Mezi nebem a zemí (11) – Vìøte, nevìøte…
Snad ka¾dému z nás se v ¾ivotì stalo nìco neuvìøitelného, kdy nebyl a není do dnešních dnù schopen si vyjasnit pøíèiny té záhady, která ho potkala. Zpravidla si záhadu rùzných nepochopitelných zázrakù zdùvodníme jednoduchým konstatováním, ¾e tady na zemi jsou bohu¾el vìci, které jsou mezi nebem a zemí na které svým rozumem nestaèíme a snad nebudeme nikdy staèit. Rozhodnì tyto pøíbìhy jsou víc ne¾ zajímavé a zcela jistì zaujmou mnoho ètenáøù. Proto jsme se rozhodli vás, ètenáøe magazínu SeniorTip, po¾ádat o jejich písemné zpracování a zaslání naší redakci. Jak èasto budou vaše pøíspìvky vycházet bude zále¾et jen na vás jak pilnì budete vzpomínat a psát.
Tìšíme se na vaše pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz. Nemáte-li autorské vlohy nevadí, vaše texty redakènì upravíme tak, aby byly ètivé pøípadnì je doplníme obrázky. Jinak nás a samozøejmì i autory potìší, kdy¾ napíšete za èlánek komentáø jak se vám pøíspìvek líbil.
Dnešní pøíspìvek se skládá z vícero pøíbìhù, které ze svého ¾ivota napsala pro Senior Tip spisovatelka a naše stálá pøispívatelka Renata Šindeláøová.
Za redakci Václav ®idek
* * *
Vìøte, nevìøte...
Nemusíte vìøit tomu, co vám budu vyprávìt. Mù¾ete si myslet, ¾e si vymýšlím, stejnì jako ¾e jsem cvok. Dokonce ani já vám nemohu tvrdit, ¾e je to pravda, proto¾e nemám jistotu, ¾e se to stalo. Vše se toti¾ v¾dy odehrává pouze uvnitø mé mysli.
První mrtvý, se kterým jsem ve své mysli hovoøila, byl mùj švagr. Vstoupil mi do snu tu noc, kdy zemøel. Líèil mi, ¾e smrt není ani zdaleka tak strašná, jak si všichni myslíme, a ¾e se mu vlastnì nesmírnì ulevilo, ¾e u¾ nemusí nic øešit a ¾e si svùj ¾ivotní úkol u¾ splnil. Uklidòoval mì, ¾e se o nìj nemáme bát, proto¾e je všechno úplnì jinak, ne¾ si myslíme a ¾e odešla pouze jeho tìlesná schránka.
Nìkolik let poté jsem si se švagrem obèas ještì v duchu povídala, pøivolávala jsem si ho na pomoc jako strá¾ného andìla, kdy¾ jsme pro¾ívali nìjaké tì¾ké období, a on sám mì obèas neèekanì navštìvoval ve snech, aby mi vyprávìl o svém souèasném ¾ivotì (jako by ten stále pokraèoval dál). To vše a¾ do doby, kdy se mi pøed nìkolika lety zase ve snu zjevil a vysvìtlil mi, ¾e u¾ mi nebude dál pomáhat, proto¾e se jeho duše znovu narodí. Nemám se proto divit, ¾e mi nepøijde na pomoc, kdy¾ ho zavolám, a nemám ho ani volat, bylo by to zbyteèné. Od té doby u¾ se mi o nìm nikdy nezdálo.
Pojïme k jinému pøípadu. Jak se mi obèas stává, volala mi jedna má známá, zda bych dokázala pomoci její dceøi, která se bojí duchù. Dívka pro¾ívá podobné zá¾itky prý u¾ dlouho, ale bála se s tím komukoliv svìøit a i nyní to øekla pouze své matce. Dívka je z toho samozøejmì neš»astná a vydìšená, potøebovala by si o tom promluvit s nìkým, kdo jí bude brát vá¾nì.
Slíbila jsem, ¾e veèer pøijdu, ale mezitím jsem si hned v meditaci pøedstavila dùm, ve kterém rodina bydlí. Nejprve jsem na nìm nevidìla nic zvláštního, ale po chvíli jsem spatøila, ¾e se po domì pohybují tøi stínové postavy. Další dvì setrvávaly venku v bazénu. Okam¾itì jsem si na zahradì zhmotnila svìtelné schody a stínové bytosti jsem jednu po druhé po schodech odvedla.
Chtìla jsem to vylíèit té známé, tak jsem jí zavolala. Ještì ne¾ jsem staèila øíct, proè volám, vyhrkla: „Ty u¾ jsi nìco dìlala, ¾e jo? Dcera mi øíkala, ¾e cítí, ¾e se nìco dìje.“ Potvrdila jsem jí to a slíbila jsem, ¾e se stejnì ještì zastavím kvùli slíbenému rozhovoru. Známá se mì ptala, jak to probíhalo, tak jsem jí to vyprávìla a ona pøekvapenì vyhrkla, ¾e dcera øíkala nìco o bazénu. Pak se šla dívky zeptat, kolik duchù vnímala. Prý pìt.
