Byla jednou jedna babièka, ale nebyla to obyèejná babièka, byla to moje babièka. Umìla pìknì hubovat, daleko lépe jí ale šlo vyprávìní pohádek. Byly to krásné pohádky a vùbec nevadilo, ¾e v nich sedmihlavá princezna neèíhá na Èervenou Karkulku vracející se pøed pùlnocí z bálu, aby jí doma trpaslíci nenadávali. Byly to pohádky, které napsal ¾ivot sám.
O tom, jak se její tatínek uèil ve Vídni krejèím. Jak po válce nebyla práce a on se nechal naverbovat do armády, jak ale nedokázal po nikom vystøelit a radìji snìdl kus køídy, aby dostal horeèku a nemusel se toho blázince úèastnit.
Jak si našel ¾enu, se kterou dlouho nemohli mít dìti, a¾ se jim po dlouhých letech koneènì narodila docela malièká babièka Bo¾enka.
Jak byla rozmazlená a poøád se vztekala, a¾ s ní maminka zašla k doktorovi, který jí pøedepsal medicínu v podobì vrbového prutu, kterým mìla pravidelnì dostávat na zadek.
Vyprávìla, jak se tìšila ze slabikáøe, který dostali první den ve škole, jak ho ale museli druhý den odevzdat a zpátky ho dostali celý zaèernìný, proto¾e zaèala válka a o nìkterých vìcech se u¾ nemohlo mluvit. Dozvìdìl jsem se, jak se prala s kluky, jak dokonce jednomu rozbila kamenem hlavu, a jak se nauèila plavat, kdy¾ ji kluci hodili do øeky.
Jak s tatínkem chodila za zákazníky, a kdy¾ nemìl jeden sedlák peníze na zaplacení, zaplatil jízdním kolem, které si malá Bo¾enka dlouho pøála. Kluci z ulice dìvèátku kolo závidìli, potají v¾dy vypustili duše a potom, pod záminkou, ¾e to opraví, si kolo pùjèili, duše nafoukli a sami se vozili.
A taky pohádku o tom, jak se seznámila s mým dìdeèkem jsem mìl moc rád. To se hrálo ono slavné fotbalové utkání mezi Nezdenicemi a Bojkovicemi. Babièka z Bojkovic, dìdeèek z Nezdenic, ka¾dý fandil svému týmu. Stáli vedle sebe na lavici a poøád se poš»uchovali. A ¾e se jim to zalíbilo, uspoøádali veselku. A tak se spolu vesele poš»uchují dodnes.
Bylo, nebylo