Franz Lehár byl pøedevším skladatelem lehèího ¾ánru, tj. operet, písní, valèíkù a pochodù. Jeho zamìøení vycházelo pøedevším z toho, ¾e jeho první uplatnìní bylo ve vojenské kapele, èemu¾ pak odpovídal jeho celo¾ivotní ¾ánr.
Jeho pùvod odpovídal onomu proplétání národù a národností v rakousko-uherské øíši - jeho otec, také jménem Franz Lehár (1838 - 1888) pocházel ze severní Moravy a byl pùvodnì skláø, pozdìji vojenský hudebník, který se se svou vojenskou kapelou zúèastnil i tragické a „slavné“ bitvy u Solferina (1859). Maminka se jmenovala za svobodna Christine Neubrandt, byla Maïarka, i kdy¾ nìmeckého pùvodu. S dìtmi i s man¾elem mluvila maïarsky, tak se celá rodina stala maïarskou. Nìkteré prameny uvádìjí, ¾e Franz Lehár byl nejstarším dítìtem svých rodièù, jiné uvádìjí, ¾e jeho bratr Anton se narodil o tøi roky døíve. Ve svém jménì si Franz Lehár v¾dy podle maïarského zvyku zachovával èárku nad „a“, i kdy¾ vlastnì pocházela pùvodnì z èeštiny.
Slavný skladatel Franz Lehár se narodil v Komárnì dne 30. dubna 1870.
I v této dobì pùsobil jeho otec jako armádní kapelník. V dobì svého usazení v Maïarsku se zaèal psát podle maïarského zpùsobu Lehár Ferenc a podobnì se ze zaèátku podepisoval i jeho syn.
Vzhledem k vojenskému povolání otce se rodina velmi èasto stìhovala, ale jejich domov byl v¾dy plný hudby. Pobývali v Bratislavì, Soproni, v Karlovském Bìlehradu a v Klu¾i v dnešním Rumunsku.
Døíve ne¾ se Ferenc nauèil èíst a psát, hrál u¾ na klavír i na housle; uèil ho to jeho otec. Jeho maminka ho povzbuzovala v hudebním vzdìlávání, tak se cituje, ¾e první píseò slo¾il ve vìku jedenácti let.
Nejdøíve zaèal mladý Ferenc studovat v roce 1880 na piaristickém gymnáziu v Budapešti v dobì, kdy tam byl jeho otec èinný.
Proto¾e si ale otec uvìdomil, ¾e v maïarském prostøedí Komárna se jeho syn tolik potøebnou nìmèinu nenauèí, poslal do na douèení nìmèiny ke svému bratrovi Antonovi, hudebníkovi, opìt na severní Moravu - do Šternberka, kde v gymnaziálních studiích pokraèoval.
Ale ji¾ ve dvanácti letech zaèal studoval na pra¾ské konzervatoøi housle, skladbu a hudební teorii. Na konzervatoøi byl ¾ákem Antonína Dvoøáka (1841 - 1904), který mu v roce 1887 po shlédnutí dvou jeho skladeb doporuèil, aby houslí zanechal a vìnoval se pouze skladbì. Na konzervatoøi v Praze byl a¾ do roku 1888 a seznámil se tam s øadou tehdejších èeských vynikajících hudebníkù. Vedle Antonína Dvoøáka to byli i hudební skladatelé Zdenìk Fibich (1850 - 1900), Josef Förster (1833 - 1907), otec Josefa Bohuslava Foerstera, dále slavný houslový virtuos František Ondøíèek (1857 - 1922).
Bezprostøednì po studiích v roce 1888 pùsobil Lehár krátce jako houslista a koncertní mistr v Bermen-Eberfeldu, co¾ je dnes ètvr» nìmeckého Wuppertalu v Severním Porýní - Vestfálsku. Dost mu vadilo stálé koncertování, proto¾e mu nevybýval èas na jeho oblíbenou skladbu.
Proto mu otec dopomohl k místu ve vojenské kapele. Franz Lehár tedy vstoupil do armádních slu¾eb.
V další fázi svého ¾ivota následoval kapelu Padesátého pìchotního pluku, v ní¾ byl kapelníkem jeho otec, a stal se zde nejdøíve houslistou a pozdìji asistentem kapelníka. Zde se spøátelil se svým kolegou, s ním¾ se støídal u dirigentského pultu, olomouckým rodákem a pozdìjším rakouským skladatelem Leem Fallem (1873 - 1925).
