Mezi nebem a zemí (13) - Nadpøirozené schopnosti Jana Mikoláška
Snad ka¾dému z nás se v ¾ivotì stalo nìco neuvìøitelného, kdy nebyl a není do dnešních dnù schopen si vyjasnit pøíèiny té záhady, která ho potkala. Zpravidla si záhadu rùzných nepochopitelných zázrakù zdùvodníme jednoduchým konstatováním, ¾e tady na Zemi jsou bohu¾el vìci mezi nebem a zemí, na které svým rozumem nestaèíme a snad nebudeme nikdy staèit. Rozhodnì tyto pøíbìhy jsou víc ne¾ zajímavé a zcela jistì zaujmou mnoho ètenáøù. Proto jsme se rozhodli vás, ètenáøe magazínu SeniorTip, po¾ádat o jejich písemné zpracování a zaslání naší redakci. Jak èasto budou vaše pøíspìvky vycházet, bude zále¾et jen na vás, jak pilnì budete vzpomínat a psát.
Tìšíme se na vaše pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz . Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše texty redakènì upravíme tak, aby byly ètivé, pøípadnì je doplníme obrázky. Jinak nás a samozøejmì i autory potìší, kdy¾ napíšete za èlánek komentáø, jak se vám pøíspìvek líbil èi jak vás inspiroval.
Za redakci Václav ®idek
* * *
Nadpøirozené schopnosti Jana Mikoláška
Starší ètenáøi budou jistì znát pøírodního léèitele a úspìšného bylinkáøe Jana Mikoláška, a nebo o nìm aspoò pøinejmenším slyšeli. Byl to neobyèejný èlovìk nadpøirozených schopností, které sám vnímal jako „dar od boha“. Dokázal podle moèi rozpoznat rùzné choroby, které potom bylinkami léèil a tisíce lidí vèetnì významných osobností, jako byl prezident Antonín Zápotocký, Olga Scheinpflugová, Max Švabinský, Saša Rašilov, arcibiskup Beran a dokonce anglický král Jiøí VI.., vyléèil.
Pøed jeho domem s ordinací v Jenštejnì u Prahy èekalo ka¾dý den a¾ do tøí set lidí. Všechny staèil pøijmout a podle moèi urèit diagnozu a o kousek dál u pøepá¾ky si pacient zakoupil pøedepsané byliny s návodem, jak je má u¾ívat.
Já sám jsem mìl mo¾nost tohoto mu¾e jako sedmiletý chlapec osobnì poznat a s mými rodièi se u nìho léèit. Vidím to jako by to bylo vèera. Za døevìnou pøepá¾kou sedìl pøísnì vyhlí¾ející robustní mu¾ a pøijímal jako na pásu jednoho pacienta za druhým.
Já s rodièi jsme stáli ve frontì a já, vìdouce o jeho mimoøádných schopnostech, jsem na nìho zíral jak na Pána Boha. Mìl jsem z nìho, jako vìtšina s námi èekajích lidí, nále¾itý respekt. Mikolášek si zásadnì nesnášel oslovení „pane doktore“, a nebo nedej bo¾e, „pane profesore“. Nìco takového ho dokázalo notnì vytoèit. Tohle ale nevìdìla moje maminka a plná strachu se ho dovolila zeptat – pane profesore, mù¾ete mi øíci, co mi vlastnì je? V tom momentì, a¾ do této chvíle jinak klidnì vyhlí¾ející léèitel, na maminku s neskrývanou zlobou vyletìl. „Paní, nic vám není, jen máte ostrý jazyk.“ Potom se všimnul, ¾e hned vedle stojí dítì a jako by ho ta hrubost zamrzela, kdy¾ náhodou kolem nás procházela pìknì baculatá ¾ena. Aby to snad napravil, usmál se na mne, pohladil mì po vlasech a jako by nic, mi povídá „To je ale tlustá bába, co?“ Pan Mikulášek toti¾ nemìl v lásce lidi trpící obezitou. Byl pøesvìdèen, ¾e vìtšinì pøípadù si za svá onemocnìní mohou sami.
Ve své autobiografii píše, jak jednou byl dotázán na elitu Tøetí øíše, která u nìho také hledala pomoc. Na svou obranu odpovìdìl, ¾e kdyby odmítnul, tak by to bylo pro nìho sebevra¾dou, ponìvad¾ bìhem války mu šlo ¾ivot a také se pøiznal, ¾e nikdy nebyl ¾ádným hrdinou. Rovnì¾ ho o lékaøskou pomoc po¾ádal nìkolikrát Hitlerùv tajemník Martin Bormann, který zpoèátku pochyboval o jeho schopnostech, ale kdy¾ se pøesvìdèil o jeho kvalitách zjištìných zvláštní lekaøskou komisí, nejenom ¾e unikl ze spárù pra¾ského gestapa, byl doslova ohromen.
