýsovacích prken, čtvrtek a plánů. Zato pohled z okna do dvora, na hasičárnu a střechy až ke kulaté kupoli Národního muzea, ten zůstal. Je známý až k pláči. Snad je dobře, že ostatní pokoje nacházím zamčené.

Úřednice konečně chápe. Zahrnuje mě výčitkami na ty hlupáky, lumpy a hlavy skopové, co udělali obchvat středem města, kdo to kdy slyšel. Bydlet se tu nedá a pracovat také ne... Zapomínám poslouchat a stírám si slzy.

Václavské náměstí
Proudím. Splývám. Zážitek nejslavnostnější a nejslastnější, vnímám ho plnými doušky a nemohu se nasytit. Zážitek především citový a sluchový, všude kolem mne se totiž hovoří MÝM jazykem. Dávám se kolébat a pojmout davem. Lidmi, kteří hovoří a halasí jazykem mého dětství a mého snění.

Chceme rychle poznat všechno, co se změnilo i co zůstalo své a každý den si vytyčujeme novou pěší trasu. Tu z Vinohrad na Václavské náměstí děláme ráno i večer. Zvláštní, ale ještě se mi nepodařilo zahlédnout metaře. Zato objevuji spoustu ministerstev, ústavů, úřadů a organizací, o jejichž existenci a náplni nemám představy. Možná tu stály už dřív, možná jsem je jen nevnímala nebo brala jako samozřejmost. Okupují nejkrásnější prostorné budovy uprostřed města.

Riegrovy sady
Jedno R ze jména dr. Riegra vydrolil čas. Jinak jsou památník i sady relativně v dobrém stavu. Tak to připadá jistě i dětem, které si tu hrají za dozoru očividně znuděné učitelky. Klacíky ryjí do zdupané hlíny, běhají od jednoho mrtvého keře ke druhému a učitelka, zahleděná do sebe, mlčí. Před dvaceti lety tu býval krásný park a zahrada a zjara se sem chodívalo pozorovat pulce v rybníčku, teď z neznámého důvodu zasypaného hlínou.

V tyto dny byl v Praze prudký vítr. Metaře jsem pořád ještě nepotkala, ale snad je to tím, že je prostě modernější doba. Ověřuju si to hned vzápětí. Na zdolání nalomené větve o průměru deseti, patnácti centimetrů je dnes třeba jeřábu a č t y ř mužů, asi proto, že větev visí – hrůzo hrůz - necelé dva metry nad zemí. Nevěříte? Jeřábník řídí stroj, od čeho bychom jinak měli mechanizaci? Další muž obsluhuje dlouhé rameno jeřábu a dává si od třetího natáhnout a podat benzinovou pilu. Čtvrtý silák je nejspíš nějakým odborníkem, dohlíží, radí, ukazuje a kontroluje... Celá scénka připomíná vtip z éry kvetoucího socialismu. Jak tohle může stát utáhnout? říkáme si, ale zdá se, že jsme jediní, komu to připadá divné.

Znovu a znovu cestou objevuji odkopané, nechráněné kabely vysokého napětí. Rozbité chodníky a fasády. Dlouhodobá lešení namísto oprav.

Atrapa, anebo ovoce a zelenina?
Na Vinohradské třídě, v krámku, kde jsem kdysi občas kupovala ovoce a zeleninu, je vystaveno nové zboží. Nevěřícně okukuju zcvrklé napodobeniny jablek a hrůzně, nezdravě vyhlížející hlavy celere a mrkve. Moc se to pánům aranžérům nepovedlo. Když konečně pod nánosem hlíny z podzimní brigády poznám brambory, konečně chápu: žádná atrapa, ale živá socialistická zelenina!

„VEŠKERÁ MOC PATŘÍ PRACUJÍCÍMU LIDU“
ukazují si se smíchem studenti na bronzový nápis u budovy Federálního shromáždění. A tak to prostě vzali doslova. Ještě není vyhráno. VONS, Výbor na ochranu nespravedlivě stíhaných, hlásí stále nové persekuce. Navzdory tomu se k neohroženým přidávají další. Na bundách vedle trikolor přibývají odznaky a placky s tváří Petra Cibulky, „vězněm svědomí“, a dokonce Gorbačova.