Ne v¾dy se otec se synem shodli, tak Franz Lehár mladší hledal další uplatnìní jako vojenský kapelník v Luèenci. Byl tehdy nejmladším vojenským kapelníkem v Rakousku - Uhersku. Zde zaèal svou dvanáctiletou dráhu vojenského kapelníka. Aby si trochu pøivydìlal, pøizpùsoboval lidové a populární písnì i klasické kusy pro provedení vojenskou kapelou. Z té doby pochází jeho první, zcela zapomenutá opera „Rodrigo“ s libretem Rudolfa Mlèocha, dávaná podle jednìch pramenù ve vojenském kasinu v Luèenci. Podle jiných pramenù prý ale vùbec nikdy uvedena nebyla. Tato opera vìtšinou není ve výètu Lehárových dìl.
Ale v roce 1894 mìl nìjaký kázeòský problém, proto¾e proti rozkazu z jakýchsi dùvodù odmítl øídit nìjaký koncert a¾ do konce, a byl z kapely propuštìn.
Tehdy zaèal dirigovat královskou námoøní kapelu v Pule v dnešním Chorvatsku. Toto pùsobení mu pøineslo další cennou zkušenost, toti¾ øídit více jak stoèlenný orchestr a nauèit se všem jemnostem a trikùm orchestrální techniky. S orchestrem cestoval - byl také v Terstu, Budapešti a nakonec ve Vídni.
V Pule se setkal s básníkem Felixem Falzarim, který byl v té dobì námoøním dùstojníkem a s ním, jako s libretistou spolupracoval na své první udávané opeøe „Kukuschka“, která byla provedena v Lipsku a v Budapešti. I kdy¾ pomìrnì s velkým oèekáváním, opera tyto nadìje nesplnila a u obecenstva propadla. Tehdy si Lehár uvìdomil, ¾e se musí vìnovat trochu zábavnìjšímu ¾ánru - operetì.
V zimì 1902 slo¾il Lehár valèík „Zlato a støíbro“ (Gold und Silber) pro princeznu Pauline Clémentine von Metternich (1836 - 1921), která byla mj. velkou podporovatelkou Bedøicha Smetany (1824 - 1884) i Richarda Wagnera (1813 - 1883). Valèík mìl velký úspìch.
Od jara roku 1902 se stal dirigentem Divadla na Vídeòce a zde se také v listopadu 1902 uskuteènila premiéra jeho první operety „Vídeòské ¾eny“ (Wiener Frauen). Ve stejné dobì zaèal psát další operetu „Dráteník“ - nìkdy bývá pøekládáno jako “Dráteníèek“ (Der Rastelbinder) na libreto Victora Léona (1858 - 1940). Pová¾livé bylo, ¾e Léon byl hlavním re¾isérem v konkurzním tehdejším Karlovì divadle, co¾ nakonec vedlo k Lehárovì rezignaci v Divadle na Vídeòce a jeho úplnému - i riskantnímu - oddání se pouze skladbì. Ve skladbì se mu podaøilo propojit typickou vídeòskou muziku se slovanskými prvky, pøedevším slovenskými.
V roce 1903 zaèala v Bad Ischlu jeho celo¾ivotní láska - potkal zde Sophii Meth, rozenou Paschkis, dceru vídeòského prodavaèe kobercù, která ale byla v té dobì vdaná. V roce 1906 byly z jejich pomìru nìjaké problémy, pozdìji se Sophie rozvedla a k svatbì s Franzem Lehárem došlo a¾ v roce 1921, dokonce podle jiných pramenù a¾ v roce 1924.
V roce 1904 napsal Lehár operetu „Bo¾ský man¾el“ (Der Göttergatte), která byla uvedena v Karlovì divadle, a „Man¾elství ze ¾ertu“ (Die Juxheirat), kterou uvedlo Divadlo na Vídeòce.
V prosinci 1905 dávalo Divadlo na Vídeòce nejslavnìjší Lehárovu operetu „Veselá vdova“ (Die lustige Witwe). Libreto napsali Viktor Léon a Leo Stein (1861 - 1921). Libreto bylo napsáno na námìty komedie slavného paøí¾ského Offenbachova libretisty Henri Meilhaca (1831 - 1897) „Velvyslanecký atašé“ (L´Attache d´ambassade) z roku 1861.