Pamatuji se z té doby, kdy jsem byl ještì chlapcem, jak mi mùj tatínek vyprávìl, jak závistiví lidé chtìli jednou Mikoláška znemo¾nit a dobìhnout. Pøinesli mu v lahvièce kozí moè a jeho odpovìï byla pøekvapující: „Vaše ¾ena bude mít kùzlata!“ Jindy se mìlo stát, kdy¾ se podíval jako v¾dy na moè proti svìtlu, tak jenom oznámil stroze: „Mrtvé neléèím!“ Ta neš»astná ¾ena pak bì¾ela rychle do telefonní budky zatelefonovat do Prahy, aby se jen dozvìdìla, ¾e její man¾el právì zemøel.
Jak u¾ jsem se zmínil, moji rodièe a já jsme se u Mikoláška léèili a¾ do doby, kdy byl tento úspìšný léèitel a bylinkáø komunistickou policií uprostøed noci zatèen, v py¾amu odvleèen a obvinìn z korupce. Byl odsouzen dne 23. ledna 1953 jako zloèinec za krácení daní a pøedra¾ování pytlíèkù s èajem na nepodmínìné tøi roky. Všechen majetek mu byl zkonfiskován. Do rána mu byly z jeho vily ukradeny všechny cennosti jako koberce a obrazy. K tomu mu byla také zabavena na 5 let deprivace èestných obèanských práv. Tak se naše spoleènost vyznamenala. Tøíletý trest byl mu pøi odvolání zvýšen na pìt rokù.
Nemoce, na které mì a maminku Mikolášek léèil, nebyly tak záva¾né jako zdrcující byl nález mého tatínka. Bylo to krátký èas po válce, kdy dostal tuberkulózu s dutinou v jedné plíci, tak zvanou kavernou. Soudruzi doktoøi rozhodli – okam¾itì odstranit jednu plíci operací, co¾ táta razantnì odmítnul. Mìl slabé srdce, a tak by podobnou operaci urèitì nepøe¾il. Zaèal se léèit sám s pomocí bylinkáøe Jana Mikoláška. Výsledek byl neuvìøitelný, byl to hotový zázrak. Díra v plíci zarostla a úplnì zmizela. Lékaøi nemohli uvìøit svým oèím.
Mikoláškùv pìtiletý trest byl zkrácen o rok a 23. ledna 1963 opustil slovenské vìzení v Ilavì. Na Jenštejn se ji¾ nevrátil. Ubytoval se ve své vile ve Strašnicích v Praze, která mu byla primáøem Karlem Urbánkem, bývalým øeditelem Státního zdravotního ústavu, pøidìlena. V roce 1968, kdy¾ bylo Mikoláškovi osmdesát let, se ještì vìnoval krátký èas své léèitelské èinnosti. Zemøel v sobotu 29. prosince 1973 v pùl osmé ráno a o devìt dní pozdìji 7. ledna 1974 byl pochován na pra¾ských Olšanech, kde má pamìtní desku s tímto textem: Zde v pánu odpoèívá po radostech a bolestech pan Jan Mikolášek, úøední znalec bylin. Bylinky ctil a miloval a tìmi lidem zdraví dával. Vavrenka
Já s rodièi jsme stáli ve frontì a já, vìdouce o jeho mimoøádných schopnostech, jsem na nìho zíral jak na Pána Boha. Mìl jsem z nìho, jako vìtšina s námi èekajích lidí, nále¾itý respekt. Mikolášek si zásadnì nesnášel oslovení „pane doktore“, a nebo nedej bo¾e, „pane profesore“. Nìco takového ho dokázalo notnì vytoèit. Tohle ale nevìdìla moje maminka a plná strachu se ho dovolila zeptat – pane profesore, mù¾ete mi øíci, co mi vlastnì je? V tom momentì, a¾ do této chvíle jinak klidnì vyhlí¾ející léèitel, na maminku s neskrývanou zlobou vyletìl. „Paní, nic vám není, jen máte ostrý jazyk.“ Potom se všimnul, ¾e hned vedle stojí dítì a jako by ho ta hrubost zamrzela, kdy¾ náhodou kolem nás procházela pìknì baculatá ¾ena. Aby to snad napravil, usmál se na mne, pohladil mì po vlasech a jako by nic, mi povídá „To je ale tlustá bába, co?“ Pan Mikulášek toti¾ nemìl v lásce lidi trpící obezitou. Byl pøesvìdèen, ¾e vìtšinì pøípadù si za svá onemocnìní mohou sami. 