Jiná známá, která má shodou okolností dceru stejného køestního jména jako ta první, mì oslovila s úplnì stejným problémem. Její ji¾ dospìlá dcera mívá noèní mùry a bojí se být sama v bytì, kde ¾ije se svým pøítelem – cítí, ¾e tam „nìco je“. Nejprve to vnímala jen ona, ale poslední dobou pøipustil i její pøítel, ¾e se u nich doma dìjí zvláštní vìci, ozývají divné zvuky. Známá mi pak zaèala do sms popisovat, co pøesnì se v bytì odehrává, ale já jsem si slíbila, ¾e si detaily pøeètu a¾ poté, co se do bytu podívám vnitøním zrakem.
Jako bych vstoupila doprostøed jakési halasné party. Panoval tu veselý rej, všude kolem mì roztodivné bytosti všelijakých rozmìrù, tvarù a konzistencí, které nejen¾e si chodily èi se vznášely po bytì sem a tam, ale hlavnì doslova vypadávaly ze skøíní. Byly zkátka úplnì všude. Otevøela jsem dveøe všech skøíní, abych je vypustila a poté co jsem všechny odvedla pryè a dotyèné jsem napsala, ¾e u¾ je to ok, šla jsem si pøeèíst tu zprávu. ®ena mi v ní popisovala, proè se dcera s pøítelem cítí v bytì tísnivì. Prý mají pocit, jako by se jim nìco usadilo ve skøíních, vycházejí odtud zvuky, jako by se tam nìco hýbalo a klepalo to zevnitø na dveøe.
Pøed dvìma lety mi zemøel tatínek. Byl to spíš citovì uzavøený mu¾, který nám nikdy neøíkal, ¾e nás má rád. Ale poznali jsme to z jeho péèe a ochoty nám pomáhat. (Poslední vìta, kterou mi øekl: „Naštípu ti nìjaké døíví na chatu, a» máte èím topit, pøíštì si pro to pøijeï.“) Nìkolik týdnù poté, co zemøel, jsem jednou veèer sedìla sama u dohasínajícího ohnì na oné chatì a poslouchala rádio. Kdy¾ zaèala hrát jedna skladba od Beatles, rádio najednou zaèalo hroznì praskat a na pár okam¾ikù se dokonce i pøerušilo spojení. V tom okam¾iku jsem najednou mìla pocit, ¾e je se mnou mùj táta.
Okam¾itì jsme si zaèali povídat a táta mi vyprávìl, jak strašné pro nìj bylo odejít. Nevìdìl nic o tom, ¾e zkolaboval, pøišlo to rychle, ale pak byl asi 20 hodin v bezvìdomí, a to prý bylo dìsivé. Jako by v tu dobu nìkde bloudil, uvízl v meziprostoru. Vùbec nechápal, co se s ním dìje, pro¾íval zmatek a pøipadal si hroznì. A¾ kdy¾ zemøel, pocítil úlevu a osvobození, teprve v tu chvíli toti¾ pochopil, co se vlastnì stalo.
Zeptala jsem se táty, jestli by chtìl nìco vyøídit mamince, proto¾e jeho odchod byl opravdu velmi neèekaný, nestihl se rozlouèit. A on mì kupodivu poprosil, abych jí vyøídila, ¾e i kdy¾ jí to neøíkal, ¾e s ní byl v¾dycky moc rád. To bylo zvláštní a já si hned pomyslela, ¾e to mi maminka stejnì nikdy neuvìøí. V tu chvíli ale pocit otcovy pøítomnosti zmizel, Beatles dohrálo. Zkoušela jsem ho ještì zavolat zpátky, ale u¾ se neobjevil. Rádio hrálo po zbytek veèera normálnì, bez jediného dalšího zapraskání.
Mìla jsem trochu obavy mamince vzkaz pøedat, nechtìla jsem ji ještì víc rozesmutnit, ale nakonec jsem našla odvahu. Potìšilo ji to. Dokonce mi pøiznala, ¾e pøesnì stejná slova pou¾il otec nìkolik týdnù pøed svým odchodem. „I kdy¾ ti to neøíkám, tak jsem s tebou moc rád,“ øekl. Ne ¾e ji má rád, ale ¾e je s ní rád. Posilnìna pozitivní reakcí jsem mamince svìøila i okolnosti kolem písnièky od Beatles. Prý to byla jedna z tátových oblíbených. Nedávno se jí stalo nìco podobného. Pøi jiné tátovì oblíbené písnièce ji napadlo mu zapálit svíèku – a hned jak to udìlala, v tu chvíli se jí rádio úplnì vypnulo. Tehdy ji to rozbreèelo, ale nikomu to neøekla.
A tak bych vám mohla vyprávìt dál a dál… Ale co myslíte? Je to pravda? Nebo máte dojem, jako bych vás tu jen pìknì vodila za nos, podobnì jako v pøíbìzích z cyklu „Vìøte, nevìøte“? A jistì je mnoho z vás, kteøí si øíkáte, ¾e sice tøeba tak úplnì nekecám, ale pøesto jsou to všechno jen smyšlenky mého podvìdomí, které do sebe shodou náhod pìknì zapadly èi jsem jim trochu – tøeba i nevìdomky – dopomohla.
Na vìcech mezi nebem a zemí je ka¾dopádnì v¾dycky nejvzrušivìjší právì ta nerozluštitelná tajemnost, ta mo¾nost si vše vysvìtlit logicky a pøitom zároveò tušit, ¾e mo¾ná… kdoví…
Renata Šindeláøová
