SeniorTip

Adalbert von Chamisso - přírodovědec a básník

Adalbert von Chamisso byl německý básník a přírodovědec, který pocházel z francouzské šlechtické rodiny. Jmenoval se původně Louis Charles Adélaide de Chamissot de Boncourt. Ze začátku svého života v Německu používal jména Ludwig, později používal také jména Adalbert nebo Adelbert, pod kterým je znám.

Narodil se jako čtvrté se sedmi dětí 30. ledna 1781 na zámku Boncourt v Champagni ve Fracii, který byl dědičným sídlem jeho rodu. V roce 1790 jeho rodina vlivem změn za Velké francouzské revoluce zchudla a v roce 1792 v obavě před pronásledováním revolucionáři opustila Francii. Sám v jedné školní úloze popsal Chamisso jejich cestu:
„Od města k městu, ze země do země se toulající, bez spojení, bez vlasti, téměř bez naděje, v bídě, poznával jsem neštěstí; sotva kdy mi bylo dopřáno být původcům mých dní nějak užitečným. Spojen s jejich osudem a následuje jejich kroky, prošel jsem Brabantsko, Holandsko a Říši; všude se mým očím nabízel obraz neštěstí; všude jsem nacházel krajany i z nejvyšších kruhů uvržené do bídy.“

Existuje několik verzí celé cesty rodiny de Boncourt po Německu. Popíšu snad tu nejpravděpodobnější. Od roku 1795 pobývali Boncourtové nějakou dobu ve Würzburgu a pak v Bayereuthu. Jeden ze synů - Prudent odešel do Berlína a našel pro Adalberta práci, kde mohl studovat i umění - maloval pro porcelánku KPM (Královská pruská manufaktura) a pak se stal pážetem u princezny Luisy Friederiky Pruské. Podařilo se mu získat práci učitele pro další dva bratry, a tak se celá rodina v roce 1796 usadila v Berlíně v hugenotské francouzské kolonii. Adalbert zároveň studoval na francouzském gymnáziu a od roku 1798 sloužil v pruské armádě jako praporčík.

Sám později nostalgicky vzpomínal na své rodiště:
„Tak stojíš, příbytku mých otců,
věrně mi v mysli dál
a přitom jsi ze světa zmizel,
pluh v zem tě snad zaoral.“

Jeho rodičům bylo povoleno se koncem 18. století vrátit do Francie, ale on se po delších úvahách rozhodl pokračovat ve vojenské kariéře a v roce 1801 se stal důstojníkem pruské armády a tehdy užíval jména Ludwig von Chamisso.

Protože měl malé vzdělání a taky z touhy poněkud se vymanit z únavy z vojenského drilu, věnoval se pilně studiu. Začal psát básně. Když se mu podařilo zdokonalit se v němčině, založil v roce 1803 spolu s pozdějším německým spisovatelem a životopiscem slavných lidí Karlem Augustem Varnhagenem von Ense (1785 - 1858) „Berlínský almanach Múz“ (Berliner Musenalamanach), ve kterém se objevily jeho první verše, psané už německy.
I když tento almanach v důsledku války brzy zkrachoval, zanechal však v tehdejších literátech povědomí o Chamissovi, jakožto začínajícím básníkovi, což mu později pomohlo v době, kdy už nevěděl, co dál.

V roce 1805 následoval svůj pluk do Hammeln, aby se připravoval na boj pruské armády proti Napoleonovi. Chtěl se rozloučit s rodiči a požádal o dovolenou na čestné slovo a odešel do Francie, ale s rodiči se již nesetkal, oba již byli mrtví. Podle některých pramenů se pak zúčastnil bitvy u Jeny v říjnu 1806, kde byla pruská armáda Napoleonem hanebně poražena - dvacet tisíc Francouzů porazilo sedmdesát tisíc Prusů. Nechtěl dál bojovat proti svým krajanům a požádal v roce 1807 o uvolnění z armády nadobro. Zůstal pak v Berlíně rozčarován a bez prostředků až do r. 1810. Je o něm ale známo, že zůstal ve styku s některými literáty, především z okruhu Madame de Staël, celým jménem Anne Louise Germaine Staël-Holstein (1766 - 1817), diplomatkou a spisovatelkou, která nesouhlasila s Napoleonovou politikou, a proto jí byl zakázán pobyt v Paříži. Do jejího kruhu patřil například německý básník a indolog August Wilhelm Schlegel (1767 - 1845), jehož dílo Chamisso později překládal do francouzštiny.

