Záhadný úsmìv Kvìty Fialové
Jen velmi málo hereèek mìlo noblesu Jiøiny Froòkové. Z pra¾ských to byla Kvìta Fialová. Pozvali jsme ji do jednoho z prvních dílù operetního seriálu Zemì úsmìvù. Bylo to v roce 1970 na jaøe a ona tenkrát s velkým optimismem rozdávala autogramy a k nim pøipisovala: „V èervenci 1970 u¾ bude všude mír !“ Tím myslela, ¾e u¾ u nás nebudou sovìtští a jiní „hosté“. Trvalo to, bohu¾el, ponìkud déle ne¾ ona sama a my všichni jsme chtìli. Jen¾e tenkrát jsme jí vìøili.
Kvìta Fialová byla noblesní a krásná. Bylo to v dobì, kdy nebyly moderní kudrnaté vlasy a tajnì se z Ameriky vozily nìjaké rovnací preparáty. Kvìtiny vlasy odpovídaly pøesnì staromódnímu – mìla na hlavì vìno – byly blonïaté a kudrnaté. A to byl její velký problém. ®ádný rovnací materiál na nì nezabíral. Pra¾ský maskér Rudolf Kurel, který nám herce líèil, její hlavu ozdobil krásnou bílou rokokovou parukou. Hrála v pìkném dobovém kostýmu. Kdy¾ sedìla v èekárnì a èekala na svoje vystoupení, postavil se pøed ní náš tehdejší vedoucí stavby, maskérny a kostymérny a lichotivì k ní promluvil: „To jsem vám nechal ušít krásné šaty, paní Fialová, takové bych nenechal ušít ani své ¾enì!“ „No, do kuchynì by to snad byla velká škoda!“ pronesla lišácky Kvìta, jako by nevìdìla, ¾e jeho man¾elka je rovnì¾ hereèka a co víc, sedìla ve druhém koutì èekárny. Nevím, jestli tuto jízlivou nará¾ku slyšela. Kvìta se pak lehounce zasmála, opravdu jenom tak záhadnì lehce, jak mìla ve zvyku. Byl to úsmìv milý, ale postrádal srdeènost. Ne ¾e by Kvìta srdeèná nebyla, ale ještì nechtìla mít kolem oèí vrásky.
Stálým kádrem ostravské televize byli herci ostravští. Ze Státního divadla, z Divadla Petra Bezruèe, i loutkoherci z Divadla loutek. A kdy¾ chybìli, rozjeli jsme se do Èeského Tìšína, do Šumperka, do Olomouce a do Opavy, i do Brna. Hostovala u nás dlouhá øada umìlcù a nìkteøí mìli i vyhraná místeèka.
K noblesám rozhodnì nepatøila Jiøina Jelenská-Dušková. Byla neustále – jak by ji hodnotila moje maminka – dobøe vypadající po tìle, a to u¾ samozøejmì vyvolávalo komiku. Odehrála mnoho rùzných figurek a neobešli se bez ní snad jediní Bakaláøi. By» holka pomìrnì mladá, re¾iséøi si ji brali i na usedlé matróny. A Jiøina vše zvládla. Nìkdy jako by hrála za dvì. Tak s ní poèítali i v hotelu Imperial. Objednala jsem hotel na jméno Jelenská-Dušková a oni jí pøipravili dva pokoje. Na štìstí ten druhý jsem platit nemusela.
Moc ráda jsem mìla i man¾elku tehdejšího øeditele divadla v Šumperku, Vladimíra Švabíka, Natašu Ba¾enovovou. Byla typ udøené ¾eny a èlovìk s otevøeným srdcem.
Kdy¾ u¾ jsem vzpomnìla Vláïu Švabíka, který byl u nás rovnì¾ èastým hostem, nemohu opomenout natáèení seriálu Stavy rachotí. Vedle studia U Havránkù byla hospoda, Vláïa sklenièkou nikdy nepohrdl, a tak se nám pøi èekání na svùj výstup trochu unavil. Bì¾el záznam, Vláïa mìl vstoupit do místnosti, ale on nikde. A najednou se ozvalo mimo hru zcela realisticky. „Kde je ten pán, co mì tady dodává?“
Kameraman Jaromír Nekuda, který se toho úkolu pøedtím v¾dy laskavì ujal, vyzvedl Vláïu a rovnou ho postavil do scény, na nìho tentokrát zapomnìl. Tak - a byla to jeho vina, nikoliv Vláïova.
Vozívala jsem ho v¾dy na nádra¾í. Øekla jsem mu, do které kapsy mu dávám jízdenku – musela se k ces»áku dokladovat, ale Vláïa ji nikdy zpátky neposlal. Ne ¾e by ji ztratil, ale tvrdil, ¾e jsem mu ji nedala a ¾e musel jet naèerno. Lidových figurek vytvoøil bezpoèet a byl stejnì dobromyslný jako ty jeho postavy.
Tak se k nám sjí¾dìli anebo jsme je vozili zvláš» na pøedstavení. Ivo Kubeèka, Hanka Lanèíková, František Øehák, Svatopluk Matyáš, Petr Vanìk, Josef Junek, Jaroslava Vyslou¾ilová, Ivana Woltylová, Josef Kudílek, Josef Charvát, který pozdìji emigroval, Josef ®áèek a Bròáci Josef Karlík, Oldøich Slavík, Vlasta Fialová a další a další.
Jmen je jenom odstaveèek, ale bohu¾el, moje pamì» odjak¾iva slabá na jména je všechna nezapsala.
Najednou mi naskoèila - Hanka Franková, která hrála hlavní ¾enskou roli v Obtí¾ích rovin. Øíkali jsme ji „hodná holka Hana“ a moc jsem se natrápila, kdy¾ jsem ji jednou shánìla. Potøebovali jsme ji mimo plán a ona odjela na adresu, kterou neudala. Byly prázdniny, ale já jsem ji pøesto našla. Na Èeskomoravské vysoèinì.
Velmi dlouho jsem nemohla k úèinkování v televizi pøesvìdèit herce tehdejšího Divadla Oldøicha Stibora v Olomouci Václava Babku. Byl vynikajícím pøedstavitelem lidových figur a hrál v mnoha èeských filmech. Ale do televize – to nikdy ne. Byl a¾ pøepoctivý a mìl obavu, ¾e by to nezvládl. Jednou to pøece jenom zkusil a pak u¾ dobré role neodmítal. Zaèínala jsem hereèkou s noblesou. Právì teï, kdy¾ u¾ jsem chtìla skonèit, mì ještì jedna navštívila. Dáma jako Rù¾ena Nasková byla Marie Preislerová. Patøila ještì k tìm hereèkám, které hrály u rùzných spoleèností, ne¾ natrvalo zakotvila v Divadle Oldøicha Stibora v Olomouci. S man¾elem Františkem Preislerem, dirigentem opery, vychovávali dva syny. O obou mi v¾dycky dlouze vyprávìla, o všech problémech, které výchova pøinášela. Úèinkovala jenom v seriálu Dispeèer, ale pøi ka¾dé mé návštìvì Olomouce jsme se scházely. Je u¾ to velmi dávno a ona u¾ tady také dávno není, ale urèitì by na výchovné problémy zapomnìla, kdyby pøed sebou vidìla úspìšného vnuka Františka s taktovkou v ruce.
Hana Juraèáková
Vybráno z knihy "Co televizní divák nevidìl".