Opereta „Veselá vdova“ byla a je stále velice úspìšná. Vzniklo nesèíslné mno¾ství jejích nahrávek a prošla spoustou divadelních, filmových i televizních. inscenací na celém svìtì. První její filmové ztvárnìní bylo v roce 1925, nejslavnìjší podoba operety ve filmu byla z roku 1934 v hlavních rolích s americkou hereèkou Jeanette MacDonald (1903 - 1965) a francouzským hercem Mauricem Chevalierem (1888 - 1972).
V prvním dìjství je pøedstaven ples na velvyslanectví fiktivní balkánské zemì Pontevedro, z ní¾ Hanna pochází. Jedním z hostù je právì Hanna a velvyslanec doufá, ¾e ji provdá za obèana své zemì, aby její peníze zùstaly v zemi. Povìøí tímto delikátním úkolem hrabìte Danila, který je synovcem pontevederského krále. Velvyslanec netuší, ¾e Hanna je Danilovou starou láskou.
Danilo dorazí ze slavné restaurace U Maxima v závìsu se šesti kabaretními taneènicemi. Zazpívá píseò, která se stala velmi oblíbenou, o svém nudném ¾ivotì. Útìcha pro nìj tpti¾ nastává v¾dy, kdy¾ si v noci uvìdomí, ¾e jde „od Maxima“.
S opravdovým potìšením dává jména svým prùvodkyním Lolo, Dodo, Joujou, Froufrou, Cloclo, a Margot a pak v pøístìnku usne.
Danilo úkol od velvyslance pøijme s nechutí, proto¾e nechce být spojován se svatbou pro peníze a tak ze zaèátku jen od Hanny odhání potenciální ¾enichy.
V druhém jednání uspoøádá Hanna na svém paøí¾ském zámku veèírek. Hanna Danila miluje, ale on se sna¾í nedat nic najevo. Mezitím nastane situace pro další milenecký pár - velvyslancovu ¾enu a francouzského atašé, kteøí se schovají v zahradním pavilonu. Aby nedošlo k prozrazení, Hanna se vymìní s paní velvyslancovou a kdy¾ to zjistí Danilo, dotkne se ho to a z veèírku odejde.
Ve tøetím dìjství chce jít Danilo zase k Maximovi, ale kabaret je zavøený. Je to proto, ¾e Hanna pozvala ony taneènice na svùj veèírek. Danilo se tedy vrátí a Hanna mu vysvìtlí pøedchozí situaci. Zároveò mu sdìlí, ¾e v pøípadì, kdy¾ se provdá, své bohatství ztratí. Danilo tedy projeví svoji skuteènou náklonnost a Hanna jen dodá, ¾e ona peníze ztratí, ale tím, ¾e je pøedá svému budoucímu man¾elovi.
Touto operetou se stal Lehár slavný mezinárodnì a podle jména jeho operety se jmenovaly rùzné módní doplòky i kulináøské výrobky.
Árie Hanny „Viljo, Viljo, ty dívko z lesa“ (Vilja, O Vilja, Du Waldmägdelein) o malé lesní víle, která zmámila mladého lovce láskou, se stala jednou z árií svìtového sopránového repertoáru.
Publikum operetu milovalo, navzdory nìkterým hlasùm kritiky. Na programu Divadla na Vídeòce byla opereta nepøetr¾itì na repertoáru po více ne¾ rok se ètyømi sty reprízami. Úspìch se šíøil po celém svìtì jako po¾ár. Hrála se v Londýnì, asi osmsetkrát, i v New Yorku. V roce 1908 se hrála také v Kodani, Moskvì a v Milánì. Je také známo, ¾e v roce 1908 se opereta „Veselá vdova“ hrála pod øízením skladatelovým v Mìstském divadle v Mariánských Lázních. Mezi vzácným publikem byl britský panovník - Edward VII. (1841 - 1910) a pøedpokládá se dokonce, ¾e k dirigování byl Lehár pravdìpodobnì vyzván na královo pøání.
V jedné dobì se hrála „Veselá vdova“ v Buenos Aires souèasnì na pìti scénách.
V roce 1909 mìla opereta úspìch v Madridu a Paøí¾i a v roce 1910 v Bruselu. Po tomto úspìchu se Franz Lehár ji¾ o svou budoucnost hudebního skladatele nestrachoval.