Cesta ke svobodě a demokracii
O svízelích této cesty nelze pochybovat, rozhodně si nemyslím, že to bude jen otázka času a vývoje. Komunismus zanechal v myšlení hluboké, v naší generaci možná nevyléčitelné stopy, odvaha a chuť ne pouze chodit do práce, ale pracovat, často chybí. Co se stane, až zmizí komunisty uměle udržovaná zaměstnanost? Až se přistoupí ke zdražování, zvyšování nájemného a řadě dalších, sice nevyhnutelných, ale nepopulárních opatření? Úcta k práci se vytratila, na plat bez práce mají nárok všichni, tak co?

SOCIALISTICKY PRACOVAT, KAPITALISTICKY ŽÍT
I v těchto dnech se v dobře zásobované Praze stojí fronty. Samozřejmě nejen na noviny. „Tak vidíte, že se nic nezměnilo“, komentuje zklamaně frontu na pomeranče asi dvacetiletá žena, jinak prodavačka v malém bufátku. Jako by šlo přes noc dělat zázraky! A hned pokračuje: „Mně je všechno jedno, mám skoro tři tisíce, tak jen když bude za to co nakoupit.“
Že je země zplundrovaná a vyžraná a že by se „konečně mělo zabrat“, s tím souhlasí i pětatřicetiletá inženýrka z Prahy, jedním dechem však dodává, že „volno na prádlo a na nákup“ musí dostat. Přiznává, že občas je zvyklá „ve dvanáct to zapíchnout...“

Také dvě paní z Říčan, obě kolem padesátky, rozhodně nevypadají nadšeně a odpovídají jen vyhýbavě s výmluvou na stáří. Těší se do důchodu, „ nás už se obroda netýká“, dodávají.
Jinou úřednici v informacích rozčílil můj dotaz na vlaky z Masarykova nádraží a zarytě trvá na pojmenování Praha-Střed. „Jinak vám informaci podat nemůžu a ani nesmím“, vysvětluje se zřejmou převahou. Rozhodně jsem neměla v úmyslu popouzet, za mých dob se prostě tomuto nádraží jinak neřeklo.

PRACUJÍCÍ LID POTŘEBUJE BYT
Upozorňuje transparent skupinky učňů směřujících od Vltavy do středu města a přesouvá tak pozornost ke konkrétním problémům. Ponejvíc hovoříme s číšníky v hospůdkách a restauracích. Ti jsou mladí a hoří činorodostí a nadšením. Zdá se však, že oproti Praze jsou menší města a hlavně venkov zatím nejednotné a do některých továren nebyli agitující studenti ani vpuštěni. Nikdo nepochybuje, že všude ještě čeká spousta práce.

A znovu Václavské náměstí!
Bez cinkotu červených tramvají a hroznu studentů na schůdkách je nějak chudší. Těžší o zážitky dlouhých dvaceti let, kdy jsem je mohla vidět jen v bolestných snech. Jsou vryté do dlažby i do tváří chodců, které nás nevěřícně a nedůvěřivě pozorují, váží a zařazují. Ať chceme nebo ne, jsme totiž nějak jiní.

A teď – konečně! Hned tři metaři u jednoho poloprázdného vozíku s odpadky a listím. Ten první uhlířskou lopatou nabere část psího hovínka a vláčí ho k vozu. Lopata je těžká a neohrabaná. Zbytek kopne druhý metař třetímu, který nevítaný a nevábný puk znechuceně překročí. A jede se dál. Obrázek hodný karikaturisty.

Pod pomníkem stále ještě postávají diskutující hloučky a prodávají se odznaky TGM, Václava Havla, OF, ale i Waldemara Matušky. Probíhají podpisové akce a nezávislí kandidáti představují svůj volební program.

Lebka z jutových pytlů na Můstku upozorňuje na Černobyl. Na včerejší teror, na viníky a vrahy tady u nás, jako by se naopak řečníci a politici snažili co nejrychleji zapomenout. Dá se zločincům odpustit? A vůbec - dá se s nepotrestaným zločinem vykročit do nových, lepších zítřků?

Pokračování...

První dojmy 1/3

Kubešová Blanka

* * *
Koláž pro SeniorTip © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autorky