V roce 1810 mu starý přítel rodiny nabídl profesuru na lyceu v Napoléonville ve Vendée na západě Francie. Chamisso oznámil již svůj nástup do místa, avšak byl vyzván Madame de Staël, aby ji následoval do jejího exilu do Coppetu ve Švýcarsku na břehu Ženevského jezera. Výzvu přijal a mohl se tam skoro po dva roky věnovat studiu botaniky.

V roce 1812 se vrátil do Berlína, kde ve svém vědeckém studiu dále pokračoval.

V létě roku 1813 napsal své nejslavnější dílo, téměř faustovský příběh o muži, který zaprodal svůj stín - „Podivuhodný příběh Petra Schlemihla“ (Peter Schlemihls wundersame Geschichte). Napsal tento příběh jako pohádku pro pobavení dětí svého přítele Julia Eduarda Hitziga (pův. jm. Isaac Elia Itzig - 1780-1849), který byl státním úředníkem a později i radou nejvyššího soudního dvora v Berlíně. Příběh Petra Schlemihla vyšel v roce 1814.

Je to příběh muže, který prodal ďáblu vlastní stín za bezedný měšec, z něhož bylo možné získat úplně vše - od drobností až třeba i po koňské spřežení. Až když se ho lidé začali stranit pro jeho odlišnost od nich a opovrhovat jím, až kvůli tomu ztratil lásku své vyvolené, pokusil se vzít svůj obchod od ďábla zpět. Ale stín by dostal zpět pouze tak, že by za něj dal ďáblu výměnou svoji duši. To však odmítl a rozhodl se zasvětit svůj život přírodním vědám ve prospěch celého lidstva. Získal nakonec sedmimílové boty a s nimi své výzkumy mohl snadno provádět.

Chamisso zde symbolicky představil svůj vlastní osud, ztrátu své země, kterou si uvědomil právě v době válek s Napoleonem. Nepatřil ani do Francie, ani do Německa, což způsobovalo jeho rozpolcenost.
Je to odvěké dilema mnoha lidí zvolit si někdy z velmi omezených možností tu, kterou se vlastní stín neztratí. A pokud se stín ztratí, buď z hlouposti a nerozvážnosti, nebo přinucením osudu, nevzdat se alespoň své duše.
Motiv stínu je umělecky poměrně zajímavé téma. Již v 15. století italský malíř Masaccio namaloval obraz svatého Petra, jak léčí hříšníka svým stínem. - Ve zcela jiné podobě tento motiv například zpracoval velký dánský pohádkář Hans Christian Andersen (1805-1875). Oba dva básníci se vzájemně znali a vzájemně si přeložili některé texty - Chamisso Andersenovy do němčiny a Andersen Chamissovy do dánštiny.

V roce 1815 Adalbert von Chamisso využil někdejšího přátelství svého otce s německým dramatikem Augustem von Kotzebuem (1761-1819), který žil v té době v Rusku a jehož syn Otto von Kotzebue (1787-1846) byl v té době již ostříleným mořeplavcem, majícím za sebou cestu kolem světa a připravujícím další cestu kolem světa.

Postupoval tedy podle svého konceptu z Petra Schlemihla, jen místo sedmimílových bot měl loď: Dosáhl totiž jmenování botanikem na ruské brize Rjurik, které Otto von Kotzebue velel. Posádka včetně Chamissa a dalšího přírodovědce Johanna Friedricha von Eschscholz (1793-1931) se skládala z dvaceti sedmi mužů.
Autorem plánu cesty kolem světa byl Ivan Fjodorovič Kruzenštern (nebo též na Západě jmenován jako Adam Johann von Krusenstern - 1770-1846), ruský admirál a mořeplavec, který velel už první ruské výpravě kolem světa, které se zúčastnil ve věku patnácti let mladý Kotzebue. Výprava byla financována hrabětem Nikolajem Petrovičem Rumjancevem (1754-1826), který byl v době 1810 až 1826 ruským kancléřem.

