Nebyl  jenom autorem  Knihy džunglí 

V roce 1907, tedy před sto lety, obdržel Nobelovu cenu za literaturu  42 letý Rudyard Kipling jako vůbec první britský a anglicky píšící autor. Byl to spisovatel a básník, kterého Churchil označil za  jedinečného a nenahraditelného a André Maurois předpovídal, že ještě za tisíc, či za dva tisíce let budou lidé stále Kiplinga číst a shledávat ho  mladým. Skutečností je, že spolu se Shakespearem měli největší slovní zásobu ze všech anglických autorů, daleko více než Byron nebo Shelly.

Jeho proslulá báseň  If, (Když) do češtiny poprvé skvěle přeložená Otokarem Fischerem zdobívala před první světovou válkou a potom mezi dvěma válkami pokoje mnohých hochů i mužů – měl prý jí pod sklem na svém pracovním stole až do konce života i T. G. Masaryk. V tom českém překladu, o kterém se někteří anglisté, specialisté, vyjádřili, že byl dokonce lepší než originál.

I všichni ti, co o něm celkem nic nevědí, jistě znají  jeho „Knihu džunglí“ a možná, že i různé povídky. Pokud nečetli knihu, rozhodně viděli kreslený film. Po válce viděli mnozí také ještě americký hraný film z  roku 1942, ve kterém indický herec Sabu překrásně ztělesnil Maugliho, chlapce, kterého vychovala zvířata v džungli. Pro nás byl Kipling jedním z oblíbených autorů našeho dětství a jeho knihy, již rukama našich rodičů značně   opotřebované, byly oblíbenou prázdninovou literaturou. Milovali jsme jeho povídky, byla v nich krásná, trochu strašidelná tajemství, jaká děti tak nutně potřebují. Rikki-Tikki-Tavi, slavný bojovník s hady  byl náš přítel. Jenže Kipling je mnohem,mnohem  víc, než autor dětských knih.

Po dlouhou dobu byl Rudyard Kipling kompletně odhozen do popelnice s nápisem „Imperialismus“ a víko za ním na dlouhá léta zapadlo. Také v Anglii i jiných zemích byl literární avantgardou ignorován, což se změnilo asi až v roce 1950. Jenže, všechno je třeba vidět v kontextu doby, ve které  dotyčný žil a také  místa, kde žil. Mnohé se tím vysvětlí. Jeden velmi chytrý muž před desítkami let řekl o nových afrických státech, že některé z nich si musí bohužel ještě prodělat svoji třicetiletou válku. Není to sice politicky korektní, ale uvědomíme–li si, že například Islám se teď také nalézá teprve ve svém 15. století a především, jak jsme vypadali my sami v našem století patnáctém, pochopíme to všechno lépe.

Rudyard Kipling se narodil 30. prosince 1865 v Bombaji, dnes Mumbay. Jeho otec tam byl ředitelem Mayo School of Art, školy, která se pokoušela oživit mizející indická umělecká řemesla. Později se stal ředitelem muzea v Lahore. Ve svém rodném městě prožil Rudyard prvních šest let života. Přestože oba rodiče pocházeli z rodiny metodistických kazatelů, nechali Rudyarda a jeho sestru Alici jen pokřtít, ale jinak je ponechali volné. Chůva malého Rudyarda byla katolička z Goy, služebnictvo bralo děti střídavě do mešity a nebo do Hindu templů. Kipling později nenechal své děti pokřtít vůbec, všemu nechával volný průběh, též nic nenamítal, když se stal jeho šestnáctiletý syn členem anglikánské církve. „Každý musí, domnívám se, svoji víru nechat vyvinout podle své vlnové délky a je jen nutné doufat, že Velká stanice“  na příjmu je tak zařízena, že všechny tyto různé vlnové délky přijímá“, řekl.

