Děti moje… (3)
aneb cesta do Indonésie

Komodo – Lombok – Flores – Bali

To jsou hlavní ostrovy, které jsme navštívili. Při plavbě lodí jsme zastavovali na několika malých ostrůvcích, kterých je ve Floreském moří nespočet…

Konečně u moře

Než se rozepíšu o našem pobytu na ostrově Gili, udělám malou odbočku. Na každém zájezdě je velice důležité kdo tento zájezd řídí. Jednoduše velmi záleží na průvodci.
Mohu napsat, že jsme měli štěstí. Náš průvodce, jmenoval se Jožko, byl to mladý (38 let), zkušený muž. Sedm let žije v Indonésii. Ovládá tamní řeč, což je velmi důležité.

Do Indonésie jel díky výběrovému řízení studovat. Pak jeden rok učil na vysoké škole anglickou konverzaci. Přešel do služeb Cestovní kanceláře BUBO, kde působí dosud. Největší předností je, že se spřátelil s místními obyvateli tak dalece, že ho považují za člena rodiny. Ani jednou jsem ho neviděl nervózního. Stále úsměv na tváři a problémy řešil (a nebylo jich málo) s nadhledem.

Po asi tříhodinové jízdě autobusem jsme dorazili do přístavu na ostrově Lombok. Čekala nás cca tříhodinová plavba malou lodí na ostrov Gili. Plavba byla zajímavá. Když jsme vypluli, rozfoukal se vítr a s naší lodičkou si pěkně pohrával. Naše příď měla výkyv nahoru a dolů dobré dva metry. Někteří se nacpali kinedrylem, mně se to však líbilo. Úplně nový zážitek.
Není umění plout po klidném moři. Věřil jsem, že nás vezou zkušení námořníci.

Živí a zdrávi jsme dopluli do přístavu na ostrově Gili. Ubytování bylo standardní, čili dobré. Následovala večeře a protože Marie měla narozeniny trochu se posedělo a spát se šlo ve 22 hod. Znamenalo to v 16 hodin našeho, středoevropského času. Bylo nám sděleno, že plná aklimatizace se dostaví za šest dnů. Každý den představuje jednu hodinu aklimatizace. Mohu říci, že jsem se cítil dobře a také jsem výborně spal.

Ráno jsem zjistil, že mi po polštáři lozí maličcí mravenečci a z koupelny si to po podlaze mašíroval pěkně velký šváb. Jako samozřejmost jsme všichni brali na vědomí, že nám po stropě lezly malé ještěřičky. Mají své jméno, ale nevzpomenu si.

Všechno jsem přežil bez úhony. Ráno jsme nastoupili na loď. Velikost lodi byla asi tak jako včera, jen měla ve dně čtyři okna. Těmi jsme pozorovali co se děje pod námi. Pozorovali jsme želvy, ryby a rybky, všechno v nádherných barvách. Také korály byly nádherné. Výhodu to mělo, že jsme mohli lodí podle potřeby manévrovat a tím pozorovat, co se pod námi dělo.

Zastavovali jsme u tří ostrovů, kde jsme šnorchovali. Ač vybaveni na šnorchlování jsem měl svoje, nějak se mi nedařilo. Při ponoření do vody mi stále voda tekla do úst. Vystoupil jsem na loď a půjčil si zařízení od Jožky. Opět jsem nabíral vodu. Byl jsem z toho nešťastný. Taková podvodní krása mi přece nemůže ujít.

Řešení se našlo. Vzal jsem si plovací vestu a brýle. Protože jsem nemusel plavat, zůstalo mi dost sil a dechu k tomu, abych podvodní krásu mohl pozorovat.
Málem se stal velký malér. Při šnorchlování najel cizí člun do Petra a poranil ho. Měl naražené rameno. Od lodního šroubu odřená záda a poraněné koleno. Loď ujela. Ještěže je Petr vyškolený v potápění.

S malými přestávkami a z přejezdy od ostrova k ostrovu jsme prožili krásný den. Byli jsme informováni, že podmořská fauna je v těchto místech jedinečná a není nikde jinde k vidění. V těchto místech, na rovníku, se totiž mísí vody Atlantického a Tichého oceánu. Nikde jinde na světě, se toto neděje.

Nejen podvodní život je nádherný, ale i pláže. Jsou barevné - překrásně bílé, šedé, ale také růžové. Fotit jsem nemohl, protože naše loď vždy kotvila 20 až 30m (někdy i více, podle hloubky moře) od břehu. Na ostrůvky jsme museli plavat. Fotky však budou. Petr, který má kurz potápění a Jožko od Bratislavy měli podvodní kameru. Eva měla foťák na focení pod vodou, ale stal se průšvih. Nedopatřením se jí vysmekl a ponořil se do mořských hlubin. Je tam asi dodnes a bude tam dost dlouho. První velká ztráta.

