Pøiblí¾il se den dalšího naplánovaného výletu. V nedìli veèer, s trochou roztrpèení pro Danu, pøišel Tonda: “Danuš, já v pondìlí odjí¾dím na dva dny do sousedního státu autem a asi bych se v tom pick – upu na tu dálku úplnì odrovnal. Tak¾e si pùjèím tvoje auto.”
“No, nemám z toho velkou radost. My jsme chtìli jet v úterý do Chicaga. Takhle to budeme muset odlo¾it.”
Vùbec jsem nechápal, proè ta zámìna aut má zrušit náš výlet. Bìhem debaty jsem vše pochopil. By» byla sestra výteèná øidièka, nesedìla v ¾ivotì v autì, které nemìlo automatiku. Øadící páka byla pro ni, jak øíkala, “nìjaká vaøeèka, její¾ druhý konec byl zabudován do podlahy auta.” Nevìdìla ani poøádnì, k èemu jsou potøeba tøi pedály.
Vše nakonec docela jednoduše vyøešil Tonda: “Honza pick – up zná. On tì poveze a ty mu budeš dìlat navigátora.”
Jak hlava rodiny rozhodla, tak se i stalo. V pondìlí naveèer jsme se vydali do Kenoshy. Tentokrát jsme si naše úlohy vymìnili. Já øídil, a i kdy¾ po známé cestì, pøesto mé malé zkušenosti vy¾adovaly plného soustøedìní. Dana, která se oèividnì nudila, mohla zaèít vyprávìt. Nadhodil jsem téma a Dana spustila: “Cigarety a alkohol si zde mù¾eš koupit a¾ po dovršení jednadvaceti let. Nikde se nesetkáš s reklamou na cigarety a ke koupi jsou pouze u benzinové pumpy, v recepci a v nìkterých velkých supermarketech. Je to trochu paradox. Dìti jako plnoleté mohou opustit své rodièe v osmnácti, ale do jednadvaceti musí prosit tátu, aby jim kupoval cigarety a pití. S tím alkoholem je to tady opravdu slo¾ité. Kdy¾ se náhodou stane, ¾e se omladina v hospodì „rozjede“, tak jim majitel buï zaká¾e další alkohol, nebo dotyènému zabaví klíèe od auta (tøeba i s policejní pomocí) a na vlastní náklady jej nechá odvézt taxíkem domù. Nediv se tolik. Je to pro nìj levnìjší, ne¾ kdyby se mu nìco stalo a on, proto¾e ho opil, musel hradit veškeré léèebné a ještì kdovíjaké náklady. Tady staèí, kdy¾ tì zastaví policajt a uvidí, ¾e ti v kartonu s pivem chybí jedno. Hned se tì vyptává, dává ti dýchat a rùznì provìøuje a zdr¾uje. Je lepší je nedrá¾dit a pití vozit schované v kufru… Bráško, zpomal trochu! Neboj, já tì sleduju.”
Mìla pravdu. Pøece jako v¾dy. Ve vesnici, kterou jsme právì projí¾dìli, byla povolená rychlost tøicet mil za hodinu a já mìl na tachometru tøicettøi.
“Nejhorší tady v Americe jsou velké oslavy jako tøeba maturitní veèírky, Vánoce nebo Silvestr. Sjede se omladina a skoro po ka¾dé takové oslavì to jeden odskáèe ¾ivotem. Teï v poslední dobì vznikají spolky s názvem MADD. Je to nìco jako spolek matek a dìtí bojující proti øízení aut v podnapilém stavu. Ptáš se jak bojují? Kdy¾ se sejde v rodinì na takové party skupina dìtí, hned jim jeden z rodièù posbírá všechny klíèe od aut. Dostanou je,a¾ vystøízliví. Øíkáš, ¾e jsi nevidìl v New Glarus ¾ádné opilce? Jistì ve vìtších mìstech jich najdeš dost. Hlavnì v noci, kdy rùznì polehávají na chodnících. Jsou to vìtšinou ti, co nemají auto, ale najdeš mezi nimi i pár rozumných, kteøí se v tomto stavu báli ke svému autu jenom pøiblí¾it. Nejvìtší strach z tìch, co se opili, pro¾ívají ti, co jim pití nalévali. Jedná se hlavnì o majitele restaurací a pøípadnì hostitele na rùzných party. To u¾ jsem ti ale øíkala, ¾e kdy¾ jdeš k nìkomu na návštìvu, musíš si v¾dy pití pøinést svoje. Kdyby se ti nìco stalo, mohl bys hostitele obvinit, ¾e tì opil. Pak tvoje lékaøské ošetøení by finanènì tuto rodinu úplnì zruinovalo. A z takovýchto soudù má ka¾dý veliký strach. V¾dy» u¾ jsem ti øíkala, ¾e pojistka majitele restaurace, která musí pøípadnì pokrýt soudní výdaje a náhrady škod, je nejvìtší jeho nákladovou polo¾kou.”
