Mezi nebem a zemí (6) - MOUCHA Snad ka¾dému z nás se v ¾ivotì stalo nìco neuvìøitelného, kdy nebyl a není do dnešních dnù schopen si vyjasnit pøíèiny té záhady, která ho potkala. Zpravidla si záhadu rùzných nepochopitelných zázrakù zdùvodníme jednoduchým konstatováním, ¾e tady na zemi jsou bohu¾el vìci, které jsou mezi nebem a zemí na které svým rozumem nestaèíme a snad nebudeme nikdy staèit. Rozhodnì tyto pøíbìhy jsou víc ne¾ zajímavé a zcela jistì zaujmou mnoho ètenáøù. Proto jsme se rozhodli vás, ètenáøe magazínu SeniorTip, po¾ádat o jejich písemné zpracování a zaslání naší redakci. Jak èasto budou vaše pøíspìvky vycházet bude zále¾et jen na vás jak pilnì budete vzpomínat a psát.
Tìšíme se na vaše pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz . Nemáte-li autorské vlohy nevadí, vaše texty redakènì upravíme tak, aby byly ètivé pøípadnì je doplníme obrázky. Jinak nás a samozøejmì i autory potìší, kdy¾ napíšete za èlánek komentáø jak se vám pøíspìvek líbil èi inspiroval.
Další pøispívatelkou je dnes ètenáøka paní Jana Krejèová, která na základì naší výzvy ètenáøùm napsala svùj zajímavý pøíbìh…
Za redakci Václav ®idek
* * *
MOUCHA
V dìtství jsem si moc pøála býti mouchou, tedy pøesnìji pøemìnu v ní. Pøedstava, ¾e najednou zmizím a budu si poletovat po tøídì, byla fascinující. Navíc, hlavnì pøi písemkách z matiky by mi to hodnì pomohlo. Náš tøídní poèítaèový génius sedìl a¾ na druhém konci tøídy a navíc to byl šprt. Prostì nechápal, ¾e má spolu¾áky, kteøí nerozumí tak jednoduché vìci a nikomu nedal opsat ani domácí úkol, nato¾ napovídat. Do pøedstavy létající mouchy jsem se v¾ila tak dùkladnì, ¾e jsem pøeslechla, ¾e právì já jsem vyvolaná. V ¾ákovské kní¾ce se mno¾ila upozornìní typu - ¾e nedává pozor, je nepozorná a¾ ignorující uèitele. S pádnou rodièovskou domluvou jsem se toho snu radìji vzdala.
Èas plynul a mùj sen stát se mouchou o¾ivil šéf, který se vrátil s velké porady v¾dy s takovými triviálnostmi, ¾e jsem ho podezírala, ¾e to dùle¾ité si nechává pro sebe. Osud chtìl, abych se mu alespoò v duchu omluvila, kdy¾ jsem na ty velké porady musela chodit sama. Teprve v praxi jsem pochopila Zákony profesora Parkinsona, kdy¾ bez vìtších problémù prošel milionový návrh na vybudování poèítaèového centra, ale dlouhé a nekoneèné diskuze se vedly kolem vybudování parkovištì. Rozèilenì jsem se svìøovala své kolegyni s tím, jak mi to vadí a ¾e u¾ dál nemohu mlèet.
„Víš co mnì vadí? ®e se mi stále hrabeš v mozku“. Nechápala jsem.
„V¾dy» mi odpovídáš ani¾ to øíkám“. Nevìøila jsem.
Veèer jsem zašla stále rozèílená k sousedce. Známe se léta a mnoho vzájemných problémù jsme spolu øešily a tak mne zajímal její názor. V rozèílení jsem na ni vybafla tu nespravedlnost s tím, co tomu øíká (?). Sedìly jsme naproti sobì a já si poprvé uvìdomila, ¾e s ní diskutuji ani¾ ona otevøela ústa. Byl to pro mne šok. Ona jen pokyvovala hlavou, vìdìla to. V duchu jsem si vybavovala podobné situace aè nerada jsem tomu musela uvìøit. Hrabu se lidem v mozku, strašné. Tak¾e to nebyla moje pohotovost okam¾itì najít odpovìï, na které jsem si tak zakládala. Pøeèetla jsem si myšlenku ani¾ byla vyslovena a mìla tak èas na odpovìï. Jen¾e co s tím dál. Návrh èekat, a¾ ten druhý otevøe ústa nebyl úspìšný, byla jsem v¾dy rychlejší i kdy¾ nìkdy jsem dokázala vyslechnout alespoò zaèátek vìty. Sousedka byla starší moudrá paní a ta mi øekla, ¾e je to dar od Boha a podle toho tak s ním musím zacházet…
MOUCHA