Podruhé se narodila
(úryvek z právì vydaného románu Èerná krev autora Bøetislava Olšera)
Psal pøíbìh dvacetileté ®idovky Evgénie Kremerové. Ten otøesný zá¾itek si nevymyslel. Také jemu naskakovala husí kù¾e, i kdy¾ si jen èetl, co sám napsal. Mìl to být její první den v novém zamìstnání. Pøed pùl rokem se do Izraele pøistìhovala z bajkalské Listvjanky. Teï jela poprvé do práce. Na sobì mìla pastelovìmodrý kostýmek, který jí na míru ušila teta, aby neteø udìlala dojem. Nemínila pùsobit vyzývavì, ale té¾ by nerada dostala pøezdívku „báryšòa“ ze sibiøské „dìrevnì“. Práce s poèítaèem u pøepá¾ky v bance jí pøipadala jako splnìný sen o ú¾asném svìtì.
Zaèínala nový ¾ivot v novém domovì. Bylo horké prašné léto a v autobuse linky èíslo 19 bylo plno. Ni¾ší úøedníci nechávali auta èasto doma, benzín byl drahý a v centru Jeruzaléma se mezi prázdninovými poutníky slo¾itì parkovalo. Evgénie trpìlivì stála, aby si nepomaèkala sukni. Dr¾ela se madla, v Listvjance ani v okolí Bajkalu mìstské autobusy nikdy nemìli. Nejbli¾ší byly v Irkutsku.
Povídala si s dívkou od nich z ulice, spíš vyzvídala, jak to mezi úøednicemi chodí a moc nevnímala, ¾e autobus pøibrzdil, aby mohl pøedními dveømi nasednout dobíhající mladík.
Sotva se snìdý zadýchaný pasa¾ér protlaèil blí¾ k Evgénii, mimodìk mu pohlédla do oèí. Lekla se, sevøelo se jí hrdlo. Nechápala, odkud a proè se roztøásla strachem. Jeho oèi se leskly, jak v horeèce, po èele mu stékal pot, rty mìl sevøené a chøípí se mu prudce rozšiøovalo. Bylo vedro a on mìl na sobì zimní bundu.
V podvìdomí ucítila, ¾e se nìco stane. Chtìla zakøièet, ne¾ se ale nadechla, oslnila ji bodavá záø, dech zahltil náraz ¾havého vzduchu a dusivá tlaková vlna prohnala jejím tìlem tisíc no¾ù. Islámský sebevrah se právì stal muèedníkem; zabil sebe a jedenáct lidí, padesát tì¾ce zranil. Výbuch roztrhal i dívku, je¾ si pøed nìkolika vteøinami povídala s Evgénií. Pokud by nestála jako štít mezi ní a útoèníkem...
Zahlédla u¾ jen její pa¾i. Utr¾ená od tìla a krvácející z dìsivé rány i s kusem ramene a klíèní kostí le¾ela pohozená jako nepotøebná vìc v prachu kousek od místa, na nìm¾ se Evgénie svíjela bolestí. Pa¾e bez tìla. Ještì pøed okam¾ikem se dr¾ela madla tìsnì vedle její ruky.
Ke svému zdìšení poznala komu patøí podle digitálních hodinek s mrkajícím Mickey Mousem a modrým øemínkem z umìlé hmoty. Pa¾e le¾ela nadosah jejího oblièeje. Na jejím zkrvaveném mrtvém zápìstí blikal jen zelenkavý displey v rytmu marnì ubíhajícího èasu...
K nebi stoupal dým spáleništì a nad andìlsky bìlavými mraky se øadily duše právì zabitých pøed branami svých rájù. Jak vedle sebe existoval ten ¾idovský s islámským, to vìdìli jen sebevrazi a jejich obìti. Evgénie pøe¾ila; s prasklou lebkou, otevøenými zlomeninami nohou, ruky a kovovými maticemi v plících ji odvezli na ARO.
Hanzi za ní pøijel do nemocnice Hadassah tøi týdny po atentátu. Primáø traumatologického oddìlení mìl pro novináøe pochopení.
„Jen a» se váš pokrytecký svìt dozví, co jsou zaè, ti chudáèci muslimové!” øekl bez skrupulí a myslel tím Evropu a její mìsíèní desetimilionové eurové injekce pro Palestince a Arafatovu ¾enu Suhu.