Cílem výpravy bylo proplout Beringovým průlivem a na severní straně Ameriky hledat spojení Tichého oceánu s Atlantikem, sledovat mořské proudy, měřit teplotu vody a její průzračnost a objevovat nové ostrovy. - Pro zajímavost dodávám, že při této výpravě byl poprvé vyzkoušen vynález plechovky.

Rjurik se vydal po obvyklé trase ruských lodí: vyplul z Revelu, jak byl tehdy nazýván Tallin, 30. července 1815 Baltským mořem do moře Severního a do Anglie. Bouře v Lamanšském průlivu loď málem zničila. Z Kanárských ostrovů se přeplavili přes Atlantik do Brazílie, obepluli Drakeovým průlivem Ohňovou zemi, kde byla loď velmi poškozená a museli ji v Chile opravit. Mořeplavci přistáli u Velikonočního ostrova, objevili množství ostrovů v Oceánii, avšak jejich ruská jména se neujala. Byly to Rumjancevův ostrov, Sviridovův ostrov, Kruzenšternovo souostroví, Kutuzovův, Suvorovův ostrov, celá skupina Ratak v Marshallových ostrovech. Pak loď zamířila k severu do přístavu Petropavlovsk na Kamčatce. Po opravě se loď opět vrátila Beringovým mořem k Aleutám na ostrov Unalaska, dále na Havajské ostrovy a pak znovu na Marshallovy ostrovy. Pak se Rjurik opět obrátil k severu, ale u Aljašky opět přežili bouři, která málem stála Kotzebua život. Byl zraněn a museli se vrátit k domovu, a protože zvláště chlad jeho zdraví zhoršoval, vraceli se opět na jih. Ale přesto je čekala ještě dlouhá cesta - přes Indonésii, kolem Afriky, přes Svatou Helenu, anglický Portsmouth, Kodaň a po třech letech se vrátili do domovského přístavu Revel. - Pochopitelně botanici se dost často pohybovali i po vnitrozemí, o čemž svědčí pozdější Chamissova díla.

Chamisso svá přírodovědná pozorování vydal knižně ve dvou dílech spisu „Cesta kolem světa s Rumjancevovou výzkumnou výpravou“ (Reise um die Welt mit der Romanzoffischen Entdeckungs-Expedition). Prvním dílem tohoto cestopisu byl „Deník“ (Tagebuch) a druhým „Poznámky a vyobrazení“ (Bemerkungen und Ansichten).

Během této výpravy popsal Chamisso také množství nových druhů rostlin v oblasti zátoky San Francisca, kde oba přírodovědci pobývali v roce 1816. Některé z nich, včetně kalifornského máku Eschscholzia californica, i u nás známé žlutooranžové letničky, byly pojmenovány podle jeho přítele Johanna Friedricha von Eschscholtz, druhého přírodovědce na Rjuriku. Na oplátku pojmenoval Eschscholtz různé rostliny, včetně rodu Camissonia podle Chamissa. Jiné rostliny mají přívlastek „chamissonis“. Některé z těchto rostlin jsou na obrázcích. - V pojmenováních rostlin, popřípadě i živočichů, která Chamisso určil, se vyskytuje odborná zkratka „Cham“. návratu dále studoval botaniku a zoologii a stal se doktorem filozofie. Nejdříve byl pomocníkem a pak správcem botanické zahrady v Berlíně. V roce 1819 napsal latinské pojednání o červech „De animalibus quibusdam e classe vermium Linnaei“.

V roce 1820 se oženil; svou manželku Antonii, rozenou Plaste, zřejmě velmi miloval. O tom svědčí i jeho vlastní vyjádření: “Štěstí je láska a láska štěstí zas, a na tom trvat chci po všechen čas.“
Když mu manželka zemřela v roce 1837, přežil ji pouze o rok. Zemřel 21. srpna 1838 ve věku 57 let.

Hrob jeho i jeho manželky je v Berlíně v Neukölnu (Friedhöfe der Dreifaltigkeits-, Jerusalems- und Neuen Kirchengemeinden).

