SeniorTip

Vylez na první kámen, na kerej uvidíš!

První člověk, který přeplaval kanál La Manche, byl americký kapitán Matthev Webb. Bylo to 28. srpna 1875, bylo mu 27 let a přeplaval ho v čase 31 hodin a 45 minut. Až teprve o 51 let později zdolala La Manche první žena, devatenáctiletá Američanka německého původu Gertrude Ederlová. Plavala z Francie do Anglie v čase 14 hodin a 39 minut.

Uplynulo opět víc než půl století, když stanula v Doveru na pláži první žena z bývalého Československa. Přestože byly čtyři hodiny ráno, byla tma jako v ranci. Od moře vanul nepříjemně ledový vítr. Mezi folkenstonským přístavem a Shakespearovou pláží stála u břehu po kolena ve vodě osamocená žena a od ní se nenávratně vzdaloval gumový člun. V její tváři se odráželo psychické napětí, ale jen do určité doby. Její zrak byl upjatě soustředěn na velkou loď, která byla zakotvena ještě dále od břehu. Vteřiny očekávání byly nekonečně dlouhé, jako by se čas zastavil. Na co asi v té chvíli myslela, co všechno jí probíhalo hlavou? To věděla jen ona sama. Co ji čekalo v příštích deseti hodinách? Byla ale skálopevně rozhodnuta od svého životního předsevzetí neustoupit a vydat se na tu nekonečně dlouhou pouť přes kanál.

Psal se 3. srpen 1988 (dnes je tomu tedy už rovných 35 let).

Lída byla už pár metrů od břehu, když nám rozhodčí řekl, že nestačí, aby se dotkla útesů, lemujících pobřeží Capu Griz Nez, ale musí vystoupit na suchou zem. Křičel jsem na ni: "Lído, musíš vylízt na kámen!" Hlas mi přeskakoval, následující věty nebyly právě z učebnice češtiny: "Vylez na první kámen, kerej uvidíš!"
Kameny, na které se pokoušela vylézt, byly kluzké, porostlé řasami. K tomu všemu příboj.
"Vopatrně, vopatrně!!!" volám. Nakonec se podařil i ten poslední krůček. Bylo 3. srpna 1988 14 hodin 53 minut britského času, ve střední Evropě o hodinu více, když se tvář Lídy rozzářila jejím typickým úsměvem. Sen se proměnil v parádní skutečnost! (Z deníku trenéra ing. Michala Štěrby).

O Lídě Jelínkové se dnes ví málo a nezapsala se tak do podvědomí lidí jako první naši plavci na kanálu La Manche, František Venclovský a Jan Novák. Příčinou toho možná bylo, že nebyla už první ale třetí, komu se to od nás podařilo. Plavala z Anglie do Francie v čase 10 hodin, 28 minut a tímto krásným časem utvořila na této trati neoficiální československý rekord. I přesto všechno, že byla první ženou od nás, nevěnovala se jí později taková pozornost jako předešlým dvěma maratóncům. Snad na tom nese vinu i její vrozená skromnost, kterou mi, když jsem se s ní sešel, mimořádně imponovala.

Rozhodnutí plavat přes La Manche nepadlo ze dne na den. Hovořilo se o tom tehdy u Jelínků delší čas. Jelikož se plavání věnovali oba manželé, bylo u nich doma všechno v pořádku.
Petr a Lída jezdili společně s oběma syny Petrem a Tomášem na všechny závody v republice, jako například na Lipno, na Seč, na mistrovství republiky. Dělali Lídě doprovodníky na vodě i na suchu, třeba na řece Chrudimce ji doprovázeli po břehu, tam i zpět. Všechno bylo v pohodě, natrénováno měla víc než dost a celá její rodinka od samého začátku věřila, že Kanál přeplave.
Známého plaveckého maratónu Capri – Neapol, který je také nazýván neoficiálním mistrovstvím světa a měří třiatřicet kilometrů, se Lída zúčastnila dvakrát – v roce 1987 a 1989. V prvním případě to byl její úplně první závod v moři. Na lodi ji doprovázel známý trenér Michal Štěrba, skončila devátá.
Znalcům dálkového plavání není třeba tohoto muže představovat. Na mnoha úspěších našich maratonců měl tento trenér velký podíl. Podruhé byla již lépe připravena, obsadila z přibližně padesáti plavců čtvrté místo.

Na každém úspěšném pokusu má svou nepochybnou zásluhu i trenér. Bylo tomu i tak v případě Lídy, kterou trénoval na začátku Pavel Tomeš a později již jmenovaný Michal Štěrba, který pak samotnou plavbu přes La Manche připravoval a s velkou pečlivostí, jemu vlastní, organizoval.
To organizátorství a starostlivost měl snad po své matce. Když byli v Anglii, tak jim dennodenně telefonicky volala. Všichni jí říkali Tiskové oddělení kanálu La Manche.

