Mezi nebem a zemí (8) - Jsou vìci mezi nebem a zemí...
Snad ka¾dému z nás se v ¾ivotì stalo nìco neuvìøitelného, kdy nebyl a není do dnešních dnù schopen si vyjasnit pøíèiny té záhady, která ho potkala. Zpravidla si záhadu rùzných nepochopitelných zázrakù zdùvodníme jednoduchým konstatováním, ¾e tady na zemi jsou bohu¾el vìci, které jsou mezi nebem a zemí na které svým rozumem nestaèíme a snad nebudeme nikdy staèit. Rozhodnì tyto pøíbìhy jsou víc ne¾ zajímavé a zcela jistì zaujmou mnoho ètenáøù. Proto jsme se rozhodli vás, ètenáøe magazínu SeniorTip, po¾ádat o jejich písemné zpracování a zaslání naší redakci. Jak èasto budou vaše pøíspìvky vycházet bude zále¾et jen na vás jak pilnì budete vzpomínat a psát.
Tìšíme se na vaše pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz. Nemáte-li autorské vlohy nevadí, vaše texty redakènì upravíme tak, aby byly ètivé pøípadnì je doplníme obrázky. Jinak nás a samozøejmì i autory potìší, kdy¾ napíšete za èlánek komentáø jak se vám pøíspìvek líbil èi inspiroval.
Dnešní pøíspìvek je od známého televizního metereloga Vladimíra Vondráèka, který je rovnì¾ stálým pøispívatelem magazínu a patøí k autorùm nejpilnìjším.
Za redakci Václav ®idek
* * *
Jsou vìci mezi nebem a zemí... Ano, jsou vìci a situace mezi nebem a zemí, nad nimi¾ náš omezený lidský rozum zùstává stát!
Pøedstavte si, ¾e pøesnì pøed šesti lety vyšel v tomto našem magazínu èlánek s tímto nadpisem! A co víc, pøesnì v tuto dobu jsme byli také na dovolené v Øecku! A tak kdy¾ mì redakce vyzvala, abych na toto téma nìco napsal, vìdìl jsem (zejména po èlánku Ivana Kolaøíka Jasnovidci), ¾e na nìco takové u¾ nemám a dovolil jsem si nabídnout tento svùj starý pøíspìvek. Doufám, ¾e budu pochopen.
První podivu hodnou situaci jsem za¾il u¾ za války v roce 1943. To se v naší jièínské kuchyni zastavily kuchyòské hodiny pøesnì v okam¾iku, kdy¾ zemøel dìda! Ovšem velmi èasto za¾ijeme situace – a» u¾ nechtìné, nebo enšpíglovsky pøipravené, které si také pamatujeme po celý ¾ivot. I kdy¾ jsou nìkteré tak øíkajíc „na hranì“, snad mi prominete, kdy¾ je tady pøipomenu...
Vezmu to pìknì popoøadì chronologicky a hned ta první situace je dokonce mo¾ná trochu za hranou! Koncem druhé svìtové války si parta našich jièínských klukù z nádra¾ního okolí jako obyèejnì hrála mezi namoøenými ¾eleznièními pra¾ci, které se sušily na pomìrnì velkém pozemku u tratì kousek od nádra¾í. Ty pra¾ce byly vyrovnány do krásných pagod a mezi nimi vyrostlo velké bludištì úzkých pravoúhlých cestièek. Ideální prostor pro naše schovávání, ale bylo to také potøebné „odskoèištì“ pro tra»ové dìlníky... A zde jsme byli jednou svìdky následujícího „zázraku“. Jeden akutnì potøebný a zpocený pracující se uvelebil v ulièce mezi pra¾ci a pøipravoval se vykonat svou velkou potøebu. Ovšem jeho enšpíglovsky naladìný kolega nelenil a pìknì opatrnì, potichouèku mu zeza rohu podstrèil pod zadek velkou lopatu – uhelku! No – slušnost mi nedovolí vylíèit další detaily, ale urèitì nikdo nikdy nevidìl tak divoký výskok s nedopnutými kalhotami, kdy¾ ten neš»astník pod sebou marnì hledal výsledek své úlevy, který se prostì mezi nebem a zemí ztratil!
A nyní dvì serioznìjší pøíhody. Mùj prastrýc Bó¾a, legionáø, který se po první svìtové válce vrátil do vlasti mezi posledními, byl jakýsi senzibil a lidový léèitel. Nevím, zda to bylo tìsnì pøed druhou svìtovou válkou, spíše tìsnì po ní, kdy¾ prý udr¾oval v Liberci po celý rok pøi ¾ivotì tuberkulózní mladou dívku, které lékaøi dávali jen pár týdnù ¾ivota! Pak mu to bylo zakázáno a dívka bìhem pár týdnù zemøela! A tady pøichází má vlastní zkušenost. Kdy¾ jsme byli asi v roce 1948 u strýce v Liberci pod Ještìdem na návštìvì, poøádnì mì rozbolel zub. Rodièe si vzpomnìli, ¾e Bó¾a míval lékaøské úspìchy a chtìli, aby mi bolest zahnal. No – svýma rukama i oèima to dost dlouho zkoušel, ale bez výsledku. Vysvìtlil to tím, ¾e ka¾dý nedovede s léèitelem spolupracovat, ¾e musí usilovnì chtít se bolesti zbavit. Ale mnì bylo tehdy pouze tøináct let a asi jsem se dost usilovnì nesna¾il...