Mezitím v letech 1908 a¾ 1910 byly støídavì v Divadle na Vídeòce, Karlovì divadle a Divadle Johanna Strausse premiéry operet - nepøíliš úspìšné operety „Tøi man¾elky“ (Der Mann mit drei Frauen), „Princezna“ (Das Fürstenkind), „Hrabì Luxemburk“ (Der Graf von Luxemburg), „Cikánská láska“. (Zigeunerliebe), a hudební pohádky „Petr a Pavel v pohádkové zemi“ (Peter und Paul im Schlaraffenland), pøièem¾ „Cikánská láska“, „Hrabì Luxemburk“ a „Eva“, kterou slo¾il v roce 1911, byly velice úspìšné. Libretisty onìch úspìšnìjších oper byli spisovatelé Alfred Wilner (1859 - 1929) a Robert Bodanzky (1879 - 1923).
Dnes není pøíliš známá Lehárova opereta „Stromková rù¾e a protì¾ alpská“, (Rosenstock und Edelweiss). kterou Lehár v roce1910 oslavil Bad Ischl a jeho okolí.
„Cikánská láska“ byla úspìšná opereta s mno¾stvím cikánských, maïarských i rumunských melodií, s romanticko-tajuplnými prvky, k jejímu¾ tématu se Lehár pozdìji vrátil.
Z France Lehára se stal úspìšný a bohatý mu¾, který si poøídil pro svùj odpoèinek v roce 1912 vilu na Rudolfovì nábøe¾í v Bad Ischlu, která je uvedena na dalším obrázku. Vilu ziskal od knì¾ny Sabranové. Bad Ischl bylo tehdy „módní“ místo, proto¾e tam trávíval své dovolené i císaø Franz Josef I. (1830 - 1916). Sám Lehár si ale uvìdomoval, ¾e se ke skládání operet vlastnì dostal „jako slepý k houslím“. Svoji vilu pova¾oval za ideální místo pro svoji práci.
V roce 1913 napsal Lehár operetu „Ideální man¾elka“ ( Die ideale Gattin) o ¾enì, zanedbávané svým man¾elem, která odejde od man¾ela pryè a vrátí se jako svoje vlastní sestra.
Wilner s Bodanzkym byli autory libreta další jeho operety „Koneènì sami“ (Endlich allein) z roku 1914 o chystané svatbì nerovného páru - on, zchudlý hrabì, který nepobral moc rozumu, ona velice bohatá americká dívka. Pøed tím, ne¾ se vzali, strávili romantické dobrodru¾ství na pozadí nádhery alpské krajiny. Horský vùdce, který vede dámu pøi jejím horském výstupu, je pøevleèený baron, který ji u¾ dlouho miluje. Nastane situace, kdy pár musí strávit noc spolu, èím¾ se situace všech zúèastnìných podstatnì zmìní.
Bìhem 1. svìtové války Lehár ve skládání pokraèoval, psal písnì a symfonické básnì. I kdy¾ byl celkem v divadle útlum, byly hrány dvì premiéry jeho operet „Pohled na hvìzdy“ (Der Sterngucker) z roku 1916 a „Skøivánek“ (pùvodnì Wo die Lerche singt) v roce 1918.
Soukromì mìl Franz Lehár velice blízký vztah s italským hudebním skladatelem Giacomem Puccinim (1858 - 1924), s ním¾ se spøátelil v roce 1920. Sám se inspiroval jeho operami a podobnì se nechal Puccini inspirovat Lehárem k operetì “Vlaštovka“ (Rondine), která však brzy zapadla. Naopak Lehár vedle u¾ uvedené neúspìšné opery „Kukuschka“ se pokusil o operu ke konci své divadelní kariéry ještì jednou a napsal operu na námìty své pùvodní operety „Cikánská láska“ nazvanou „Potulný uèenec“ (Garabonciás diák), která mìla premiéru v Budapešti v roce 1943.
V roce 1921 se hrála opereta „Královna tanga“ (Die Tangokönigin), v roce 1922 „Modrý mazur“ (Die blaue Mazur), „Jaro“ (Früling), „Tanec vá¾ky“ v italské verzi (La danza delle libelle) .
V roce 1924 mìla premiéru opereta „Clo-clo“ a v roce 1926 „Gigolette“.