Osobnì domluvil s Evgénií, ¾e ho pøijme a øekne, co si pamatuje. Byla z toho nervózní. Vlastnì si vybavovala jen to, co ji pozdìji o¾ivili a popsali policisté podle výpovìdí svìdkù. Mìla mu to øíct? Asi by ho zklamala, kdyby mu øekla, ¾e není ¾ádná hrdinka, ¾e se hrùzou pomoèila, a ¾e poøád musí mít v noci plenu. A její sny dál explodují...
Le¾ela na lù¾ku, i kdy¾ u¾ mohla s berlemi obejít pokoj. Pùvabná dívka s ovázanou hlavou, s o¾ehlým oboèím i øasami, bledá a pohublá, s vydìšenýma oèima. Úkosem se bojácnì podívala na jeho fotobrašnu. Zùstal stát nerozhodnì uprostøed pokoje.
„Reflex!” usmála se provinile.
„Jen bych si vás chtìl vyfotit!” øekl, a kdy¾ brašnu otevíral, všiml si, ¾e dívka pøes veškerá ujiš»ování pøivøela oèi a zatnula èelisti z obavy, ¾e se zase ozve výbuch.
„Nemám nejlepší make-up!” zvedla své spálené oboèí.
Uvìdomil si, ¾e by ani nezjistil, jestli je blondýna nebo èernovláska. Podle oèí zelenkavé barvy moøe u Jaffy mohla být i bruneta. Le¾ela nepøikrytá v roztomile plandavém bledìmodrém py¾amu s rù¾ovými kvìtinkami neznámého druhu. Stydlivì dýchala a její oblé bøíško mìlo ještì nevinný pupík, drobná òadra se špièatými hroty byla hebká, jako hanojské hedvábí. Drtikolovi by se také líbila.
„Autobus explodoval a já ¾ádnou ránu neslyšela... a byla jsem pøímo u výbuchu; ohlušilo mì to a protrhlo ušní bubínek,” øekla a hlas se jí chvìl trémou. ,,Byla jsem v šoku, celá popálená a od krve. Køièela jsem bolestí. Vlastnì si moc nepamatuju..."
Odmlèela se, sevøela zuby a pøerývanì se nadechla, aby se jí hlas netøásl; skoro v ¾ivotì ještì nic neza¾ila, o pozemském pekle však vìdìla u¾ své.
„Kdy¾ jsem trochu pøišla k sobì, z autobusu byla jen pøíšerná hromada zkrouceného plechu. Pud sebezáchovy mì hnal, co nejdál od toho dìsu. Sna¾ila jsem se plazit. Šlo to špatnì, ruka mì neposlouchala, nohy mì hroznì bolely,” zavøela oèi a marnì se krotila svùj dech.
„Moje pravá ruka byla pøera¾ená; tryskala z ní krev a trèela kost. Nikdy jsem nevidìla opravdickou ¾ivou lidskou kost, v té chvíli jsem ji mìla pøed oèima. Svoji vlastní a ještì jsem se mohla podívat i dovnitø. Chápete? Byl to dìs!” tì¾ce zadr¾ovala slzy. ,,Kosti jsou opravdu duté...”
Na svou pøelomenou kost si pamatovala. I na pocit, ¾e je nìkdo jiný. To nebyly televizní zprávy z konce svìta. Ta hrùza se týkala její osoby, to ona byla skoro mrtvá. Pochopila, proè jí dìda, veterán od Kursku tvrdil, ¾e pøedtucha smrti je tisíckrát horší, ne¾ smrt sama.
Jakoby se ponoøila hluboko pod vodní hladinu, to ostatní byl jen strašlivý obraz filmu, jemu¾ nìkdo vypnul zvuk. Všude pobíhali lidé, které výbuch nezranil. Nerozutekli se, pomáhali zranìným. Mìla o¾ehnuté vlasy, spálenou tváø, hruï jí provrtaly posekané høebíky a matice, jimi¾ sebevrah „vylepšil“ úèinnost bomby.