Kiplingova rodina udržovala, stejně jako většina Angličanů v Indii v té době žijících, styky s mateřskou zemí, tehdy skutečně Velkou Britanií. Kiplingovi pak zejména s okruhem tak zvaných Prerafaelitů,  k nimž patřil i malíř Burne-Jones, který měl za ženu jednu ze sester matky Kiplingova otce. Stejně tak jako všichni ostatní Angličané z Indie, poslali rodiče Rudyarda a jeho sestru Alici do škol v Anglii. Protože neměli mnoho finančních prostředků, dali děti do péče jedné rodiny v Southsea, nedaleko Portshmouthu. Bohužel tam bylo bití a bigoterie hlavní součástí výchovy. Alice se s tím vyrovnávala trochu lépe, Rudyard mlčky trpěl. Jeho vrozená krátkozrakost byla vykládána jako neochota učit se. Jediné světlé chvíle zažíval v rodině strýce, malíře  Burne-Jonese, kde směl malovat a modelovat a kde mu strýc Topsy (William Morris, také malíř) vyprávěl nordické ságy. Později zpracoval Kipling tyto své dětské zkušenosti v autobiografické povídce Baa Baa Black Wheel, a když se mnohem později stěhoval do svého „wery own“ domu v Sussexu, pojmenovaného „Bateman’s“, (obrazek vpravo)  vyžádal si od strýce Burne-Jonese jejich starý domovní zvonec v naději,  že  něco z toho štěstí, které pociťoval kdysi jako chlapec, když zvonil u strýcových dveří, pocítí i ty děti, které budou teď zvonit u jeho dveří.

Od roku 1878 navštěvoval Kipling školu in Westward  na devonském pobřeží. Tato škola byla založena, aby vychovávala syny anglo-indických rodin pro vojenskou či úřednickou dráhu v koloniální správě. Roku 1882 mladičký Kipling školu opouští a chce se v Londýně protloukat jako umělec. Pochopitelně, že byli jeho rodiče proti tomu a nařídili, aby se vrátil do Indie. Tento ne zcela dobrovolný návrat do Lahore, kde rodiče mezitím bydleli, byl kupodivu šťastným řešením. Všechna anglická léta, plná  křivd a utrpení z něj spadla, a už se nikdy nevrátila.  Zde je možné najít pramen jeho tak zvaného „imperialismu“. Přestože byl později spokojený i v Americe, kde několik let žil po své svatbě, cítil se doma v Britském Impériu, ale speciálně v Indii. To, co Kipling pod slovem Imperialismus chápal, nebyl Leninův „nejvyšší stupeň kapitalistického vykořisťování“, ale civilizační mise, jakýsi Pax Brittanica. Vysvětlit jeho postoje není snadné a není účelem tohoto pojednání se jimi zabývat. Pokusím se jen přeložit několik vět, které v souvislosti s tak zvaným kolonialismem napsal: „Pošlete své nejlepší lidi, vyžeňte své syny do exilu, aby sloužili potřebám vašich zajatců, veďte války míru, bojujte proti hladu a nemocem. Žádné královské pocty za to nečekejte, je to namáhavá práce bez odměny.“  Byl přesvědčen, že kolonisátoři mají povinnost o lidi v koloniích pečovat a pomáhat jim.

V necelých sedmnácti letech začal pracovat jako redaktor v místních novinách v Lahore. „Nikdy ne méně než deset, někdy i patnáct hodin denně“, jak sám později konstatoval. Jeho šéfredaktor  E. Kay Robinson později napsal: Kipling netrávil své noci v klubu, jako ostatní Angličané, ponořoval se do „podsvětí velkoměsta“ znal nejmenší detaily, co se týkalo zvyků, řeči, a myšlení domorodců. Na tak zvané Karawannstreet stál mohutný starý strom, pod kterým sedávali v kruhu polonazí, popelem pomazaní fakíři. Na okolojdoucí Evropany vrhali nevlídné pohledy, ale Kipling mezi nimi měl vždy své místo. Znal také myšlení obyčejných vojáků lépe než vojenský kaplan a euroasijští míšenci mu otevírali svá srdce.

Některé z jeho nejlepších prací jsou věnovány právě těmto lidem. Nejrozsáhlejší prací tohoto druhu je román, nazvaný Kim, který vyšel v roce 1901. Je to jeden z nejlepších románů, příběh sirotka, který vyrůstá na ulicích Lahore a přestože je Angličan, platí za domorodce. Románem prochází také kriminální a špionážní příběh, který je důvodem k tomu, aby hrdina procestoval celou Indii a zažil tak všechny krajové zvyky. Vznikl tak nejlepší literární popis života v Indii za koloniální doby. K  tomuto hodnocení se kupodivu ještě dnes přiklánějí současní pakistánští  a indičtí autoři. Ale nepřebíhejme.  V té době začínaly být Kiplingovy knihy úspěšné, v roce 1888 vydal už šest dílů povídek. Jedna krátká příhoda z té doby:“Muž, který chtěl být králem“, byla v roce 1975 zfilmována se Seanem Connerym a Michaelem Cainem v hlavních rolích.