V roce 1922 zpíval v Divadle na Vídeòce mladý tenorista Richard Tauber (1891 - 1948) árii Armanda z Lehárovy opery „Frasquita“. Jedná se opìt o pøíbìh romantické lásky, kdy mladý uèenec Armand jede se svým pøítelem Hyppolytem navštívit svou snoubenku. Jejich auto s porouchá a v té chvíli pøijedou potulní cikání. Mladí mu¾ové vyjednávají o mo¾nosti nechat auto odtáhnout konìm z cikánského povozu, kdy¾ se ozve nádherný ¾enský zpìv. Pøi pøíchodu cikánky Frasquity ztratí Armand své srdce. Ale vytkne dívce kráde¾ cigaretového pouzdra a ona ním povrhne. Zatím se to snoubenka Armandova dozví, je hluboce ura¾ena a provdá se za Hyppolita. Frasquita a Armand si naopak uvìdomí, ¾e patøí k sobì.
V roce 1934 natoèil v Rakousku èeský re¾isér Karel Lamaè (1887 - 1952) operetní film v hlavní roli s Jarmilou Novotnou (1907 - 1994). Za dirigentským pultem tehdy stál sám skladatel.
Richard Tauber se nadále stal pro Lehára inspirací, proto¾e pro nìj napsal mezi roky 1925 - 1934 ještì další tenorové úlohy, kterým se dokonce øíkalo „Tauberovy písnì“ (Tauber - Lied), ve svých operetách - „Paganini“ z roku 1925, „Careviè“ (Tzarevitsch) z roku 1926, „Friderica“ z roku 1928, „Zemì úsmìvù“ (Das Land des Lacheln, pùvodnì Die gelbe Jacke - ®lutá kazajka) z roku 1929, „Krásný je svìt“ (Schön ist die Welt) a „Giuditta“ z roku 1931. - Dokonce se cituje historka, ¾e se kdosi Taubera ptal, proè on, pìvec mimoøádných hlasových kvalit, marní svùj hlas zpìvem operet a Tauber odpovìdìl, ¾e on nezpívá operety, ¾e on zpívá Lehára. Mezi obìma umìlci vzniklo pøátelství.
Je zajímavé, ¾e poslední Lehárova opereta „Giuditta“ se témìø vymyká obvyklé lehkosti operetního ¾ánru, proto¾e obsahuje i tragické zvraty a nastoluje i vá¾né otázky.
V roce 1935 se Lehár rozhodl zalo¾it svoje vlastní hudební vydavatelství, aby mohl lépe kontrolovat svá autorská práva. Jeho vydavatelství se jmenovalo „U zvonu“ (Glocken - Verlag). Vydavatelství se pak pomìrnì hodnì vìnoval. Toto vydavatelství existuje ještì dnes.
Se zmìnou politického re¾imu v Nìmecku zaèaly man¾elùm Lehárovým velké úzkosti, proto¾e paní Lehárová byla pùvodem ®idovka, i kdy¾ pokøtìná, a byla ji¾ v roce 1939 prohlášena za „árijského pùvodu“. Snad aby ji zachránil, vìnoval Lehár Hitlerovi v roce 1938 jednu skladbu k narozeninám.
Rovnì¾ mnoho jejich pøátel zaèínalo mít obavy. Po anšlusu Rakouska se man¾elé Lehárovi pøestìhovali do své vily v Bad Ischlu a zcela opustili svùj byt a svoji umìleckou kanceláø ve Vídni. Oficiálnì uvádìl Lehár, ¾e to bylo ze zdravotních dùvodù, ale pravdìpodobnì doufal, ¾e v Bad Ischlu nebude jeho paní tak na oèích.
Bìhem války bylo postavení man¾elského páru ponìkud dáno tím, ¾e Adolf Hitler (1889 - 1945), pøes to, ¾e miloval vá¾nou a majestátní hudbu Richarda Wagnera (1813 - 1883), si velice oblíbil Lehárovu „Veselou vdovu“. Na pøímý zásah Goebelsùv byly Lehárovy operety na nìmeckých scénách „trpìny“. Dokonce v r. 1940 Lehára Hitler vyznamenal Goethovou medailí za umìní a vìdu.