Sna¾ili se ji odtáhnout co nejdál; nìkdo zakøièel, ¾e nálo¾ nevybuchla celá. Nìjaký mu¾ ji dr¾el pod pa¾emi a nìkam s ní smýkal. Byl to její soused. Nasedali spolu, teï se nad ní sklánìl a netušil, komu to pomáhá.
„Byla jsem celá od krve, která mi poøád odnìkud tekla, mìla jsem nepøirozenì pokroucené tìlo, z vlasù a kù¾e škvarky; nedivím se, ¾e mì nepoznal. Bylo na mnì plno krve a krvavých cárù té¾ z dívky, co jsem si s ní povídala...” roztøásl se jí hlas. ,,Hrùza...”
Hanzi se ohleduplnì odmlèel a èekal, a¾ se uklidní.
„Prý se v takových chvílích pøehrává celý ¾ivot...”
„To se asi jen tak øíká...” plaše se podívala. „Já nevím, jestli budu umìt odpovídat na vaše otázky...” zatváøila se zklamanì.
„Naè jste myslela?”
„Já nevím...” podívala se ztrápenì.
„Nic si nevybavujete?
„®e jsem ohluchla, ¾e umírám a ¾e chci ¾ít... ¾e mì vyhodí z práce,” øekla povinnì, i kdy¾ si to všechno, o èem mluvila, uvìdomila a¾ v nemocnici po probuzení z narkózy.
„Prý jste nìco povídala...”
„Povídala...? Spíš køièela!”
„Nìco jste údajnì odøíkávala...”
„Poøád jsem otevírala pusu, abych zakøièela, ale vùbec jsem se neslyšela,” zvedla ramena. ,,Jakoby se mi ta hrùza jen zdála...”
„Jinak nic...?”
„Øíkali, ¾e jsem se modlila...” nerada pøiznávala vìci, o nich¾ nevìdìla.
„Jste vìøící?”
„Nejsem... Nebyla jsem...”
„A co jste se modlila?”
„Prý Otèe náš! Rusky...”
„Køes»anskou modlitbu...?”
„Prostì Otèenáš!” øekla ráznì, ¾e je tak dotìrný.
„Fakt o tom nevíte?”
„Kdy¾ dva metry od vás vybuchne bomba...?”
„A pøedtím jste Otèenáš neumìla?”
„Neumìla! V ¾ádném kostele jsem nikdy nebyla...” oboøila se na nìho.
„A umíte ten Otèenáš i teï?” zeptal se s urputností bulváru.
„Otèe náš, jen¾ jsi na nebesích, posvìt se jméno tvé, pøijï království tvé, buï vùle tvá, jako v nebi, tak i na zemi...” recitovala zlostnì, ¾e mu nestaèilo, co øekla.
Hanzi civìl, uvìdomil si, ¾e v ruštinì ještì ¾ádnou modlitbu nikdy neslyšel. Zapomnìl fotit a dotèená ®idovka zrudla, jak v transu odøíkávala vatikánský hymnus. Celý, i s amen a pokøí¾ováním; ve jménu Otce, i Syna i Ducha svatého...
„Nìkde jste ho urèitì slyšela a šok vám o¾ivil pamì»,” hájil Hanzi svùj pevný post agnostika.
„Neslyšela, opravdu jsem v kostele nikdy nebyla...”
„Ani nikdo z vaší rodiny?”
„V naší rodinì jsme všichni odjak¾iva ®idé...”
„Úplnì všichni?”
„Jen babièka prý umìla Otèenáš...”
„Tak to ho asi umíte od ní!” ulevilo se mu.
„®ila skoro celý ¾ivot v Izraeli, nikdy jsme se nevidìli...!”
„A jak to, ¾e umìla Otèenáš?”
„Nauèila se ho za války. Bylo jí deset a rodièe jí dali k sousedce, aby ji zachránili. Musela ze sebe udìlat køes»anku...”
„Je to zvláštní... Teï u¾ v Boha vìøíte?”
„Musím; byl to zázrak!” zatváøila se stydlivì, ¾e se musela nechat osudem uplatit, aby uvìøila. ,,Všechny kolem to roztrhalo, jen mì ne...”
„To asi byl zázrak,” øekl Hanzi, aby ji potìšil.
„Tøeba mi dal Bùh znamení!” usmála se ulehèenì, ¾e mu koneènì dala i odpovìï, jakou si pøál.