“Nojo, slyšel jsem, ¾e zdravotnictví je zde drahé, ale v¾dy» si snad ka¾dý platí u státu nìjakou zdravotní pojistku. Tak proè ošetøení stojí ještì tolik penìz?”
“Co tì nemá, Honzo. Na to tady není ¾ádný zákon. Pojištìní je tvoje dobrovolná vìc a zále¾í ještì na podnikateli, u kterého pracuješ, jestli ti vùbec nìjakou pojistku nabídne. Kdy¾ na to má a chce si udr¾et pracovníky a uzavøe smlouvu s nìjakou pojiš»ovnou, pak musí èásteènì na ni pøispívat. Nìkdy 80%, nebo jen 20% a zbytek je na tobì. Má k tomu tøeba podmínku, ¾e musíš v týdnu odpracovat nejménì ètyøicet hodin. A tìch rùzných variant a» ze strany pojiš»oven, nebo zamìstnavatelù je nepøeberné mno¾ství. Všichni mají podle mne jedno spoleèné – jak tì nejvíce odrbat. Já ti to vysvìtlím na pøíkladu. Tam co teï Tonda pracuje, platí zamìstnavatel 8,50 dolarù mìsíènì na osobu. Kromì toho si ještì, na mimoøádné výdaje, platíme vlastní pojistku, proto¾e u Tondovy pojiš»ovny jsou z ní vyjmuty oèi a zuby. Tato naše pojistka nám pak slou¾í na zaplacení oèního a zubního lékaøe a na pøípadné èásteèné krytí nákladù v nemocnici, kdy jeden den stojí asi tisíc pìt set dolarù. Pak musíš mít zase zvláš» pojistku do lékáren, pokud tedy chceš, a další a další… A ještì je vše zkomplikované tím, ¾e ti pojiš»ovna zaène pøispívat, teprve a¾ proká¾eš, ¾e od té doby, co jsi pojištìn, jsi utratil ze své kapsy, a to jenom u toho lékaøe, s kterým má tvoje pojiš»ovna smlouvu, za úkony dvì stì padesát dolarù. Od této chvíle ti zaène pøispívat na tvé léèení. Chce-li uzavøít pojistku ¾ena, která je ji¾ v jiném stavu, nemá šanci v ¾ádné pojiš»ovnì. Na porod si musí vypùjèit a vìtšinou se v porodnici nezdr¾í déle jak dvacet ètyøi hodin. Nìjaké pravidelné prohlídky novorozeòat, tak jak jsem byla zvyklá ještì v Èechách, kdy¾ se narodila Michala, to zase zále¾í na ka¾dém, jak si to zaøídí a jak na to má. Pokud nemìl našetøené peníze a nemá mo¾nost sehnat zamìstnavatele, který mu nabídne pojištìní, pak peèuje o dítì dle vlastního svìdomí. A se¾ene -li pojistku, pak mu pojiš»ovna stejnì zaène pøispívat, a¾ utratí u lékaøe tìch dvì stì padesát doláèù. Teï se všechny ¾eny v USA tìší, ¾e se snad této vládì podaøí prosadit celoplošné povinné pojištìní.”
Tak zase jsem byl o nìco moudøejší. Musím se pøiznat, ¾e z jejího krátkého vyprávìní mi nebylo zrovna nejlépe po tìle. To mì ale utvrdilo v tom, o èem jsem se ji¾ zmiòoval, ¾e lidé jsou zde spokojení, pokud jsou zdraví a mají práci. Mìl jsem štìstí, ¾e jsem se setkával pouze s takovými – tedy trvale dobøe naladìnými.
“Ještì mi, Dano, øekni, jak to provozuješ, kdy¾ dostaneš tøeba chøipku?” “Nic neprovozuju. S tím tady pøece nebude nikdo marodit. To bys taky po týdnu u¾ nemusel mít práci.” Byl jsem však neodbytný:
“Vezmìme tedy pøíklad. Takový ideální stav, kdy jsi pojištìná, máš teploty a víš, ¾e je to poøádná chøipajzna a ¾e potøebuješ alespoò týden být v posteli.”
