O mém pradìdeèkovi
Referát
Jako téma svého školního referátu jsem si nevybral ¾ádného ze svìtoznámých umìlcù, ale malíøe, kterého mám rád a jeho¾ obrazy, pøedevším krajiny, zdobí vìtšinu stìn našeho domu: mého pradìdeèka, akademického malíøe Vlaïka Antuška.
Pradìdeèek, otec mojí babièky, se narodil v Benešovì u Prahy, dodnes tam ulice, kde ¾il prakticky celý ¾ivot, nese jeho jméno – ulice Vlaïka Antuška. Narodil se na poèátku minulého století, 25. 8. 1901. Jeho tatínek byl kamnáø a hrnèíø, chodil èistit kamna i do konopiš»ského zámku, kde ¾il ještì František Ferdinand d´Este. Svých pìt dìtí otec stì¾í u¾ivil a malý Vladìk mu èasto pomáhal u hrnèíøského kruhu. Tam asi zaèal jeho
vztah k umìní, kdy¾ tatínek chlapci dovolil vyrábìt z hlíny zvíøátka a vypalovat je v peci. Vladìk byl nadaný ¾ák a tatínek, i kdy¾ nebyl bohatý, byl pøece jen ¾ivnostník a nechal synka studovat na gymnáziu. Vladìk konèil se ètyøkou z výtvarné výchovy, ne proto, ¾e by neumìl kreslit, ale proto, ¾e maloval zdaøilé karikatury profesorù. Pøesto se pokusil o pøijetí na Umìleckoprùmyslovou školu a zkoušky se mu povedly. Vystudoval ji v letech 1918 – 1923 u profesora Vratislava Huga Brunnera, který byl vynikajícím malíøem a grafikem. Bìhem studií se Vladìk stal èlenem Devìtsilu, seskupení mladých avantgardních umìlcù, a spøátelil se s Jiøím Wolkerem, s re¾iséry Jindøichem Honzlem a Jiøím Frejkou, s Vítìzslavem Nezvalem a dalšími osobnostmi. Stejnì jako øada dalších studentù umìní si musel Vladìk pøivydìlávat na studium – stavìl kulisy v divadle, kreslil inzeráty a plakáty, ale také myl nádobí a bìhem prázdnin pracoval na poli. Po dokonèení školy vyrazil na studijní cesty, kde se protloukal na vlastní pìst: byl v Itálii, ve Francii, kde se seznámil s celo¾ivotním pøítelem - malíøem Otokarem Kubínem, v Nìmecku, Jugoslávii, Øecku, ale také na Podkarpatské Rusi a na Slovensku, které projezdil na vozíku s plachtou ta¾eném koníkem.
Svoji umìleckou dráhu zahájil první výstavou v Praze v roce 1923 po návratu z cesty do Itálie. Potom následovaly výstavy v Benešovì v roce 1932 a 1936. Tuto druhou výstavu zahájil jeho pøítel a rodák, spisovatel Karel Nový. Byla to však léta hospodáøské krize, tak¾e umìlci si stejnì jako bìhem studií pøivydìlávali stavìním kulis a kreslením plakátù. V té dobì však pracoval Vladìk také na mozaikové výzdobì zobrazující Skutky milosrdenství podle kartónu profesora Umìleckoprùmyslové školy Františka Kysely. Mozaiku mù¾eme najít v kapli Bartoòù z Dobenína v katedrále sv. Víta na Pra¾ském hradì. Vytvoøil také mozaiky v Kotìrovì muzeu v Hradci Králové podle kartónu profesora Preislera a na Staromìstské radnici podle Alšových fresek. V roce 1939 
získal cenu v celostátní soutì¾i o nejlepší ilustraci. Ilustracím se vìnoval i pozdìji, v roce 1947 vyšel napøíklad jím ilustrovaný Švýcarský Robinson.
