Snad ka¾dému z nás se v ¾ivotì stalo nìco neuvìøitelného, kdy nebyl a není do dnešních dnù schopen si vyjasnit pøíèiny té záhady, která ho potkala. Zpravidla si záhadu rùzných nepochopitelných zázrakù zdùvodníme jednoduchým konstatováním, ¾e tady na zemi jsou bohu¾el vìci, které jsou mezi nebem a zemí na které svým rozumem nestaèíme a snad nebudeme nikdy staèit. Rozhodnì tyto pøíbìhy jsou víc ne¾ zajímavé a zcela jistì zaujmou mnoho ètenáøù. Proto jsme se rozhodli vás, ètenáøe magazínu SeniorTip, po¾ádat o jejich písemné zpracování a zaslání naší redakci. Jak èasto budou vaše pøíspìvky vycházet bude zále¾et jen na vás jak pilnì budete vzpomínat a psát.
Tìšíme se na vaše pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz . Nemáte-li autorské vlohy nevadí, vaše texty redakènì upravíme tak, aby byly ètivé pøípadnì je doplníme obrázky. Jinak nás a samozøejmì i autory potìší, kdy¾ napíšete za èlánek komentáø jak se vám pøíspìvek líbil èi inspiroval.
Další vzpomínky nám poslala paní Eva Rydrychová, která je mimo jiné také stálou pøispívatelkou našeho magazínu.
Za redakci Václav ®idek
* * *
Maminka má v¾dycky pravdu
Maminka se musí poslouchat a vùbec. Je starší, zkušenìjší a tak. To já nepopírám. Jen¾e…
To bylo v èasech, kdy mé dìti byly školkou povinné, já pracovala na smìny a maminka bìhala jako laòka.
Ten rok byl velmi horký, jaro se nìkde zapomnìlo a pøíroda nám brzy seslala pøímo léto. Moje maminka ve svém jasnovideckém daru dobøe vìdìla, ¾e promeškám své oblíbené období samosbìru jahod a tak sama peèlivì hlídala vyhlášení jahodové skliznì. Jakmile tento den nadešel, okam¾itì mi volala a jako v¾dy, já vycítila její touhu mi zavolat a zvedla telefon hned pøi prvním zazvonìní, jak to obvykle bývá, s jejím velkým údivem.
Velmi nadšenì mi oznámila, ¾e období mého naplnìní touhy po jahodách, právì nastalo!
Tento okam¾ik rozbìhl mé noèní snìní o jahodových koupelích, jahodových domech, jahodovém všem na svìtì. V nejbli¾ší mo¾ný termín se do mého auta pøemístily všemo¾né nádoby, vhodné pro toto ovoce. Vycídily se sklenice na marmeládu a dìti byly pøedány do péèe tatínka. Moje maminka ještì oslovila svou pøítelkyni Mílu a v daný èas stály pøed domem vyzbrojené kbelíky a košíky a deštníky, coby sluneèníky.
Na pole jsme dojely dopoledne. Lidí moc nebylo, tak naše volba, kam jít sbírat byla veliká. Obì dámy si pøály zajít hluboko do pole. Mnì to obla¾ovalo, jeliko¾ být uprostøed jahodového pole, je pro mì ten nejsladší pro¾itek. A tak jsem s obìma ¾enami sdílela jeden øádek jahodového nádherna. Povídaly jsme si, trhaly jahody a chválili jejich chu». Zatímco obì spolutrhaèky se ukrývaly pod deštníky pøed ostrým brzce letním sluncem, já se nemohla naba¾it nejen jahod, ale i horkých dlaní jahodovì vonícího sluneèního pohlazení. Obèas jsem odbìhla k autu s naplnìnými nádobami a zase se vracela k øádku, jen¾ se stal naším pùsobištìm. A¾ v jeden okam¾ik na mì padlo podivné tušení. Ucítila jsem prostì vodu. Volám na obì dámy, ¾e pøijde prùtr¾, aby se zašly radìji schovat do auta, s ohledem na jejich vìk a fyzickou zdatnost, mé obavy o nì byly vá¾né. Obì ¾eny sòaly deštníky z nadhlaví, narovnaly se v øádcích jahodového listí a rozhlédly po italsky blankytné, èisté obloze. Za»ukaly si na èelo a opìt zmizely pod deštníky v jahodovém lánu. Jen¾e, ouha! Skuteènì se z nièeho nic bìhem deseti minut pøihnal prudký déš». Právì jsem byla na cestì od auta a se slovy „já jsem vám to øíkala“, popadla prvnì nádoby s jahodami, abych je uchránila pøed zmoknutím. A¾ pak šla zachraòovat moje pøíte lkynì. Déš» byl tak prudký, ¾e vytvoøil v poli pìkné bahništì témìø v okam¾iku. Vítr lomcoval vším okolo. Tak¾e štíhlá paní Míla zmizela kdesi mezi øádky a mávala na mnì rozbitým deštníkem, jen¾ ztratil svou schopnost chránit. Obalená blátem, rozesmátá a veselá se usadila v autì. Záchrana maminky probìhla hned poté. Maminka na sobì krom bláta, mìla také rozmaèkané jahody, na nì¾ nechtìnì upadla.