V roce 1889 se Kipling vrací do Anglie a usazuje se v Londýně. Rychle se stává známým, svými verši, do kterých integroval i sleng, jakým mluvili například vojáci a především  svými realistickými povídkami. K jeho literárním přátelům patřil o mnoho starší spisovatel Henry James, který  označil Rudyardův  talent za přímo  „příšerný“.

Jeho dílo poskytovalo vždy bohatý zdroj pro mnohé další autory. Kiplingovou lyrikou se dal také inspirovat Bertolt Brecht, dokonce natolik, že se to přímo  rovnalo plagiátu. Natolik, že Kurt Tucholsky o něm někdy sarkasticky mluvil jako o Rudyardu Brechtovi. Také Erich Kästner ho škádlil ve svém „Surabaya Johnny II: „ Du bist nicht echt / du bist nicht von Kipling, Johnny / kauft Kolonialwaren bei Bertolt Brecht“…Přesto se náš milý soudruh Brecht skutečně nedá označit jako přítel imperialistických myšlenek. Bohužel, ale ani jako příliš charakterní člověk.

Kiplingovo dílo je nesmírně rozsáhlé, ale překlady jeho děl nejsou bohužel vždycky dostatečně kvalitní. Tento mistr s neobvykle velkou slovní zásobou, byl mnohdy překládán druhořadými překladateli tak, jako obyčejný autor dobrodružných knih, ne jako velcí spisovatelé Maupassant nebo Flaubert, ale jako Edgar Wallace a nebo Karel May. Překlady jeho skvělých básní, kterých jsou tisíce, a které mimo jiné nesmírně obohatily anglický poklad citátů, jsou až na malé výjimky, jakou je zmíněný český překlad Otokara  Fischera, značně pokulhávající napodobeniny.

Na jaře roku 1889 cestoval Kipling přes Kalkutu, Rangun, Singapur, Hongkong, Jokohamu, San Francisko, a New York do Anglie, kde se poznal s americkým autorem a literárním agentem Wolcottem Balastierem a jeho sestrou Carolinou. Kipling stále publikuje články, povídky, verše. The Times věnuje tehdy 24letému Kiplingovi úvodník, za rok potom následuje už jeho první román „ The Light That Failed“. V létě roku 1891 vyjíždí Kipling po dvou letech intenzívní práce na cestu kolem světa do Jižní Afriky, Austrálie, na Nový Zeeland, a do Indie, kde se u svých rodičů v Lahore dozvídá, že jeho přítel Balastier náhle zemřel. Okamžitě přerušil plánovanou cestu a vrátil se do Anglie.

V lednu roku 1892 se oženil s Carolinou Balastier. Nevěstu vedl k oltáři Henry James. V únoru vyjeli na velkoryse plánovanou svatební cestu po světě, ale museli skončit v Jokohamě, když banka, u které měl Kipling své peníze, udělala bankrot. Manželé odjeli do Carolininy vlasti, do Ameriky, kde ve Vermontu žili čtyři roky. Zde začal Kipling psát své známé knihy pro děti a mládež, zejména obě Knihy džunglí. Tam se jim také narodily dvě dcerky, první z nich Josephine už v prosinci roku 1895 a druhá, Elsie, v roce 1896. Syn John se narodil roku 1897. Na obrázku jsou dvě z Kiplingových dětí, Elsie a John. V Americe také Kipling napsal, po dlouhých rešerších,  svůj „novoanglický“ román „Captains Courageous“, Stateční kapitáni. Jen za první vydání obdržel tehdy fantastickou sumu 10.000 dolarů, což odpovídá dnes asi 1,5 milionům Euro.

V roce 1897 se rodina  vrací do Anglie. Bydlí v Torquay pak nedaleko Brightonu v Rottingdean.  Když v Britanii v roce 1897 slavili 60. výročí vlády královny Viktorie, napsal Kipling do The Times  báseň Recessional, pesimistický, varující  pohled na Britské Impérium, při  jehož četbě  byla královna jistě „not amused.“

Zimní měsíce mezi lety 1898 a 1908 trávila celá rodina rodina Kiplingova v Jižní Africe, v domě zvaném Woolsack, který patřil jejich příteli Cecilu Rhodesovi. S výjimkou nešťastného roku 1899. Tehdy musel Kipling v Americe řešit nějaké problémy s copyrightem a celá rodina jela tedy do Ameriky. V únoru 1898 v New Yorku Kipling a jeho dcerka Josefina onemocněli těžkým zápalem plic. Kipling ležel v bezvědomí, byl v kómatu a téměř v celé Americe za něj byly slouženy mše. Masy lidí blokovaly tehdy 7th Avenue  před hotelem kde bydlel, z celého světa přicházely tisíce telegramů a dopisů. Denně byly vydávány bulletiny o jeho zdravotním stavu a Jack London napsal dokonce už i nekrolog. Dnes by se taková účast očekávala jen v souvislosti s nemocí nějaké popstar.  Dcerka Josephine, kterou Kipling označoval jako „the daughter that was all to him“, zemřela. Lékaři dlouho nedovolovali, aby její smrt nemocí vyčerpanému  otci oznámili.