Jeho dílo je velmi obsáhlé - týká se biologie, lingvistiky a poezie.
V roce 1827 napsal dílo „Přehled nejužitečnějších a nejškodlivějších rostlin v Severním Německu“ ( Übersicht der nutzbarsten und schädlichsten Gewächse in Norddeutschland), které je oceňováno jako pečlivé pojednání o těchto rostlinách.
Zabýval se rozmnožováním pláštěnců, speciálně salp, včetně jejich rodozměny, což je střídání pohlavního a nepohlavního rozmnožování nižších živočichů.
V roce 1835 byl zvolen členem akademie věd.

Jeho vědecké dílo se neomezovalo pouze na biologii. Napsal rovněž pojednání „O havajském jazyce“ (Über die Hawaische Sprache), které vyšlo v roce 1837, a dlouhá léta pracoval na havajsko - německém slovníku. - Přeložil havajskou poezii do němčiny a v předmluvě ke knize „O havajském jazyce“ napsal velmi zajímavý názor: „Je to prapůvodní poezie, která dlí v člověku jako hlas ptáků. Aby jeho písně zůstaly věrné, neměl by se národ dát svádět od nepovolaných zpěváků.“

Chamissovy cesty, vědecké výzkumy - a v podstatě i zaměstnání - mu znemožňovaly zcela rozvinout jeho básnický talent. K literatuře se vrátil až ve svých 48 letech. V roce 1829 začal ve spolupráci se spisovatelem Gustavem Schwabem (1792 - 1850) znovu vydávat Almanach múz. V roce 1832 se k nim připojil ještě spisovatel a básník Heinrich Wilhelm, svobodný pán von Gaudy (1800 - 1840).

Sebrané literární spisy Chamissovy vydal v šesti svazcích poprvé v r. 1836 již jmenovaný Chamissův přítel Julius Hitzig.

Z jeho básní jsou nejslavnější i nejznámější „Láska a život ženy“ (Frauenliebe und -leben) z roku1830, které zhudebnili hned tři němečtí skladatelé: Robert Schumann (1810 - 1856) ve stejnojmenném písňovém cyklu, jako op. 42, Carl Loewe (1796-1869), jako op. 60 a Franz Paul Lachner (1803-1890) v op. 59. Básně popisují prosté emoce spolu se sentimentální naivitou, jak byla v té době v německé literatuře obvyklá.

Pozoruhodné jsou jeho básně „Zámek Boncourt“ (Schloss Boncourt), z níž je citováno v úvodu tohoto článku, a pak báseň „Salas y Gomez“ jako vzpomínka na neobydlený chilský ostrov, spolu s pochmurným romantickým vylíčením jeho krajiny.

Vedle už uvedených překladů Andersena z dánštiny do němčiny, přeložil naopak z němčiny do francouzštiny „Vídeňské přednášky o dramatickém umění a literatuře“ (Wiener Vorlesungen über dramatische Kunst und Literatur) od Augusta Schlegela. Z ruštiny do němčiny přeložil báseň „Vojnarovskij“ od děkabristy Kondratije Fjodoroviče Rylejeva (1795-1826), který byl za účast v povstání děkabristů popraven. Báseň „Vojnarovskij“ se týká emigranta po bitvě u Poltavy, kde se kozáci, vedení Ivanem Mazepou, přidali na švédskou stranu. Vojnarovskij uprchl, našel domov v Hamburku, ale na vyžádání ruské vlády byl vydán, aby svůj život skončil ve vyhnanství na Sibiři. Naopak zase ve své básni „Bestužev“ (Bestujeff) popsal Chamisso své vlastní setkání na Sibiři s jiným vyhnaným děkabristou - básníkem Alexandrem Alexandrovičem Bestuževem (1797-1837), který psal pod pseudonymem Marlynskij. Obě básně vyšly pod společným názvem „Vyhnanci“(Die Verbannten).

