TY ÈÍÈO!
Obdr¾ela jsem titul Ty èíèo! Na ulici a úplnì za nic. Na chvíli jsem zkoprnìla a zmohla se jen na výrazné: Prosím? Kolíbající se seniorka si jen odplivla pøes rameno: Seš èíèa! A kolibala se dál. No jo, slyšela jsem dobøe. Fakt tam bylo P!
Pøišpendlilo mì to k chodníku. Cítila jsem, jak z nìho vyrùstám, vzteky se zaèínám nadouvat, blesky mi cuchají úèes a na jazyku svrbí: Tyyy stará trávo! Ty, ty, ty bundo. Co se do mì dereš? Ne, na to nejsem dostateènì akademicky vybavena. Píše se ten titul pøed nebo za jménem?
Obešla jsem auto, které jsem ještì pøed tìmi státnicemi zarámovala pøesnì do modrých pruhù. Dopravní znaèka Parkování na chodníku mi odkývala, ¾e ten titul není zaslou¾ený. Tak to teda ne! Staèí, ¾e musím klientùm vysvìtlovat, ¾e nejsem doktorka. Nechci ani pomyslet, kde se to studuje. A jak asi vypadá praxe? Kdy¾ se mi zjevila vyschlá Dolly Buster jako vedoucí èíèa školy, seniorka u¾ získala náskok víc jak sto metrù.
Nee, holka, na téhle trati tì vyhrát nenechám! Spršku si na mì otvírat nebudeš! Od podrá¾ek mi vylítly jiskry. Vìtve stromù se naklonily, jak jsem se kolem nich prohnala. S ka¾dým odrazem mi v batohu cinkaly klíèe o láhev vína, jako by seniorce zvonil umíráèek. Zabrzdila jsem pøímo pøed ní. Lekla se. Asi èekala, ¾e teï zaène výmìna tutilù. ,,Jestli mì chcete titulovat, budete mi koukat pøímo do oèí! Chci to odùvodnit!" Její ustrašený výraz mì vypnul. Došlo mi to. Promoce. Teï jsem ten titul pøijala. Jsem definitivní èíèa. Takhle to chtìla. Chtìla vidìt, ¾e nebude napraná sama. Kdybych byla strom, nefungovalo by to. ®e já, tráva, jí na to skoèila. Mìla jsem se usmát a nechat ji hnít zevnitø. Zatím si tu hraju na Bolta v zimní pøípravì a pod nosem mì svìdí Hitleruv knírek. Jo, chtìla jsem ji vyhladit.
Obyèejnou seniorku. Urèitì má v kapsách kabátu naftalínové kulièky. Kalhoty nad kotníky napovídaly, ¾e pøibrala, ale tyhle tesilky jsou její oblíbené, tak si je musela zapnout výš. Urèitì je má zaøíznuté v srdeli.
Asi jde hlídat vnouèata. Jejich mámì ruplo v zádech. A tátovi v bednì. Máma po celodenní šichtì v nemocnici hlásí, ¾e se na peèení cukroví vypere. Táta prosmrdìl díru v ¾idli po mìsících práce online. Jeho šéf je podle nìho strašný burák. Pøesto mu je vdìèný, ¾e ho vysvobodil od douèování jeho synù. Má podezøení, ¾e místo školy studuji distanènì èíèu a vozy. Je to prostì na rovno.
Tak povolali babièku. Bude je uèit psát tvrdé y ve slovì dobytek a øíkat, ¾e slovo èíèa a burák se neøíká.
Vysvobodili ji tím z domácí cely, kam ji odsoudil k odnìtí svobody na neurèito strach. Pravidelnì tam podstupuje muèení televizí. Ale kdy¾ ho pøe¾ije, má povolenou masá¾ rádiem. Návštìvy ma zakázány. I na vánoce. Pod hrozbou muèení v nemocnici nebo dokonce trestu smrti.
Nechala se vysvobodit. Sotva se ale nadechla svobodného vzduchu, pøidusili ji na testech, ¾e se mìla objednat pøes internet. Internet! Takové sprosté slovo! To mnoho seniorù nerado slyší. A respirátor. Nìkdo ji v tramvaji vynadal, ¾e ho nemá. Covid. Karanténa. A oèkování. To u¾ se nemù¾e ani šeptat.
Tahle doba vyplodila mnoho vulgarismù a napraných lidi. Sotva mù¾u èekat, ¾e jim budou kvést v ústech fialky.
Koukám jí do oèí. Nezmohla se ani na slovo. Co kdybych ji teï objala? Musí mít teï objímací abs»ák. Zaèala lovit nìco v kapsách. Asi po mnì zaène házet ty naftalínové kulièky. Vylovila však jen svoje zvrásnìné ruce a na obou neohrabanì hledala svoje prostøedníèky. Po trapné chvilce je našla. A významnì mi je strèila pøed nos. Oba. Hm, tak dnes to na objetí nevypadá. Aspoò jsme byly za jedno.
Taky chci ty praèky vypnout, do srdele. Fakt off! A to jsem slušná.
TY ÈÍÈO!