Po válce pracoval Vladìk v øadì kulturních institucí, ale stále se vìnoval malování a také vystavoval. V roce 1959 tì¾ce onemocnìl a odešel do dùchodu. Celých 9 let ¾ivota, které mu zbývaly, vìnoval malování a dìtem. Zalo¾il nìkolik výtvarných krou¾kù, kde uèil dìti z Benešova a okolí, jak kreslit pastely, uhlem, tuší, i jak pou¾ívat techniku linorytù a monotypù. S dìtmi vytvoøil ještì rok pøed svou smrtí mozaiku na obøadní síni v Benešovì. Nìkteré z dìtí pøivedl na výtvarnou dráhu, jiné alespoò k lásce k umìní.
Zemøel 28.10.1968.
Charakteristickým rysem mého pradìdeèka, který bývá uveden i ve všech jeho monografiích, je prostota a skromnost a takové jsou i jeho obrazy. Inspiraci nacházel pøedevším v krajinì v okolí Benešova: v konopiš»ském Chlumu, Neštìtické hoøe, v kopcovitém kraji Blanických rytíøù. Z jeho krajin je cítit láska k domovu a pøírodì. Kreslil pøedevším temperou, menší obrázky a skici, pastely. V pozadí obrazù vídáme èasto promodralé dálky, kopce a chlumy a vysoké nebe, v popøedí pole a stromy, jejich¾ barvy se mìní podle roèní doby: svìtlá tráva a oranice na jaøe, lány zlatého obilí a sytì zelená tráva v létì, barevný podzim, který maloval nejradìji. Krásné jsou i obrazy zimy, kde pou¾íval ménì barev, ale více odstínù. Na obrazech jsou louky, lesy, stromy, ale málokdy lidé. Dýchá z nich klid a pohoda a také pøirozenost, beze stopy manýrismu a strojenosti. Souèasníci jej nazvali malíøem dálek, proto¾e právì kontakt vzdáleného horizontu s nebem je na obrazech nejhezèí. Vladìk namaloval také nìkolik kytic a kreslil i ulice rodného Benešova. Obrazy starých domkù, které dnes u¾ neexistují, jsou svìdectvím o dávno minulém èase. Tyto obrazy však bohu¾el doma nemáme. Mnohá díla Vlaïka Antuška mají doma lidé, nìkterá zakoupily rùzné instituce vèetnì Národní galerie.
Filip Kareta
Prameny: Rodinný archiv (novinové èlánky, katalogy z výstav, vlastní ¾ivotopis Vlaïka Antuška)
Tráva v krajinách Vlaïka Antuška
Nad tìmi, co tu první umøeli,
Se tráva stále mladší plevelí.
Pod vichrem, který støechu odnese,
Sotva jak pod tvou rukou slehne se.
Mìsíc, jen¾ na oceán troufá si,
Odchází od ní mdlý a bezjasý.
Rok co rok jarní tráva na stéblech
vynáší vìtrat pochovaný dech.
Míjením vìèný smysl je jí dán:
Tmu hrobù vyva¾uje tøpytem rán.
A malíø, štìtec namáèeje v tøpyt,
Umí èas trav i krajin zastavit.
František HRUBÍN
„Antuškovo dílo vzniklo mimo hluk, køik a tlaèenici, v jeho kraji. Bez stop manýrismu a strojenosti, je diskrétnì poetické, je znakem kultivovanosti, o èem¾ nás pøesvìdèuje jeho barva, naprostá rovnováha tónù teplých a studených. Jeho provedení je stejnì upøímné: bohatý dotyk štìtce, jednou pøesný a pak zas mìkký nebo široký, a opìt jemný, vše rozumnì slouèeno v lahodný celek, bez siláckých efektù. Tento partyzán ranní hodiny ví dobøe, ¾e jen v upøímném vyjádøení sebe sama je umìlcova záchrana pøed zapomenutím, a ¾e tak køik po „pokrokovém“ umìní jde do prázdna, proto¾e umìní je jen jedno.“
Otakar KUBÍN (Coubine)
Poznámka: K vnouèkovì referátu jsem pøipojil báseò F. Hrubína a èást stati O. Kubína z katalogu, který mám doma. Také fotku malíøe. Proto¾e však nemám ¾ádné reprodukce, vyfotografoval jsem naše obrazy na stìnì, v rámu a pod sklem. Proto ten odlesk. Lépe se mi to nepodaøilo, ale snad ètenáø získá pøedstavu o zpùsobu malby.
Ivo Antušek, ze» malíøe