V příštích letech cestuje s Cecilem Rhodesem (mimochodem, byl to ten samý Rhodes, co po něm dostala jméno Rhodesie, dnes je tato kdysi kvetoucí zem černým diktátorem Mugabem zcela ožebračená a zničená Zimbabwe) po Africe, a sbírá materiál na další dětskou knihu povídek, Just so Stories. A píše proslulý román Kim, o kterém  je zmínka výše.

Když vypukla Burská válka, vrací se Kipling do v Jižní Afriky, angažuje se při organizaci dodávek  a zdravotní pomoci vojákům, podílí se vydávání novin pro vojáky a v anglických novinách, uveřejňuje  verše, které ostře napadají vládu za to, že posílá na frontu chlapce přímo z kriketových hřišť, amatéry, bez jakýchkoliv zkušeností.

V roce 1907 se stává nositelem Nobelovy ceny za literaturu, vydává další romány, knihy povídek a veršů, mezi nimž je i proslulá báseň If, česky „Když“, kterou napsal pro svého tehdy dvanáctiletého syna Johna.

Soukromý život Kiplingův byl  poznamenán nejen mnoha úspěchy, ale také mnoha smutnými událostmi. Nejen, že ztratil milovanou dceru Josephine, ale i jeho mladičký, 18letý syn John padl roku 1915 ve Francii, v bitvě u Loos, ve Flandrech. Byla to vůbec první bitva, které se zúčastnil. Chlapcovo tělo se nikdy nenašlo, prakticky zůstal na listině nezvěstných. Kipling se z této ztráty nikdy nevzpamatoval.

Ke Kiplingovým přátelům patřila řada známých a významných osobností, jejich vyjmenování by zabralo nejméně dvě stránky. K těm pro nás zajímavým patří například Sir Baden-Powell, který použil, s Kiplingovým dovolením, různá jména z Knihy džunglí pro své skautské hnutí.

Kipling stále pilně psal, až do třicátých let minulého století. Ale první světová válka, která pro něj znamenala konec veškerých nadějí, ale i blížící se nebezpečí nacismu, které předvídal, z něj udělaly zlomeného a zahořklého muže. Zemřel v roce 1936 na mozkovou mrtvici. Jeho pohřbu se zúčastnily snad všechny vynikající osobnosti té doby. Dům Bateman‘s in  East Sussex byl po smrti jeho ženy darován  veřejnosti a změněn v Kiplingovo museum.

Věra Pokorná

Pro ty, kteří vydrželi číst až do konce ještě ta proslulá báseň:

Když

Když bezhlavost svým okem klidně měříš,

ač tupen, sám že nejsi bezhlavý,

když podezříván, pevně v sebe věříš

však neviníš svých soků z bezpráví,

když čekat znáš, ba čekat beze mdloby,

jsa obelháván, neupadat v lež,

když nenáviděn, sám jsi beze zloby,

slova ctnost nadarmo však nebereš,

když umíš snít a nepodlehnout snění,

když hloubat znáš a dovedeš přec žít,

když proti triumfu i ponížení

jak proti svůdcům společným jsi kryt,

když nezoufáš, byť pravdivá tvá slova   

lstí bídáků jsou pošlapána v kal,

když hroutí se tvé stavení

a znova jako dělník v potu lopotíš se dál,

když spočítat znáš hromadu svých zisků,

a na jediný hod vše riskovat,

zas po prohře se vracet k východisku

a nezavzdychnout nad hořem svých ztrát,

když přinutit znáš srdce své i čivy,

by s tebou vytrvaly nejvěrněji,

ač tep a pohyb uniká ti živý

a jen tvá vůle káže „Vytrvej!“,

když něhu sneseš přílišnou i tvrdost,

když svůj jsi, všem byť druhem jsi se stal,

když sbratřen s davem uchováš si hrdost,

a nezpyšníš, byť mluvil s tebou král,

když  řekneš si : Svými vteřinami všemi,

mně čase, jak bych závodník byl, služ!“,

pak pán, pak vítěz na širé jsi zemi

a co je víc: pak, synu můj, jsi muž!