“S chøipkou, a týden?… No to vùbec ne! Dobøe tedy. Zajdeš k lékaøi, nìkde zaplatíš u¾ za to, ¾e jsi otevøel dveøe, tøicet dolarù a pak se tì ujme lékaø. Jeho úkony u¾ spoleènì s tebou hradí pojiš»ovna. Samozøejmì zase jaká pojiš»ovna? Ka¾dý Amerièan se na ten jeden den uvolní z práce, nacpe se prášky a do druhého dne le¾í. Pak zase utíká pracovat. Je – li tvá nemoc na delší dobu, pak ti lékaø vystaví neschopenku, kterou doruèíš svému zamìstnavateli. Kdy¾ neplatí zamìstnancùm nemocenské dávky, myslím tím malé a nìkteré støední podnikatele, pak je tato neschopenka pro tebe pouhou omluvou. Na kontrolu znova po vymarodìní? No co tì nemá. To u¾ vùbec ne. Za ukonèení neschopnosti zase znova platit? V¾dy» u¾ ta první návštìva s nìjakými jednoduchými prášky tì pøišla skoro na dvì stì. Ty ji ukonèíš sám. Prostì tam zavoláš, ¾e u¾ pùjdeš do práce, a oni ukonèení odešlou zamìstnavateli. I tak tì to bude nìco stát, proto¾e na druhé stranì nìkdo musel zvednout sluchátko, nìkdo musel vzít do ruky pero a napsat ZDRÁV a taky musel zaplatit poštovné. Kdy¾ ti nedávají nemocenské dávky, tak ukonèení nemusíš zaøizovat. Prostì pøijdeš a zeptáš se, jestli tam ještì pracuješ.
Heleï, brácho, nevím, kam to u vás spìje, ale modlete se, abyste se nedostali tam, odkud se my chceme nyní vyhrabat.”
Pøi tom kecání nám cesta krásnì utekla. Druhý den ráno jsme mìli odjet spoleènì s Davidem vlakem do Chicaga. Byl pøechodnì sám, neb Danèa byla toho èasu na dovolené u rodièù v Brnì, a on si pro nás pøipravil pøíjemné pøekvapení. Vìdìl od maminky z telefonu, jak jsme se vrátili zklamaní z èeské restaurace, kterou jsme navštivili pøi tom neš»astném výletì, kdy se nám nepodaøilo setkat se s indiánem, nevyšlo cestování historickým vlakem a korunováno vše bylo neúspìšnou návštìvou èeského mìsteèka. Zaèal pátrat v širokém okolí, a¾ nakonec v samotném mìstì Kenosha objevil èesko – slovenskou restauraci s vynikající kuchyní.
“Tam teï, maminka a strejdo, pojedeme. Já tam chodit, aby nemusela sama vaøit.”
“Ne, Davide, nepojedeme. My sem pøijedeme toti¾ všichni, a¾ se Danèa vrátí z Èeska, a pùjdeme na spoleènou veèeøi do této restaurace. Nemù¾eme to udìlat ta»kovi, abychom ty dobroty ochutnali bez nìj. A pak, já jsem ti pøivezla jídlo z domova, tak¾e hlady neumøeme, a hlavnì musíme ráno brzy vstávat, kdy¾ jsi øíkal, ¾e vlak odjí¾dí v šest hodin. Jak je vlastnì daleko na nádra¾í?”
“Asi pul hodinka. Musíš, maminka, vstat v pìt hodin a strejda také.” To byl pokyn pro Danu, aby rychle ohøála jídlo a šli jsme spát. Nemohl jsem dlouho zabrat. Pamatuji se, ¾e tato noc byla plná snù, kdy se mezi Hradèany promítaly obrazy nìjakých mrakodrapù, na ulicích jsem se zdravil s kolegy z hotelu New Glarus a na chodníku za øekou se procházela má ¾ena se synem. Mával jsem a volal, spíše køièel:
“Ilèóóó!… Honzíííkùùù!…Halóó, tady jsem…”
“Já jsem Dana. Svojí Ilèu máš doma a tady se jí nedovoláš. Koukej vstát, kafe u¾ je hotový.”
Na kafíèku v Americe (22)
Pøi tom kecání nám cesta krásnì utekla. Druhý den ráno jsme mìli odjet spoleènì s Davidem vlakem do Chicaga. Byl pøechodnì sám, neb Danèa byla toho èasu na dovolené u rodièù v Brnì, a on si pro nás pøipravil pøíjemné pøekvapení. Vìdìl od maminky z telefonu, jak jsme se vrátili zklamaní z èeské restaurace, kterou jsme navštivili pøi tom neš»astném výletì, kdy se nám nepodaøilo setkat se s indiánem, nevyšlo cestování historickým vlakem a korunováno vše bylo neúspìšnou návštìvou èeského mìsteèka. Zaèal pátrat v širokém okolí, a¾ nakonec v samotném mìstì Kenosha objevil èesko – slovenskou restauraci s vynikající kuchyní.