V té době velice ovlivňoval Chamissovo dílo básník Heinrich Heine (1797-1856). Ovšem z toho důvodu nastala v Almanachu múz roztržka mezi Chamissem a Gustavem Schwabem, který se o Heinovi kvůli jeho židovskému původu vyjadřoval velmi hrubě. Heine na oplátku za ocenění svého díla Chamissem jej nazval nejvlastnějším a nejvýznačnějším moderním básníkem. Druhým význačným umělcem, který Chamissa ovlivnil, byl francouzský básník, či spíše lidový písničkář, Piérre-Jean de Béranger (1780-1857), jehož dílo Chamisso přeložil v závěru svého života. V jeho díle našel vzor pro vyjádření sociálních problémů lehkou múzou a kritickým způsobem.

Vtipný je jeho sonet „ O Pythagorově větě“ (Vom Pythagoreischen Lehrsatz), že pravda platí odedávna, ale někdy ji i někdo rozpozná, jako Pythagoras, když vyslovil svou všeobecně známou poučku. Pak na důkaz své vděčnosti obětoval bohům, jako dík za seslaný paprsek pravdy, stovku oslů. Od té doby se vždy oslové, pokud tuší, že bude nová pravda vyjevena, třesou strachy.

Jeho básně se sociálním charakterem jsou například „Postižený v blázinci“ (Der Invalid in Irrenhaus) a „Žebrák a jeho pes“ (Der Bettler und sein Hund). V básni o žebrákovi popisuje ubožáka, který už není schopen platit poplatky za psa, a nemůže proto přenést přes srdce, že by kvůli tomu měl psa utopit, raději si uváže na krk kámen a sám skočí do vody.

Jako vzpomínka na jeho vojenskou kariéru velmi působí jeho báseň „Voják“ (Der Soldat) - o vojákovi, který je odvelen k popravčí četě při popravě svého přítele, jak tento voják popisuje své pocity - scénu se zvukem bubnu jako divadlo, svůj strach, hrůzu ostatních členů popravčí čety se závěrem, že ostatní kulky z důvodu třesu rukou střelců svou oběť minuly, ale jeho kulka to byla, která přítele zbavila žití.

Jeho básnickým i lidským testamentem je báseň „Stará pradlena“ (Die alte Waschefrau) a „Druhá píseň staré pradleny“ (Das zweite Lied von der alten Waschefrau). Týká se staré nemocné pradleny, která vychovala tři děti a na konci života zůstala sama, nemocná a zcela bez prostředků. Chamisso o ní napsal báseň, zařídil loterii a na losech byla vytištěna první z těchto básní. Výtěžek akce byl 150 tolarů, což bylo v té době hodně peněz. Báseň byla jakýmsi jeho rozloučením se životem, že si „při večeru svého života chce ještě pohár tohoto života osvěžit“.

Vzhledem k rozsáhlému dílu Adalberta von Chamisso není divu, že je stále oceňován na mnoha místech světa. Rusové jsou nadšeni z jeho účasti na jejich výpravě a chovají ve svých sbírkách některé exempláře z jeho herbáře jako vzácnost. Američané jsou potěšeni, že popisoval jejich květenu. V Německu na jeho počest existuje od roku 1985 Cena Adalberta von Chamisso z Nadace Roberta Bosche, která vyznamenává významné přínosy autorů neněmeckého původu a neněmecké mateřštiny k německé literatuře. Cena se uděluje ročně v rámci slavnostní akce Bavorské akademie Krasného umění v Mnichově. Naše krajanka Libuše Moníková (1945-1998) obdržela tuto cenu v roce 1991.

Na závěr ještě poznamenávám, že na jeho počest byl pojmenován jeden malý ostrov u Aljašky - ležící uprostřed Eschscholzovy zátoky - o zeměpisných souřadnicích 66°13 severní šířky a 161°49 západní délky na severozápadě Aljašky. V současných atlasech se najde jako malý bod, sice bez popisu, ale internetové vyhledávače jej ochotně vyhledají. - Obrázek výhledu z tohoto ostrova je zvláště vhodný pro ochlazení v horkých letních dnech.

Dobromila Lebrová

* * *

Zobrazit všechny články autorky

Datum	Jméno	Téma
30.01. 15:09	Vesuviana	oprava
30.01. 13:58	Vesuviana	díky
30.01. 11:23	Von

Navigace

Svátek

Klub

Anketa

Statistika

Podporují nás