„Abyste v nìho zaèala vìøit?”
„Tøeba...”
„A vìøíte...?”
„Vìøím!”
„Cítíte se teï bezpeènìji?”
Rozhlédla se po destilovanì bílém pokoji, jakoby hledala odpovìï.
„Mo¾ná jistìji, smíøenìji... Tady urèitì bezpeènìji...”
Byla o tom pøesvìdèená; Bùh stál pøi ní. Kdyby ji nemínil zachránit, nechal by sebevraha nastoupit zadními dveømi a potom by to byla ona, je¾ by vytvoøila ochranný štít. Pøe¾ili by jiní a její pa¾e by utr¾ená krvácela na asfaltu. Muslim ale nastoupil na opaèné stranì a proto ¾ila. Náhoda? Mohl být Bùh náhoda...?
„Mnoho ®idù po holocaustu pøestalo vìøit v Boha, ¾e je opustil, vás naopak tragédie k Bohu pøivedla. Je to dobrý Bùh?”
„Bùh nám dal rozum; co víc chtít?”
„A co kdy¾ je rozum jen rafinované zlo...?”
„Bez rozumu bychom pøece nebyli lidmi...!”
„Neznám ¾ádné zvíøe, co by se odpálilo uprostøed své smeèky, nebo vymyslelo nìjaké koneèné øešení...”
„Nevím. Bùh je tajemství,” zachmuøila se, ¾e boøí její novou iluzi. „Vá¾ím si tajemství... a v tom je celé moje tajemství!” rozjasnila se, jako dítì, jemu¾ se právì povedlo postavit hrad z písku.
„Vy vìøíte v ráj?”
„Dùle¾ité je vìøit! Vìøící jsou na tom líp...”
„V èem?”
„Kdo nevìøí, nikdy nepozná slast nadìje...” øekla s rozpaky a trochu se stáhla do sebe, jak vyplašená ¾elvièka pod krunýø.
„Vrátíte se do Ruska?”
„Ne, to ne... Kdepak! Chci ¾ít u tety, jednou se to tady zlepší.”
„Rodina vám nebude chybìt?”
„Ach, rodina...” znovu se zajíkla. „Rodièe za mnou pøijeli a¾ z Ruska. Budou tady, ne¾ se vyléèím. Mo¾ná tam vše prodají a pøistìhují se sem...”
„A nevadí jim Arabové?”
„Proè Arabové...?”
„No, hlavnì muslimové, jsou zákeøní...”
„Fatima není zákeøná!”
„Kdo je Fatima?”
„Moje kámoška muslimka. Dìlali jsme spolu pohovor v bance. Chodím s ní do kina i na diskotéky,” øekla a pomyslela na to, jestli si ještì nìkdy zatanèí... „Byla první, kdo tady za mnou byl!”
„Budete se kamarádit dál?”
„Ona za nic nemù¾e!”
„Ona ne, ale islám....”
„Islám znamená oddání se, ne zloèin...”
„Vy umíte arabsky?” podivil se a pøipadal si, jak letištní agent Šabaku.
„Uèí mì Fatima.”
„A hebrejsky?”
„Chodím do veèerní školy.”
Svraštila èelo. Napadlo ji, co by asi ona nejradìji èetla v takovém rozhovoru. Proè se jí nezeptá na její sny. V noci se jí u¾ nezdálo, ¾e celá hoøí a ¾e kolem ní le¾í spousta utr¾ených rukou. Místo toho se vznášela nad moøem, jako barevný motýl, co byl ale jen papírový a její otec ji dr¾el na dlouhé šnùøe s pentlemi. Stejnì se pak zøítila...
Proè není zvìdavý, jestli má kluka. Moc si rozumí s èernovlasým Doronem z domu naproti pøes ulici. Doron je v hebrejštinì „dar králùm”. Stejnì by mu o nìm asi nic neøekla. Jednou z nìho bude uèitel, teï ale musí na tøi roky na vojnu.
Kdoví, co se za tu dobu mù¾e stát. Vèera za ní byl. Byla z toho š»astná i neš»astná. Co kdy¾ se mu bez øas a oboèí pøestane líbit? Tøeba jí zùstane zjizvená tváø... V noèním stolku má lasturku. Dostala ji od nìho, kdy¾ se spolu procházeli u moøe v Tel Avivu. Pøipomíná jí jejich první políbení...