Ještě jsme toho měli málo a tak jsme chtěli plout ke čtvrtému ostrovu. Začalo však foukat a kapitán rozhodl, že se vrátíme. Jak je dobré poslouchat moudřejších jsme se zakrátko přesvědčili. Asi tak 300 m od břehu měla lodička co dělat, abychom se ke břehu dostali. Když jsem pozoroval souboj mezi lodicí a vlnami, měl jsem dojem, že vyhrávají vlny. Ještěže jsem neměl pravdu. S vystupováním to nebylo také lehké.

Se šnorchlováním jsme skončili kolem 14 hod. Byli jsme unavení a rozmočení jako tresky.
Všichni jsme se těšili na večer. Rozhodli jsme se, že si uděláme párty, ale já říkám večírek. Bylo to i v plánu našeho zájezdu. Každý zaplatil 120 000 šilinků.

Večírek se pořádal na pláži, kterou nám připravili místní číšníci. Všechno to vlastně bylo v organizaci místního hotelu, ve kterém jsme byli ubytováni. Jídlo a pití bylo podáváno jako vždy, jen s tou výjimkou, že obsluha udělala na pláži táborák a na rozžhaveném popelu nám ogrilovali čerstvě chyceného platejse. Jak už to tak chodí, zazpívali jsme si, pokecali a zavzpomínali co doma a šli spát. Ještě bych zapomněl, že nás navštívil jeden mladý pár ze Slovenska. Vždy člověka potěší, když potká blízké, tak daleko od domova.

Pak rychle do lůžka, protože ráno je budíček 05:30 hod. První focení východu slunce, dobalit. Snídaně v 07:30hod. a ve 12 hod. odjezd z ostrova Gili.
Je to krásný ostrov. Není tam mnoho turistů, nejezdí tam žádné motorové vozidlo. Veškerou dopravu (hlavně kufrů) zajišťují koňské potahy. Ovšem koníčci jsou asi tak poloviční, než naši. Je třeba říci, že i lidé jsou poměrně menší než my.

Byl to skoro zázrak, ale ve 12:00 hod. jsme z ostrova Gili odplouvali. Prožili jsme zde krásné chvíle. Zdejší obyvatelé neberou čas nějak moc vážně. Na to jsme si museli zvyknout.
Na oběd jsem si vzal sušenky a tyčinky, neboť jsem měl obavy z vln. Vlny sice byly, ale nic se nedělo. Čekal nás náročný přesun.

Na ostrov Sumbawa jsme dojeli na druhý den v 06:00hod. Naše putování započalo na malé lodi, kterou jsme dojeli na ostrov Lombok. Ostrov jsme po celé délce přejeli autobusem.

K tomu malá poznámka- poprvé jsem měl strach o svůj bídný život. Přejezd byl v noci. Řidič s námi jel jako by nás ukradl. Žádné přestávky, jen na toaletu a úprkem dál. Pak jsem usnul a jelikož toto mohu psát, tak jsme to přežili. Pak jsme jeli trajektem. Trajekt nejel pro velký vítr a tak bylo asi hodinové zpoždění. Pak opět naším autobusem do městečka Labuan Bajo, kde jsme se nalodili na loď, která nám byla plně k dispozici. Touto lodí jsme pluli po Floreském moři a plně si vychutnávali romantiku, která nás obklopovala.

Nádherné východy a západy slunce. Podmořská příroda, která je neopakovatelná a velice různorodá. Pluli jsme i kolem oleandrových ostrovů, na kterých se nesmí přistávat. Na těchto ostrovech sídlí netopýři, Kaloni. Pozorovali jsme jejich večerní výlet za stravou. Také jsme opět grilovali ryby na pláži, které nám naši kuchaři nachytali a připravili. My jsme měli za úkol nasbírat dřevo. Bylo ho tam dost.

Na lodi jsme i spali. Při odpočinku jsem vyřešil problém se šnorchlováním. Aby do náustku netekla voda musí se skousnout. Protože mi schází v ústech stoličky, nemohl jsem náustek skousnutím utěsnit. Chyba na mé straně – problém vyřešen.

Jediná věc, která se mi na lodi nelíbila, byly nízké dveře. Hlavu jsem měl oklepanou jako vajíčko natvrdo před konzumací. Velikost dveří uzpůsobena pro místní.
Kajutu (dalo-li by se říct o místnůstce kterou jsem obýval) jsem měl sám pro sebe. Spát chodili někteří na horní palubu.

V dalším pokračování bude připlutí na ostrov Komodo a Rinca. Návštěva dvou Národních parků, ve kterých žijí největší plazi - Varani. Přelet na ostrov Florese. Možná, že se vejde přesun nákladním autem, který jsem nazval „Jízda smrti“, do vesničky eko lodge, přímo v rýžovém poli.

Za týden nashledanou přeje…

Děti moje - aneb cesta do Indonésie - 1

Děti moje - aneb cesta do Indonésie - 2

Fotogalerie - 1
Fotogalerie - 2

Fotogalerie - 3

František Blabla

***

Zobrazit všechny články autora