O pár let pozdìji – u¾ ve Vrchlabí – jsem se málem stal velkým médiem já osobnì! To bylo tak - za dlouhých zimních veèerù jsme se scházeli v lehkoatletické klubovnì, kde jsme hráli rùzné stolní hry, napøíklad foukanou pinpongovým míèkem na stole a další. Proto¾e na horách se v¾dy daøilo rùzným historkám o médiích a podobných podivnostech, jednou na to pøišla øada i v naší „Boudì“ u Tyršova domu. Jeden z našich starších vedoucích nás zaèal „provìøovat“, zda nemáme nìjaké ty okultní schopnosti. Samozøejmì prvním provìøovaným jsem byl já a ani nevím proè... Vedoucí zmuchlal do malé kulièky kousek papíru, a ne¾ mì poslal za dveøe, øekl, ¾e bude u nìkoho uschována. A¾ mì zavolají, mìl jsem se ji pokusit najít, kdy¾ všichni budou „usilovnì“ na tu kulièku myslet. A pøedstavte, mnì se to povedlo hned napoprvé! Samozøejmì jsem to chtìl provìøit a povedlo se mi to v¾dy! Všichni pøítomní zaèali obdivovat mé senzibilní schopnosti a vrchol byl, kdy¾ jsem nakonec objevil kulièku i pod èepicí na stole. Opravdu jsem si zaèínal myslet, ¾e jsem médium a kamarádi mì v tom nechali a¾ do pøíští schùzky, kdy mi prozradili jednoduchý fígl. Stejnou kulièku mìl prostì u sebe ka¾dý a jen nakonec trochu riskli tu naaran¾ovanou èepici na stole! A tak jsem byl zase normální...
A nakonec opìt jedna pøíhoda na hranì. Bylo to nìkdy na jaøe v roce 1957, kdy jsme se my - ètyøi kolejáci - rozhodli napodobit Krista a zkusili promìnit vodu na víno! Pøípravy na tuto jistì nezákonnou akci byly slo¾ité a nároèné psychicky i na „logistiku“.
Sehnali jsme nìkolik prázdných lahví s rùznými vinìtami vlašského ryzlinku, tehdy jednoho z nejbì¾nìjších našich vín, naplnili je vodou obarvenou èajem z menzy a zašpuntovali. Samoobsluhy tehdy ještì nebyly a tak jsme si vyhlédli jeden malý koloniál v Nuslích. Proto¾e se jednalo o „vinný podvod“, všichni jsme se dokonce trochu maskovali, nìkdo kloboukem, já brýlemi. Vyjeli jsme tam s falešnými „vlašáky“ ve sportovním pytli. Bylo dopoledne a plán byl následující. Nejprve pùjde do krámku jeden, to jsem byl já, koupí nìjaké rohlíky a hlavnì omrkne, zda je na regálech za pultem vlašák s odpovídající vinìtou. To vyšlo. Pak pùjdou další dva, Franta se Zdeòkem èíslo 1 a provedou akci „Kristus“. Ten první objedná láhev vlašského ryzlinku, zaplatí ji a dá do toho sportovního pytle. Pak se ho ten druhý zeptá, co to koupil a rozzlobí se, ¾e špatnì vybral, ¾e je lepší veltlínské zelené, které tam na regále spatøil. Ten co tak „špatnì“ vybral pak vytáhne z pytle láhev se správnou vinìtou, leè s „vodoèajovou“ náplní a poprosí prodavaèe, zda by ji nevymìnil za ten „lepší“ „veltlín“. Cena byla tehdy stejná. Tak to mìlo být, leè vyskytl se problém. Prodavaè láhev zabalil do jemného papíru a náš plán byl zmaøen, nebo» naše lahve pochopitelnì zabalené nebyly. Ti dva odešli a za rohem na schodech vedle banky jsme dumali, jak to napravit. Nakonec jsme zabalili další láhev s vodou do onoho balicího papíru a nastoupil poslední odvá¾livec, Zdenìk èíslo 2, který v tom krámku ještì nebyl. Jeho herecký výkon byl velkolepý. Objednal si vlašák, nechal si ho zabalit a dal ho do pytle. Pak se rozhlédl a „náhle“ spatøil veltlín. Zavzdychal, ¾e tuto znaèku pøehlédl a poprosil o výmìnu. Promluvil i nìco o ji¾ní Moravì a o vinném kameni, bylo to riskantní, ale vyšlo to! No – byla to spíše recese, nebo» jsme tímto podvùdkem získali tøi lahve a zaplatili dvì. Ale nejvíce jsme se pak veèer na mejdanu bavili vymýšlením, jaký osud ta naše láhev bude mít. Tøeba nìkoho rozzuøí, pùjde ji vrátit a poøádnì se pohádá s prodavaèem, nebo dokonce zhatí nìjakou dùle¾itou oslavu, napøíklad zásnuby! Jistì je tento ohavný èin dávno promlèen, ale byli jsme to dáreèkové – co? Parta jsme však byli skvìlá!
Vladimír Vondráèek
***
Anotaèní foto Marie Zieglerová
Karikatura Pána Boha František Kratochvíl
http://www.ceska-karikatura.cz/cs/vtip/Marek Simon Zobrazit všechny èlánky autora