„A co vaše práce v bance?”
„Dr¾í mi místo...!”
„A nebudete se bát jet znovu autobusem?”
Nevìdìla, co øíct. Potøebovala chvíli na rozmyšlenou. Naštìstí vešla do pokoje sestra, nic neøekla, jen zbì¾nì oèima pøelétla po lù¾ku a infúzi, komisnì se usmála, prohodila, a» Evgénii moc netrápí a zase odešla.
„To se asi budu bát, nìjakou dobu...”
Sklopila oèi a ¾moulala prsty zdravé ruky hrubì naškrobené prostìradlo. Na zlomek étérovì smradlavého èasu oba mlèeli a bylo slyšet jen šustivé pøedení magnetofonové pásky. Hlodal v nìm zvláštní pocit závisti, ¾e Evgénie i jeho ¾ena Rita dosáhly výsadního postavení. Zachránit nìkomu ¾ivot a pøe¾ít svou smrt bylo urèité privilegium...
„Pøíští rok pùjdete poprvé volit... V Izraeli...”
Mlèela, zadívala se na špièku své zasádrované nohy, dál ¾moulala prostìradlo. Zaváhal, jestli by nemìl vypnout magnetofon.
„Kdy¾ vám neodpovím, napíšete, ¾e to ještì nevím...?”
Vystrašenì na nìho upøela své zarudlé oèi; ještì se úplnì nesrovnala s tím, ¾e u¾ není v Rusku a jestli se v Izraeli mohlo øíkat i nìco jiného, ne¾ co šlo v Listvjance a naopak.
„Zlá politika zabíjí...”
„Co já vím, zabíjí ka¾dá!”
„Pøesto...”
„Teta mi urèitì poradí,” povzdechla; chtìla by volit toho, komu dá hlas Doron. ,,Je tøeba trestat zloèince a ne muslimy...”
Zèervenala a Hanzi by jí nejradši podal zrcadlo, aby vidìla, jak ji to sluší, jako by se do noci rozsvítil opuštìný dùm.
„Nemyslíte si, ¾e jsem hloupá?” podívala se oèima opuštìného štìnìte.
„Na to, jak jste mladá, jste skoro chytøejší, ne¾ ti nejchytøejší!”
„Nerozumím...”
„®ivotní zkušenost, chápete?” øekl. ,,Být nadosah absolutna...”
„®e jsem za¾ila a pøe¾ila...? To bych radìji byla nejhloupìjší...”
„Pošlu vám fotky!”
„Hrùza. Nechci je ani vidìt...”
Nerozhodnì se usmál a jen pro sebe si pomyslel, ¾e by se mìl mo¾ná ka¾dý alespoò jednou za ¾ivot ocitnout nadosah absolutna.
Byla moc hezká. Pøedstavil si ji s vlasy, oboèím a øasami, jak se milostným vzrušením prohýbá, jak luk pøed vystøelením šípu a vyšla mu dokonalá kráska. Pak si podlo¾ila dlaní zasádrovanou nohu, o kousek si ji posunula a ulehèenì si oddechla.
Nepøíliš sám se sebou spokojený vypnul magnetofon, vsunul fotoaparát do brašny a podal jí ruku. Mìla ji a¾ nezvykle dìtsky hebkou. Neodpustil si a chvíli ji podr¾el ve svých prstech, o nìco déle, o pár setinek vteøiny, ale stejnì si pøipadal, jakoby se dopouštìl tì¾kého høíchu, kdy¾ jí palcem jemnì pøejel po høbetu ruky a podíval se pøitom nìkam na bílou zeï nad ní, aby se neprozradil, ¾e právì vidìl její nahé tìlo s chlapeckými boky.
Usmála se stydlivì, jako dívka pøisti¾ená v negli¾é, s popálenou tváøí a napùl nehybná, pøesto s bla¾eným výrazem a mrazivým tušením. Pøe¾ila atentát i jeho otázky a utìšovala se, ¾e ani v Izraeli se nestávalo, aby nìkoho stejná hrùza postihla dvakrát za ¾ivot.