V Pardubicích byla dobrá plavecká škola, kam od šesté třídy Lída ráda chodila a kterou vedl jistý pan Miroslav Švec. Tento muž byl úžasně obětavý, žil jenom plaváním a byl své mládeži vzorem. Když se škola dostala do první ligy, tak byla třetí v republice a později dokonce i druhá.
V čase, kdy už Lída chodila do učení, byla zařazena do olympijského výběru a tím jí bylo umožněno před vyučováním v šest hodin ráno dvě hodiny plavat. Tam si poprvé začala uvědomovat, že jiné dívky žijí úplně jinak a přemýšlela o tom, jestli tím není třeba o něco ochuzena.
Když přiběhla ráno do školy celá vymáčená, ještě s navlhlými a zplihlými vlasy, viděla spolužačky pěkně upravené a nalíčené. Škola jí končila v půl druhé odpoledne, opět ji čekal bazén a její kamarádky čekalo naopak rande, kino a jiné zábavy. Přesto u ní plavání zvítězilo.

Na které chvíle z plavby přes La Manche Lída Jelínková ráda vzpomíná?

Bylo jich hodně, ale na co nezapomenu? Na mé první setkání s obřím trajektem. Bylo krásné, když kolem majestátně proplouval a potom přišly obrovské vlny, které se líně táhnou po celém moři. Na další trajekt jsem se již těšila a když přišly opět vlny, položila jsem se na vodu a nechala se jimi unášet a houpat. Plně jsem si to vychutnávala. Nemělo smysl plavat proti nim, tak byly obrovské a silné. Když se dovlnily, plavala jsem dále. Později jsem se dozvěděla, že sebemenší navigační chyba naší lodi by mohla zapříčinit střetnutí s tímto mamutím trajektem, který nemá, pro svou nezměrnou velikost, možnost rychlého vyhnutí – to trvá několik kilometrů. Nedovedu si představit, co by se stalo, kdybych byla nucena plavat jenom třeba dvacet metrů od takové železné obludy. Bylo to pro mne úděsné."
Jinak jsem měla asi štěstí. Voda byla nesmírně čistá a vůbec se nedala přirovnat třeba k Labi. Medúzy jsem nepotkala ani jednou, jenom řasy a na ty mě včas upozornila posádka doprovodné lodi pískáním.
I když je to hodně dávno, tak dodnes si pamatuji, že jsem celou dobu přemýšlela jednoduše, žádné filozofické úvahy. Zpívala jsem si, představovala jsem si, jak se vracím domů, co moji kluci, co bude doma. Že je to fajn, že už je třetího, protože od šestého máme všichni dovolenou na Seči. Napadaly mne takové jednoduché myšlenky mého denního života.

Lída Jelínková nikdy neměla problém být třeba deset hodin ve vodě, která měla 16 či 17 stupňů. Když vyplavala z Anglie, voda měla rovných šestnáct a držela se celou plavbu kolem sedmnácti. Teprve před francouzským pobřežím se vlivem proudů velmi ochladila na jedenáct. Tam plavala poměrně dlouho. Jí to ale vůbec nevadilo, celou dobu viděla břeh a byla přesvědčená, že plave rovnou k němu. Jenom jí bylo divné, proč jí stále hlásí, že do cíle má už jenom pět kilometrů. Potom později se dozvěděla, jak beznadějně kroužila v Golfském proudu.
Psychické napětí Lída pociťovala téměř před každým startem, ale spadlo z ní hned jak se ponořila do vody a začala plavat. Daleko horší bylo, když měla závodit. Hůře se jí plavalo, když si uvědomovala, že se musí dobře umístit. Pokaždé na tom byla lépe při individuálních pokusech, jako byla například plavba sólo 40 km v bazénu anebo samostatný pokus přes Kanál. Prostě, když plavala sama, cítila se daleko uvolněnější. Kdyby startovala přes La Manche jako závod, zcela určitě by měla čas podstatně horší.

Celý Kanál plavala plaveckým způsobem kraul. Tento způsob nebyl, když závodila v bazénu na krátkých tratích, u ní převládající. Na prvních závodech plavala znak, a v tom se jí nějak nedařilo, byla poslední. Na začátku plavala všechno, včetně znaku, delfína, kraula a jediné, co jí nešlo, byla prsa. Na konci šesté třídy byly přebory v Pardubicích, kde Lídu dosadili na trať 200 m delfín. Byla to trať, kterou nikdo nechtěl plavat. Přišli se na ni podívat i rodiče. Tatínek myslel, že to neuplave a jen tak z hecu malé Lídě povídá, že když to zvládne, tak dostane od něho stovku, a to byl v té době slušný peníz. Asi po sto padesáti metrech měla velkou krizi. Ale jak si vzpomněla, že dostane stovku, tak se vybičovala a závod vyhrála. Později se zaměřila pouze na delfína.

