V polovinì èervna roku 2016 jsme se s partou pøátel rozhodli, ¾e se v záøí podíváme do Litvy a Lotyšska. Pro mnohé nezajímavé destinace, ale nám se právì líbil fakt, ¾e tam mnoho turistù nezavítá.
První den jsme pøiletìli do hlavního mìsta Litvy, Vilniusu. Jeho Staré mìsto, historické centrum Vilniusu, je zapsané na Seznamu svìtového kulturního dìdictví UNESCO.
První dvì noci jsme strávili v kempu Forest Downtown Camp, do kterého jsme se dostali pøes mìstskou èást zvanou U¾upio. Tato ètvr» je pro svùj bohémský ¾ivot nazývána „litevský Montmartre“. V roce 1997 byla vyhlášena samostatnou republikou, která má dokonce svou vlastní ústavu, kde se mimo jiné hlásá: „Pes má právo na to, být psem,“ nebo „Ka¾dý má právo ¾ít u øeky Vilnia, zatímco øeka Vilnia má právo téci kolem obydlí všech.“
Druhý den po pøíjezdu jsme se vydali do centra mìsta. Navštívili jsme katedrálu se zvonicí a také Gediminasùv hrad, který je nejstarším ve Vilniusu. Chtìli jsme nahlédnout do muzea Genocidy, ale vcten den mìli zavøeno. Po peèlivém uvá¾ení jsme se rozhodli podívat i na televizní vì¾, odkud je krásný výhled na mìsto. Bohu¾el jsme neumìli litevsky, tak¾e jsme se z autobusového øádu nemohli dozvìdìt, kdy nám jede tramvaj. Jediné, co jsme podle mapky zjistili, ¾e musíme vzít tramvaj èíslo 3, na kterou jsme èekali asi hodinu, z èeho¾ jsme znaènì znervóznìli, proto¾e u¾ se zaèalo stmívat. K televizní vì¾i jsme se dostali tìsnì pøed setmìním. Tato vì¾ je 326,5m vysoká a výtahem se dostanete do 165m, kde se nachází restaurace s výhledem na celé mìsto. Byl to krásný pohled a milé zakonèení dne. Vrátili jsme se zpìt do kempu a zapili poslední noc ve Vilniusu poøádným litevským pivem Švyturys a Kalnapilis.
Tøetí den ráno jsme se vydali do Muzea obìtí genocidy, které se nachází v autentických prostorách, nebo» na daném místì a¾ do roku 1991 mìlo sídlo velitelství KGB. Tato budova mapuje jednu tragickou kapitolu v historii tohoto malého pobaltského národa. Na tomto místì byli vìzni muèeni a popravováni. Kdy¾ jsem procházela celami, tak mi bylo úzko, stìny byly chladné a na mne pùsobily velmi negativnì. O to hùø jsem se cítila, kdy¾ jsem procházela dvorem do cely smrti. By» na toto místo kráèíte po sklenìných schodech a prakticky nic, kromì pár rekvizit v hlínì, neuvidíte, tento prostor mi vedral slzy do oèí. Nechápu, jak nìkdo mù¾e být tak krutý a vzít ¾ivot tolika lidem. Nevydr¾ela jsem a musela objekt opustit.
Jakmile jsme se sešli pøed muzeem, pokraèovali jsme dál autobusem na hrad Trakai neboli Troky. Ten byl postaven ve 13. století. V 18. století byl hrad pøemìnìn ve vìzení a nakonec byl poboøen a zachovaly se pouze zbytky vì¾í a hradeb. Je jedním z nejvìtších lákadel Litvy, bohu¾el nás velmi zklamalo. Hrad byl toti¾ zrekonstruován zaèátkem 90. let minulého století, tak¾e moc historický, jak se tváøil, nebyl. Kdy¾ jsme hrad opustili, zaèala prùtr¾ mraèen, tak¾e jsme utíkali do nejbli¾ší hospùdky, kde jsme si vychutnali litevské národní jídlo: cepelinai, co¾ jsou knedlíky vyrábìné z brambor a plnìné mletým masem (ménì èasto tvarohem èi houbami). Byly vynikající! Kdy¾ pøestalo pršet, bylo docela pozdì a my nevìdìli, kde se ubytujeme. Naštìstí nám paní z Infocentra dala bro¾urku s ubytováním.
Hledali jsme tedy levné ubytování asi 2km od hradu. Došli jsme na adresu a zazvonili na dùm. Vùbec to nevypadalo jako ubytovna èi hotel. Normální dùm. Otevøel nám nìjaký Rus, který neumìl jinak ne¾ polsky. Zkusili jsme mu vysvìtlit, ¾e hledáme ubytování, tak nás u sebe ubytoval. Lo¾nice mìly komunistický nábytek, umìlé kvìtiny a do toho kýèovité obrazy plnìné jantarem. Zde jsme pøespali a tìšili se, co pøinese další den...
Pokraèování pøíštì...
Text: Markéta Šestáková-Malátová
Fotografie: Ondøej Šmíd a Ludìk Horký
Litva (1/2)
