DOYENKA OSTRAVSKÉ ÈINOHRY ZORA ROZSYPALOVÁ
Nositelka ceny Thálie slavila na podzim 85. narozeniny
…A jak jinak, ne¾ mezi svými milovanými kolegy, tedy v divadle. U¾ bohu¾el nestála na prknech, nemocné oèi jí nedovolují to, co štìstìna pøála jiným jejím slavným pøedchùdkyním, které ještì v pokroèilém vìku hrály pro radost nás divákù.
Vzpomeòme tøeba na pra¾skou Leopoldu Dostalovou, èi na ostravskou hvìzdu 
minulosti Táòu Hodanovou. Zorinka - tak jí øíkáme my, kteøí ji osobnì známe – sedìla jen v hledišti, obklopena pøáteli, herci, kteøí neúèinkují v muzikálu Kabaret, který se po prázdninové pøestávce hrál a pøijímala gratulace. Nejdøív od šéfa èinohry Janusze Klimszy, ten pøedal také obrovskou kytici, a pak od kolegy Jana Fišara, který pøiblí¾il ¾ivot a umìní jubilantky pøítomnému publiku. A to nadšenì, potleskem i posléze upøímnými ovacemi ve stoje, dìkovalo za všechny nádherné role nejen na divadle, ale i v rozhlase, televizi a filmu, které Zora Rozsypalová vytvoøila.
Zora Rozsypalová - rodaèka z Kromìøí¾e zaèínala v Horáckém divadle, co¾ byl perný ¾ivot. V autobusu po 84 štacích, jen minimum pøedstavení se hrálo v domácí Jihlavì. Za pouhé dva roky tam stihla Zorka odehrát dvaadvacet premiér u¾ tehdy i velkých rolí. Do Olomouce u¾ odchází jako vyhraná hereèka do party Františka Paula, Josefa Raušera, Josefa Beka a pozdìjšího man¾ela Františka Šece. A od roku 1961 u¾ Ostrava, které zùstala vìrná dodnes.
Krátký èlánek nemù¾e vypoèítávat všechny slavné role jubilantky, byly vìtšinou velké, nejvìtší i ty docela malé, leè dùle¾ité. Dokonce se staly objektem disertaèní práce nìkdejší studentky Palackého univerzity Olomouc.
Ale jednu pøipomene sama Zorka: “Zvláštní z mých velkých rolí byla antická Medea, jenom¾e já jsem zpoèátku nebyla tou postavou pøíliš nadšená. Pøece ¾ádná matka nemù¾e zabíjet své dìti, tu figuru jsem nemohla vzít za svou. Ale pak jsem Medeu hrála ráda, leccos jsem pochopila po výkladu re¾iséra. Tragedie se pak dostala i na televizní obrazovku, tenkrát samozøejmì v pøímém pøenosu.
Druhý den následoval telefonát do bytu:
“ Paní, vy jste ta vèerejší Medea?“
„Ano, jsem, kdo volá?“
„To je jedno, kdo vám volá, jen tolik vám øeknu, ¾e jsem z Prahy a ptám se vás, zda jste vùbec ¾enská, kdy¾ mù¾ete zabíjet vlastí dìti!“
Tento telefonát vyslovil vlastnì mé pùvodní pochybnosti, i takové je divadlo.
Pro ètenáøe dodávám, ¾e Zorka je maminkou úspìšného kameramana Martina Šece a babièkou pìti vnouèat, které velmi miluje.
Stejné pøíjmení jako jubilantka má i její mladší kolegynì Irena, dnes profesorka Janáèkovy konzervatoøe Ostrava. „ Paní Zoru jsem znala jako nadšená divaèka u¾ jako studentka, ale osobnì jsem se s ní setkala v roce 1977, kdy jsem se stala èlenkou èinohry. Tenkrát mne pøemlouvali, abych si zmìnila jméno na Palová, aby si nás diváci nepletli, ale já to hned odmítla, nás si urèitì zamìòovat nemohli, akorát obèas jsem byla docela pyšná na to, ¾e se mnozí domnívali, ¾e jsem dcerou takové velké kumštýøky“.
Není tajemstvím, ¾e man¾elé Šecovi, František i Zorka, byli posti¾eni normalizací, tedy ¾ádný film, ¾ádná televize, dokonce i rozhlas smìl jejich umìní vyu¾ívat jen obèas se svolením nadøízených. A právì v poslednì jmenovaném mediu se setkávala hereèka s Vìrou Pra¾ákovou - Drozdovou. Ta ji tentokrát doprovázela na Kabaretu, kdy¾ za mládí v Kromìøí¾i se scházely jedna jako malá skautka (Vìra) a druhá jako její vedoucí oddílu. Pozdìjší re¾isérka našla v Zorce oddanou interpretku rozhlasových dramatických rolí, veršù, ale i jiných slovesných útvarù. Na otázku v èem si re¾isérka nejvíc Zorky cenila, jen rozhodila ruce a odpovìdìla: “S ní bylo vše bájeèné a pracovat s ní byl v¾dy zá¾itek, všechno umìla dokonale.“
Umìla, v¾dy» také jako jediná ostravská èinoherní umìlkynì získala v roce 1995 presti¾ní hereckou cenu Thálie za celo¾ivotní tvorbu. Všichni jí ocenìní pøáli a mo¾ná u¾ tehdy vzpomínali na legrace, které si se Zorinkou u¾ívali a vlastnì u¾ívají dodnes.
Dlouholetá inspicientka èinohry, Soòa Francová, která nechybìla ani v divadle, za¾ila následující:“Hrála se Williamsova Noc s leguánem, Zorka mìla vstoupit na jevištì a zvolat Shannone ! (jméno protagonisty hry), jen¾e to jméno zapomnìla, a tak jen bez hlesu stála pøed diváky, pak dramaticky rozhodila ruce, nic, ticho…. Ale byla pohotová, nenápadnì pøímo herecky se odsunula za kulisy, za mnou, a køikla: “Do p….. jak¾e se ten chlap jmenuje?“ Povìdìla jsem ŠENON a hra mohla úspìšnì pokraèovat, nikdo nic nepoznal a to vyteèkované slovo nikdo kromì mne neslyšel.“
Ale leccos slyšíme, èi spíše neslyšíme od jejich nìkterých mladších kolegù. Však i to pøipomenul pøední èlen Národního divadla Moravskoslezského - Jan Fišar.“ Zorku i jejího nezapomenutelného man¾ela Františka Šece jsem za¾il v dobì jejich nejvìtších úspìchù. Ona byla mou druhou školou, hlavnì jsem obdivoval její jevištní øeè, která byla dokonalá ve všech hrách, v kterých jsem mìl tu radost s ní úèinkovat. Zorka je osobnost, všestranný profesionál, který dnes urèitì chybí nejen na našem jevišti.“
Zora Rozsypalová je stále plná závidìníhodné energie, nedávno stihla nevelkou roli ve filmu Vìry Chytilové „Hezké chvilky bez záruky“, pøedala pomyslnou štafetu po svém man¾elovi novému vrchnímu v seriálu „Šumná mìsta“, uklízí byt po øemeslnících, ale hlavnì se tìší na další setkání s divadlem a jeho herci, které miluje nadevše. Oni zas milují ji, stejnì jako na ni nezapomíná publikum.
Pavla Pešatová
