Louèení
Ka¾dé louèení je smutné. Èím je èlovìk starší, tím èastìji se louèí a je to louèení stále smutnìjší a smutnìjší. Jana se dnes louèí se svou milovanou chaloupkou. U¾ nemá fyzicky na to sem jezdit. V¾dy» chalupa je stoletá a po pøíkrých døevìných schodech u¾ se do prvního patra obtí¾nì dostává. Vlastnì, kdy¾ sem ji¾ pøes šedesát let jezdí, tak je podstatnì starší.
Tenkrát, kdy¾ ji koupili to byla ruina. Nakonec pokud srovná dnešní ceny nemovitostí, tak to tehdy bylo za pakatel. Pravdou je, ¾e tehdy ani nemìli na to peníze. a tak ji koupili dohromady s rodièi. Pùvodní majitelka zemøela a posledních dvacet let se i z dùvodu nemoci o nic nemohla starat.
Kdy¾ Jana chalupu poprvé uvidìla nevìøila, ¾e se tam dá bydlet. Spodní místnosti mìly vytrhané podlahy, pro vodu se muselo chodit do obecní studny a za WC slou¾ila kadibudka se sudem, pøiplácla k zadní stìnì domu. Zaèátky nebyly lehké, ale byli mladí.
Tu chalupu koupili hlavnì kvùli zdraví dìtí, ve mìstì bylo v té dobì nedýchatelnì. Pobyt na èerstvém vzduchu byl tedy prioritou. Vesnice napùl opuštìná pùvodními obyvateli po jejich odsunu, zaèala i díky chalupáøùm pomalu znovu o¾ívat. Ale u¾ zde byla mo¾nost dopravy autobusem, stanice byla nedaleko, také tam byl nedaleko malý obchod. Chalupa byla za potokem, a i kdy¾ v té dobì po silnici toho moc nejezdilo, byla stranou. V blízkosti byli na jedné stranì sousedé, kteøí tam ¾ili celoroènì. Na druhé stranì byla velká louka a za domem kopec a lesík. Ideální místo pro rekreaci. Trvalo dost dlouho, ne¾ se podaøilo vybudovat pøijatelné bydlení. Za tu dobu dùm pravidelnì zejména v létì o¾íval dìtmi, pozdìji vnouèaty. Ale to u¾ je dávno. Teï je dùm prázdný a nikdo o nìho z dìtí nemá zájem. Vèera tu mìla pracovníky z muzea, aby si eventuálnì nìco vybrali do svých sbírek. Odvezli si plné auto s tím, ¾e pøijedou ještì jednou pro další vìci. Vìdìla, ¾e budou mít zájem, proto¾e kdy¾ se tam zaøizovali, tak byli vdìèní za vše, co jim kdo zdarma èi levnì dal. Tehdy se moc vìcí nevyhazovalo jako dnes. Bylo zajímavé pozorovat muzejníky pøi práci.
Hledali na vìcech znaèky a pak pomocí jakéhosi mobilu si ji ofotili a hned vìdìli, kdo byl výrobcem. Nìkdy jim pøístroj nic neøekl, ale jak ji øekli, tenhle pøístroj je jen orientaèní, v práci mají podstatnì lepší, se širokým rozsahem. No to je pokrok, øekla nahlas. Oba se jen usmáli s tím, ¾e jim to opravdu usnadòuje práci. K nìkterým vìcem mìla i pøíbìh, jako k tomu køeslu. Pùvodnì bylo ve foajé ústeckého divadla, kdy¾ bylo otevøeno 21.9.1909. Pak slou¾ilo jako zlatý trùn v nìkolika inscenacích a posléze vyøazeno na topení. Také nábytek v obývacím pokoji má svou historii. Rodièe známého byli nuceni se jako ne¾ádoucí vystìhovat z Drá¾ïan po roce 1945, po jejich smrti tento robustní nábytek za odvoz byl darován a s ním i stolní hodiny. Právì se pøipomínaly odbíjením dvanácté. Muzejníci z toho byli nadšeni, jen u hodin se ptali, jestli ta dírka není po èervotoèi. Vùbec se ji nevšimla. Kdy¾ se koneènì rozlouèili se slovy, ¾e ji pozvou na zahájení výstavy, Jana vzala hadr, aby nábytek trochu otøela. Zejména sekretáø, který slou¾il na bì¾né vìci, nebyl, co ho s problémy nastìhovali z jedné strany moc udr¾ován, proto¾e byl u stìny. Pøejí¾dìla pomalu jeho stranu a náhle objevila malou nerovnost. Asi suk, ale k jejímu pøekvapení vyskoèil po dalším pøejetí malý šuplík.