A tak i kdy¾ se vìtšinou man¾elské svazky „sešvagøené“ s ®idy netolerovaly, v pøípadì paní Lehárové to kvùli jejímu man¾elovi prošlo, pøes to ¾e nìjaký pokus o její transport byl. Proto celou dobu Hitlerovy vlády nad Rakouskem pro¾ila ve strachu.
V roce 1940 bylo Lehárovi udìleno èestné obèanství mìsta Sopronì. Z Vídnì dostal èestný prsten. Také mìsto Bad Ischl se pøidalo k oslavám jeho sedmdesátin tím, ¾e tehdejší „Lázeòské divadlo“ (Kurtheater) bylo pøejmenováno na Lehárovo divadlo. Podle jiných pramenù se tak stalo a¾ po skladatelovì smrti.
Velký pøítel Lehárùv a jeho libretista Fritz Löhner - Breda (1883 - 1942), rodák z Ústí nad Orlicí, který slo¾il libreta k posledním vrcholným Lehárovým operetám - “Friderice“. „Zemi úsmìvù“ a “Giudittì“ a který ¾il do svého zatèení ve vile Lehárových v Bad Ischlu, byl ubit v koncentraèním táboøe Auschwitz. I druhý Lehárùv libretista ¾idovského pùvodu, brnìnský rodák, Fritz Grünbaum (1880 - 1941), který naopak psal Lehárovi libreta na zaèátku jeho kariéry, zahynul v koncentraèním táboøe v Dachau.
V roce 1943 Lehár vá¾nì onemocnìl a a¾ do konce války spíš le¾el ve své vile v Bad Ischlu. Jejich dùm ve Vídni byl vyplenìn.
Po válce se man¾elé Lehárovi odstìhovali do Švýcarska, kde doufal Franz Lehár v lepší lékaøskou péèi. Ale v dùsledku tohoto jeho odjezdu si na nìm „smlsli“ rùzní pisálkové a závistivci a spojovali jeho odchod s tím, ¾e bìhem Hitlerovy doby s nacistickým re¾imem spolupracoval. To mu pochopitelnì zdravotnì velice ublí¾ilo.
V Curychu v roce 1947 ještì øídil Orchestr Curyšské Tonhalle (Zürich Tonhalle Orchestra) pøi nahrávce pøedeher a valèíkù ze svých operet pro anglickou hudebnì nahrávací spoleènost Decca.
Krátce po návštìvì Richarda Taubera ve Švýcarsku, který byl v té dobì také vá¾nì nemocen, zemøela v roce 1947 paní Lehárová.
Po její smrti odcestoval Franz Lehár v létì 1948 od sestry Emilie Christine z Curychu, kde právì pobýval, zpátky do Bad Ischlu, který k jeho návratu pøichystal velké pøivítání. Zdálo se, ¾e všechna nedávná obviòování byla zapomenuta a 14. øíjna obdr¾el Lehár èestné obèanství Bad Ischlu.
Ale ji¾ pár dní na to 24. øíjna 1948 Franz Lehár v Bad Ischlu zemøel a je tam také pochován. Podle jeho závìti se vila stala po Lehárovì smrti jeho muzeem.
Mnohé z jeho písní se staly evergreeny, napøíklad „Své srdce tobì dám“ (Dein ist mein ganzes Herz) z operety „Zemì úsmìvù“.
Lehár za svùj ¾ivot napsal osmatøicet operet, opery, tance, pochody i hudbu k filmùm. Napsal také dvì symfonické básnì a dva houslové koncerty i sonáty.
Na Lehárovu poèest byl pojmenován asteroid 85317 Lehár.
V Bad Ischlu byl v roce 1958 postaven jeho pomník a v roce 1980 byl ve Videòském mìstském parku také postaven jeho pomník od Franze Coufala.
U nás byla v roce 1985 televizní inscenace jeho operety „Hrabì Luxemburk“.
Ulice jeho jménem byly pojmenovány ve Vídní, Mnichovì, Hamburku a v nìkterých holandských mìstech a také v Chorvatsku. U nás máme Lehárovu ulici v Praze - Modøanech, pak je pochopitelnì Lehárova ulice v Komárnì.
Lehárùv odkaz tkví pøedevším v tom, ¾e jeho hudba nás naplòuje vzhledem k své lehkosti a melodiènosti radostí.
Slavný skladatel Franz Lehár se narodil v Komárnì dne 30. dubna 1870.
