Kovová brána zahrady na úpatí Olivové hory byla všem vstøícná. Pøed ní se povalovali na chodníku výrostci. Kouøili, tlachali a smáli se nahlas. Prošla jsem opatrnì mezi mini a moje noha vstoupila na posvátnou pùdu. Do zahrady v zahradì. Nohy mi vrostly do hlazených kostek cesty, která vedla po obvodu. Ve vnitøní zahradì za kovovým møí¾ovím pøi zemi hýøily trsy pestrých kvìtù. A mezi nimi udr¾ovaly stín pokroucené, všemi staletími modelované, témìø kamenné kmeny olivovníkù. Jejich listy obalené koruny mlèely. Neprozrazovaly dìdictví svých pøedkù.
U protìjší zdi kostela jsem spatøila ruku. Na nìkoho mávala. Rozhlédla jsem se, ale v zahradì nikdo nebyl. Uposlechla jsem její výzvy a šla jsem jí nejistì vstøíc.
Na lavièce u kostelní zdi sedìl mu¾. Nemìl na hlavì jarmulku ani èerný klobouk. Pejzy u¾ vùbec ne. Ukázal na lavici vedle sebe. Posadila jsem se, kam ukázal a na mu¾e jsem se u¾ nepodívala. Hledìla jsem dopøedu, pøes kovové møí¾e do zahrady. Kromì dvojího plotu nebyla nièím výjimeèná. Pøestárlé kmeny olivovníkù se bortily do bizarních tvarù, do podob starcù, zvíøat, lidských pochybných vlastností a¾ padaly do bolesti. Do té nejvíc. Z jejich rozpraskané kùry vycházel šepot staletí, ba tisíciletí a bylo slyšet snad jen poselství zde pøítomného èlovìka.
Pod zahradou se sva¾oval do údolí Cedronu ¾idovský høbitov. Hroby v øadách bez jediné zelenì, bez jediné kvìteny. Bílé kamenné desky nad myšlenkami mrtvých tìl. Naproti údolí jak vybìlené kosti se tyèily kolem starého mìsta hradby. Zlatou bránu zazdili. Proè asi? Mám se obrátit na mu¾e vedle? Je zdejší a jistì ví.
Nebo ¾e bych se zeptala na kámen posledního pomazání v chrámu Bo¾ího hrobu? Vidìla jsem kleèící ¾eny, jak svými hedvábnými pokrývkami hlavy hladily tu vycídìnou mramorovou desku, mu¾e, jak na ni sypali drobné a pøevraceli je sem a tam, jak po ní pøejí¾dìli svými platebními kartami, jak k ní sklánìli svá èela, všichni na kolenou a s prosíkem o trochu víc štìstí, penìz, zdraví. Kdo z nich pøichází bez proseb, chtìla bych se zeptat, ale mu¾ mne zøejmì nevnímá a já nemám odvahu.
Mramor mì zaèal studit. Posadila jsem se na batoh, blí¾ k mu¾i. Staèila jsem postøehnout, ¾e je mladší ne¾ dává tušit jeho èerný plnovous.
®ádná jiná rozumná otázka mi nepøicházela na mysl. A on se zdál být duchem dál, ne¾ aby mi vyšel vstøíc.
Ani ne tolik on jako já jsem zabloudila v duchu ke Zdi náøkù. Moje motlitba bude vyslyšena. Nebo» já v ní o nic neprosím, já jen dìkuji. Èiním tak celý ¾ivot, proto¾e moje èára ¾ivota na dlani je nepøerušovaná a dlouhá. ®e bych se ho zeptala, èím to je a jak je na tom on? Ale mu¾ vedle sedí jako stín a nevisí mu na boku modlící øemínky.
Nebo bych mu polo¾ila otázku, zda odtud pozná dùm Mosheho Safdie. Je jisté, ¾e zná všechny domy uprostøed jeruzalémských hradeb. ®e zná architekta zdejšího muzea holocaustu. Kdy¾ jsem vešla dovnitø, jako by jeden a pùl miliónu dìtí bylo pøítomno v temném prostoru kolem mne. Jako by se dívaly, záøily úsmìvy, jako by byly š»astné. Takovou sílu mìla jejich pøedèasná smrt v podání architekta Safdie.
U¾ jsem se ho málem zeptala, ale tváø mu¾e, pøesto¾e pálilo slunce a stíny se dr¾ely korun stromù, nebyla proslunìná. Jeho myšlenky se zdály být pøipoutané k minulosti, snad a¾ k poèátku letopoètu, k jedinému bodu.
Nebylo v mých silách je odpoutat èi rozplést. Snad proto, ¾e jsme se spolu opírali o zeï Kostela všech národù, o zeï Kostela Utrpení, který skrýval jeho bolest i tajemství, den jeho ukøi¾ování.
V Getsemanské zahradì