®e by tajná schránka, usmála se, v¾dy si pøála najít nìjaký poklad. V šuplíèku byla malá krabièka a v ní nìjaké staré zvláštní brýle a jehla. Hodiny se opìt ozvaly, a to ji pøipomnìlo podívat se na tu dírku. Ta jehla se na ni hodí. S brýlemi dírku zaèala zkoumat a zdálo se, ¾e je to jen nìjaká dávná, zašlá špína. Jehla vypadala spíše jako špendlík a do dírky zapadla. Nìkolikrát s ním tam zatoèila, aby špínu dostala pryè a objevil se malý otvor ve kterém nìco le¾elo. Teprve teï si všimla, ¾e ten špendlík nemá hladkou špièku, ale nìjaké záøezy. Vyndala malé hodinky. Nápaditá skrýš, kdy¾ hledat hodinky, tak hodiny napoví, pomyslila si s úsmìvem. Ale najednou toho na Janu bylo u¾ moc. Celé dopoledne prohledávala s muzejníky pùdu a kùlnu a teï tyhle tajemné skrýše. Byla u¾ hodnì unavená, artritida se ozvala v plné síle a teï ještì ty skrýše. Odešla pøed dùm a dívala se na právì zapadající podzimní slunce. Uvìdomila si, ¾e u¾ to vidí naposledy. Brzy ráno si pøijedou z muzea pro zbytek vìcí a u¾ to bude definitivní konec její chaloupky. Se slzami v oèích odešla spát. Èasnì ráno pøijel stìhovací vùz. Jana èekala náklaïák, a to ji pøekvapilo. Ètyøi urostlí mu¾i ukázali, jak stìhují profíci. Peèlivì vše zabalili tak, jako se vozí nový nábytek, a ne staré krámy, jak to nazvali její mladí. Jejich souhra byla úchvatná a bìhem dvou hodiny bylo hotovo. Rozlouèili se a Jana si uvìdomila, ¾e jim nemohla nic nabídnout, ani kávu. Dr¾ela v ruce svùj starý a u¾ jediný hrnek, který s ní odjede domù. Mìla èas, a tak naposledy si v nìm vychutnávala poslední kávu pøi vycházejícím ranním slunci.
Podzimní náladu si zamilovala právì v tìch kopcích, kdy pøíroda si vzala svùj nezamìnitelný barevný šat. Dole ve mìstì byl podzim zavalen mlhou a tady, jako mávnutím èarovného proutku krása. Škoda, ¾e neumí malovat, ta paleta podzimních barev k tomu pøímo vybízela. Vzpomnìla si, ¾e má ještì v tašce ty poklady, co objevila. Vyndala ty zvláštní brýle a dlouho si je prohlí¾ela. Pak si je nasadila a s hlavu otoèenou k sousedùm se dívala jim rovnou do talíøe, právì snídali. Jen¾e mezi ní a jejich kuchyní byly dvì místnosti a silná stìna jejich domu ve vzdálenosti tøiceti metrù. Nechápala. Otoèila hlavu na ty vzdálenìjší sousedy, jejich¾ dùm nebyl bì¾nì skoro vidìt, také tam se zrovna snídá. S rozèilením pohlédla dolù a vidìla na svém záhonì zbytky nìjaké stavby. Slyšela, ¾e pøed dávnými lety stál pøed jejich chalupou další dùm, který povodeò strhla. A teï to vidìla. Zùstalo tam nejen zdivo, ale i rùzné vìci z té domácnosti. Zachvìla se a radìji brýle zase ulo¾ila. V krabièce ještì byly hodinky, ale s nìjakým divným ciferníkem. Vùbec tomu nerozumìla, a bezmyšlenkovitì osahávala rùzné nerovnosti co na nich byly. Budu je muset vzít do muzea, aby se na nì podívali s tím svým zázraèným pøístrojem. Urèitì budou hodnì staré a muzejníkùm udìlají radost, pomyslela si. Tipuji na 19. století øekla nahlas. Ráz krajiny se náhle zmìnil, byl krásný letní den, zelené stromky ji kývaly na pozdrav a nedaleko zaèínaly svá¾et seno. Pocítila úlevu celého tìla vùnì sena ji lákala sebìhnout dolù a pomoci pøi sklizni. Vše bylo umocnìno zvláštním takovým velebným tichem, které uklidòovalo její mysl. Cítila se opìt mladá, plná síly.
Tak tady bych chtìla zùstat nav¾dycky pomyslela si a zavøela oèi.
Louèení
