Kdesi hluboko v pamìti mi utkvìl pøíbìh o orientálním vládci, který si získal naprostou oddanost svých stoupencù tak, ¾e je v bezvìdomí pøenášel do umìlého ráje, kde se jim dostalo všeho: krásných panen, nìhy, i všemo¾ných lahùdek. Zakrátko procitli opìt v pùvodním prostøedí a zùstaly jim nádherné vzpomínky, o nich¾ mohli vyprávìt ostatním. Byla to odmìna za vykonaný hrdinský èin a pøíslib, ¾e po dalších hrdinských skutcích tam budou znovu uvedeni, tøeba i po smrti. Tím onen vládce získal spolehlivé bojovníky, ochotné polo¾it ¾ivot pro splnìní jakéhokoli úkolu.
Tento motiv se vyskytuje u¾ u Marca Pola. Proto¾e tito ke všemu ochotní sebevrazi byli obluzeni hašišem, byli hašišany, vyvinulo se z toho slovo, pro oznaèení vrahù, assasins, které se dodnes pou¾ívá ve franštinì i angliètinì.
Kdy¾ jsem v knihovnì narazil na román Slovince Vladimíra BARTOLA Alamut a zjistil, ¾e tento námìt rozpracovává, zajásal jsem. U¾ mnohokrát jsem pøemýšlel o tom, jak by se dal na toto téma natoèit film a litoval jsem, ¾e nemám schopnosti, abych dokázal napsat k nìmu scénáø.
V. Bartol téma zpracoval do románu o 450 stranách, který se ète jedním dechem. Je pøekvapivì aktuální, aèkoliv poprvé vyšel ji¾ v roce 1938, a je nespornì ovlivnìn atmosférou pøedveèera 2. svìtové války. Autor si byl vìdom záva¾nosti tématu, které vyznívá v ob¾alobu fanatismu a rafinovaného zneu¾ívání moci a prohlásil, ¾e se díky Alamutu stane nesmrtelným. Kdy¾ v roce 1967 umøel, nevzbudilo to velkou pozornost. Teprve v dnešní dobì rozvoje islámského fundamentalismu, v nìm¾ stovky teroristù odcházejí splnit ¾ivotní úkol, roztrhat výbušninou sebe a okolí, aby byli odmìnìni pobytem v ráji, nabývá román smutné aktuálnosti.
Román, situovaný do 11. století, líèí pøíchod krásných dívek nakoupených na orientálních bazarech na hrad, kdesi v Persii. Tam se uèí koránu, dìjinám i tajnostem lásky a ¾ijí v prostøedí pøepychu uprostøed podivuhodné zahrady s ochoèenými zvíøaty. Hradu vládne tajemný neviditelný a neslyšitelný vládce Sejduna, jeho¾ všichni poslouchají a uctívají. Je zde i vojenská škola mladíkù zvaných fedajové, kteøí jsou perfektnì vycvièeni. Spojovacím èlánkem je nábo¾enství zvané izmaelské, jeho¾ ústøedním výrokem je: nic není pravdivé, vše je dovoleno. Kdy¾ se okolní panovníci pokusí kacíøskou sektu vymýtit a Alamut dobýt, je jejich vojsko pora¾eno a nìkteøí jsou sebevrahy, kteøí zakusili pobyt v ráji, zavra¾dìni. Jeden z nich po vra¾dì sultána pochopí, ¾e byl oklamán, ¾e v ráji nebyl, dostane milost, aby se vrátil na hrad a Sejdunu zabil.
Dál u¾ líèit dìj nebudu, to bych ètenáøe pøipravil o radost z odkrytí neznámého.
Snad jen citát, v nìm¾ Sejduna vysvìtluje, proè se vydal svou cestou:
„Pochopil jsem, ¾e lidé jsou tupí a líní, ¾e se nevyplácí, aby ses pro nì obìtoval. Myslíš, ¾e se naprostá vìtšina lidí zajímá o pravdu? Ani náhodou! Chtìjí svùj klid a povídaèky pro svou laènou pøedstavivost. A co spravedlnost? Ta je zajímá jen potud, pokud vyhovuje jejich osobním zájmùm. Nechtìl jsem u¾ ¾ít v sebeklamu. Øekl jsem si: jsou-li lidé takoví, vyu¾iji jejich slabostí, abych dosáhl svých vysokých cílù, které budou ku prospìchu i jim, kdy¾ to nedovedou pochopit. Spoléhal jsem na lidskou hloupost a dùvìøivost. Na jejich touhu po po¾itcích, na jejich sobecké zájmy. Dveøe jsem mìl otevøeny dokoøán. Stal jsem se prorokem lidí. Jdou za mnou davy…“
Lenin, Mussolini, Stalin – ti všichni byli obrazy i dìdici Sejdunovi. A co my? Nejsme právì tací, jak vidí lidi Sejduna?
v bezvìdomí pøenášel do umìlého ráje, kde se jim dostalo všeho: krásných panen, nìhy, i všemo¾ných lahùdek. Zakrátko procitli opìt v pùvodním prostøedí a zùstaly jim nádherné vzpomínky, o nich¾ mohli vyprávìt ostatním. Byla to odmìna za vykonaný hrdinský èin a pøíslib, ¾e po dalších hrdinských skutcích tam budou znovu uvedeni, tøeba i po smrti. Tím onen vládce získal spolehlivé bojovníky, ochotné polo¾it ¾ivot pro splnìní jakéhokoli úkolu.