Stálým zviditelňováním se může člověk zapsat do podvědomí lidí. Vypozoroval jsem, že tahle vlastnost této naší úspěšné plavkyni chybí, a tak jsem jí položil otázku, jestli tohle není tou příčinou, že se o ní tak málo na veřejnosti vědělo a ví?

Je to možné, ale já jsem nikdy tomuhle druhu zviditelňování nepropadla a bylo mi takové počínání cizí a pak nejsem slavoman. Proto se i tohle stalo příčinou toho, že jsem později přestala jezdit na otužilecké přebory a raději se ještě více věnovala mé rodině, která je pro mne vším. Zrovna tak, že bych někdy využila svého úspěchu na Kanálu ke svému prospěchu. Neměla jsem to ráda. Jistá popularita člověka potěší, ale musí být umírněná a mít své meze. Pro mě bylo a je přednější zachování mé rodiny, která je v pořádku nežli se honit za něčím, co je tak rychle pomíjivé. Nikdy jsem ze sebe nedělala mistra světa, zkrátka jsem Kanál přeplavala, vždyť už ho přeplavalo mnoho jiných.

Na závěr mého setkání s Lídou Jelínkovou jsem ji poprosil, jestli by nedala k dobru nějaký veselý příběh.

Stalo se to při mé druhé účasti na maratónu Capri – Neapol. Dostali jsme doprovodnou loď, která plula rychleji, nežli jsem já plavala, a tak vyvstal problém, jak loď zpomalit. Až někdo uviděl na palubě krásné mahagonové skládací schody s mosazným kováním. Byla to opravdu mistrovská práce. Někdo z posádky dostal nápad spustit schody do vody na laně a jako „brzdu“ je nechat táhnout za lodí.
To se osvědčilo a loď udržovala tu samou rychlost jako já, ale jenom do té doby, kdy přijela ještě větší loď s hlavními rozhodčími a ti nařídili, že ponořený vlek musí ihned z vody ven. Argument pro rozhodnutí byl jednoznačný – závodnice by se mohla během plavby schodů za lodí přidržovat. Když chlapci společnými silami začali schody z vody táhnout ven, tak se najednou v nečekaném okamžiku přervala a krásná mahagonová brzda šla rychlostí padajícího kamene ke dnu.

Co potom následovalo, bylo jak ze scénky dobré italské bláznivé komedie. Majitel lodi se začal hystericky chytat za hlavu, pobíhal po palubě jak šílený a jeho rychle drmolená italština s určitě nejjadrnějšími nadávkami a křikem dodávala celé scéně ještě více na komičnosti.

Před léty bylo Lídino tajemství úspěchu dáno motivací vyzkoušet si svou vůli, sílu i hranice vlastních možností. Případně jít příkladem dalším, a to bez jakéhokoliv nároku na odměnu, což už se dnes v mnoha druhů sportů neděje. Nikdy ji ani ve snu nenapadlo, že by tohoto výkonu mohla využít ve svůj prospěch a zůstala taková, jaká byla předtím. V základní škole i později měla ráda fyziku, matematiku a chemii. Jazyky s předmětem literatury ji málo lákaly. Jako děcko chtěla být letuškou. Tento její sen se nenaplnil, ale splnilo se později její přání, že jako první žena z Československa přeplavala anglickou úžinu.
Před mnoha lety nebyla z politických důvodů přijata na průmyslovku, jako důvod bylo uvedeno, že není studijní typ. Vyučila se v Tesle Pardubice jako technička elektroniky a po vyučení, i přesto, že nebyla studijní typ, vystudovala při zaměstnání a věnování se rodině večerní elektronickou průmyslovku. Zcela jistě to neměla lehké.
A tak mě napadá, jestli taková životní zkušenost nebyla pro Lídu tou nejlepší psychickou přípravou k dosažení i dalších cílů.

La Manche byl v historii československého a českého sportu překonán už mnohokrát. Více na https://www.plavani.info/category/lamanche/

Datum	Jméno	Téma
04.08. 23:22	Evussa
04.08. 20:38	Přemek
04.08. 13:19	Václav Židek
04.08. 08:02	sv
03.08. 21:28	Vladimír Křiž
03.08. 10:48	Von
03.08. 10:29	olga janíčková
03.08. 10:05	Vesuviana
03.08. 09:39	Luděk Horký	pro Václava
03.08. 07:48	caryfuk
03.08. 04:04	Ivan

Navigace

Svátek

Klub

Anketa

Statistika

Podporují nás