Celé moje dìtství mi babièka øíkala, ¾e vstávat se slepicemi je moudré, u¾iteèné, ctnostné a správné. Jen¾e já u¾ od miminka jsem umìla spát do obìda, ale do noci koukala tiše do tmy. Jsem sùva. Nejsem skøivánek. A u¾ vùbec né slepice.
Noèní alotrie zvládám v¾dycky v pohodì. Leè vstát pøed pátou ranní je pro mì neskuteèné utrpení.
No a co ¾ivot nechtìl, šla jsem se uèit na peèovatelku právì o ty slepice. Ty, co vstávají první. Tak¾e hurá! Vstávat pøed ètvrtou ranní, aby slípky mìly vèas zobání, vykydáno a vodu a vùbec vše, co je tøeba. Jak øíkávaly ¾eny v oboru, jen¾ tuto práci dìlaly: buï tam døív, ne¾ kohout zakokrhá, jinak tì ty holky ukdákají. Slípky bì¾nì vejce snášely mezi pátou a dvanáctou ranní, ty mladé a nezkušené i dýl. Tøeba ve tøi. Ale poøád jsme tam byly my, holky slepièácký, jak jsme si øíkaly. A sbíraly vejce, kdy¾ to nìkde kdákalo, u¾ u¾ jsme utíkaly do haly, aby se to ještì sebralo, ne¾ pøijede svoz do "vajíèkáren".
Nejú¾asnìjší bylo, kdy¾ se øešil veterináø, nebo nìjaký technický problém. To se zhasla svìtla, ty bì¾né ¾luté ¾árovky a rozsvítila se svìtla èervená. Taková, co mají fotografové v laboratoøi. Všechno vypadalo jako krvavý svìt a všechny slípky sedly tam kde zrovna byly a usnuly a z fleku! Mnoho ptákù toti¾ nevidí v èerveném svìtle. Pro nì je to tma. A vùbec spousta zvíøat vidí barvy jinak ne¾ my, lidi. To je asi na delší povídání. Leè, slepice v èerveném svìtle vidí tmu a šmytec. Sedne a spí. Tak nìjak mi to nepasovalo k tomu moudru od babièky.
Ale jak šel ¾ivot a vìci kolem mì, jsem to všechno zaèala vidìt jinak.
Ony ty slípky to maj náhodou dost dobøe nastavené. Jak se rozední, to jim kohout vykokrhá, ma¾ou ven. Sezobou kde co, lenoší a popelí se co je svìtlo a co dozoruje kohout. Jak se sešeøí, ma¾ou domù na høady, kde si ještì chvíli kdákají o tom, co pro¾ily. A kohout pøijde poslední a usne první. Ale jakmile tma se zaène ráno mìnit ve svìtlo, kohout to vnímá okam¾itì! Proto se kurníky dìlaly s malým nebo ¾ádným okénkem, aby kohout neprudil moc brzy. No, a tak my lidi to máme podobnì a zíváme, zatímco on kokrhá.
Ale všechno je to tak, ¾e pøíroda a zvíøátka umí vyu¾ít svìtelného dne na maximum.
A my lidi to nemáme o moc jiné. Zkazil nám to pan Edison, ponìvad¾ zavedl ¾árovky a den nám prodlou¾il na nekoneèno.
Jen¾e i my potøebujeme, jako ty slepice si zakdákat co se dìlo a potom blahovolnì spinkat ve tmì. Nabrat energii. Uvolnit se. No, a to se od pøírody dìje, ale hlavnì a nejlépe po tmì spát, aby se uvolnil glymfatický systém, a vùbec je to èas na regeneraci a obnovu. Úplnì jako u slepic, hrochù, ¾ab, blechy nebo velryby. Spát se musí.
Zkuste být vzhùru v noci a ve dne spát! Pracovala jsem na smìny. A moc dobøe vím, ¾e to ale vùbec není ono. Po noèní smìnì jsem jezdila na chatu, kde jsem zavøela okenice, aby byla tma a já se vyspala. Doma v paneláku, hluk, svìtlo ... spánek po noèní smìnì bylo jen zoufalé zívání do stropu a cítila jsem se jako palaèinka. Obracela jsem se sem a tam.
Tak¾e abyste vìdìli, všichni, kdo ètete, tak pøíroda celá funguje se sluncem. A my lidi jsme si nìkdy a nìjak vymysleli ten èas. Hodiny. Jen¾e celá naše zemìkoule to má jinak, aby byla ¾ivotodárná a my jí nìjakým mìøením èau nezmìníme. V¾dycky bude tma a svìtlo. Tak to berme jako fakt. A vùbec. Jak my to tady mù¾eme øešit. V Evropì. Jsou místa na naší planetì, kde mají noc i nìkolik mìsícù. A pøesto tam ¾ijí. A ¾ijí tam rádi. A i zvíøátka.
Já øíkám, ¾e zmìna èasu je jen èíslo. Pokud jste aspoò trochu na téhle planetì, tak ¾ijete ve dne. Èas jsme my lidi vymìøili a my lidi ho taky øešíme. Slepicím, velrybám a mo¾ná obzvláštì tuèòákùm jsou naše mìøení èasu úplnì ukradené. ®ijme, kdy¾ mù¾eme, spìme, kdy¾ chceme. Ka¾dému dle libosti.
Vstávat se slepicemi!