V autì bylo veselo a všechny tøi nás bolelo bøicho od smíchu. Hlavnì, ¾e se nestalo nìjaké zranìní. To jenom mì bolelo bøicho víc od snìdených jahod.
Kdy¾ dopršelo, šly jsme si nechat zvá¾it úlovky. Maminka øíkala prodavaèi, ¾e by mìl zvá¾it i mì, jeliko¾ mám málo nasbíráno, ¾e jsem víc jedla a ¾e všechno nad 50 kg bych mìla zaplatit. Ten si chudák myslel, ¾e nám z toho lijavce prostì pøeskoèilo a smál se taky, leè trochu nejistì.
Cestou domù obì dámy sršely blátivým humorem, všude vonìly jahody, hlína i déš» a znìl smích. Bylo to prostì dìsnì príma. Jak øíkala paní Míla. Nebo kùlna, jak øíkala moje mamka.
Dojely jsme do mìsta pomìrnì brzy. Hlad nás nijak netrápil, aè bylo k polednímu. Den se vyjasnil a slunce opìt rozlévalo blahodárné teplo do ulic mìsta a vládl jakýsi polední podeš»ový èistý klid. Obì ¾eny se shodly na tom, ¾e tento den je moc bezva a bylo by škoda jít domù a vaøit marmeládu. A tak vydaly naøízení: „jde se na pivo.“ Usoudily toti¾, ¾e zedníci, malíøi i popeláøi chodí do restaurace také v montérkách, tak se nemá právo nikdo pohoršovat nad jejich zablácenými kalhotami.
Jeliko¾ maminka se musí poslouchat, tak se tedy šlo. Aèkoliv pøedstava, ¾e si na ty jahody dám pivo, mì uvádìla v zoufalství, leè – nedalo se nic dìlat. U¾ nyní jsem vìdìla, ¾e mi bude fakt blbì, ale hlavnì, ¾e to vydr¾ím.
Sedìly jsme jako tøi ublácené grácie na zahrádce v restauraci. Smály se jako puber»aèky, pily pivo a bylo nám krásnì. A pak pøišla ta otázka: „Jak jsi sakra Evino vìdìla, ¾e bude pršet, kdy¾ bylo tak nádhernì?“
„Ucítila jsem jen vodu. Nic víc. To se mi stává.“ Naèe¾ maminka vyprávìla o tom, jak si souèasnì voláme a jiné podobné situace se nám stávají.
„A proè jsi zachraòovala døív jahody ne¾ nás?“
„No, napršelo by do kbelíkù a byly bychom platily za deš»ovou vodu ne¾ za jahody. A cokoliv by se vám stalo, to by jsme stejnì zvládly, jeliko¾ jsme silný holky.“
Od té doby u¾ i mamka mi vìøí, ¾e nìkdy nìco vím dopøedu, obèas mi øíkají rosnièko, èastìji èarodìjnice. A blbì mi bylo. Aèkoliv, patrnì na základì dobré nálady, jsem to snášela velmi dobøe. Naplnily se v tento den všechny moje pøedtuchy.
Dnes u¾ mám dìti dospìlé, maminka u¾ nebìhá jako laòka, paní Míla se na nás dívá z nebe, ale tenhle zá¾itek s mamkou èasto probíráme.
Mamka pochopila, ¾e jsme provázané, já zase ¾e kdy¾ mám odpovìdnost, cítím intenzivnìji jakékoliv nebezpeèí.
Dar od pøírody, který máme. Staèí jen poslouchat a zbytek je jen zdravý rozum, empatie a láska.
PS: Marmeládu z tìchto jahod jsem vezla na Kni¾ní veletrh do Lysé nad Labem a obdarovala jí nìkolikero lidí. Vaøená byla na kamnech na chatì, s rebarborou a troškou loòského rybízu z mraznièky, za neskuteèných veder, jak tomu ten rok bylo. Aèkoliv jsem nemohla tušit, ¾e se zúèastním nìjakého veletrhu, bylo mi jasné, ¾e tyto jahody jsou výjimeèné a budou mít výjimeèný význam. A mìly. Jak jsem tušila.
