Ve druhé polovinì minulého století upoutal na sebe znaènou pozornost sport, kterému øíkáme sportovní otu¾ování. Tehdy šlo o sport velmi mladý, který oficiálnì vznikl a¾ v roce 1967, a proto nebylo výjimkou, kdy¾ se nìkteøí obèané divili, ¾e otu¾ování mù¾e být pova¾ováno za sport. Význam otu¾ování v historii však spadá vlastnì do samých poèátkù lidského rodu a vezmeme-li vlastní smysl slova sport jako èinnosti smìøující k posílení tìlesné a duševní zdatnosti, provádìné metodicky, vidíme, ¾e otu¾ování naplòuje tyto vytèené cíle dokonale.
Otu¾ování provádìjí otu¾ilci – ale koho si vlastnì máme pod tímto oznaèením pøedstavit? Montéra, který za mrazu provádí svoji práci na promrzlé a ojínìné ocelové konstrukci? Horolezce, který mezi ledovcovými poli zdolává za mrazivého vìtru vrchol hory? Plavce, který vstupuje do nulové vody mezi ledové kry? Ly¾aøe, který za tì¾kých povìtrnostních podmínek vítìzí v bìhu na ly¾ích? Pøíkladù je nepøebernì a je z nich patrno, jak široký je dosah èinnosti, které øíkáme prostì: otu¾ování. Za mnoho let praxe, dávno pøedtím, ne¾ otu¾ování bylo jako sport uznáno, se prokázalo, co je v otu¾ování vhodné a co nikoli, a dnes je proto mo¾no volit k otu¾ování formu, která jeho základní úèel splòuje, ani¾ by lidské zdraví ohro¾ovala.
Základní myšlenka otu¾ování je velmi prostá. Od nepamìti je známo, ¾e èlovìk otu¾ilý je nepomìrnì zdatnìjší, odolnìjší proti vnìjším nepøíznivým vlivùm pøírody. To platí nejen po stránce fyzické, ale i psychické, proto¾e dobøe víme, jak obì tyto stránky spolu souvisí. Èlovìk doby historické být otu¾ilý vlastnì musel – chtìl-li vùbec pøe¾ít. Neotu¾oval se zámìrnì sám, otu¾ovala jej pøíroda a to velmi tvrdì a soustavnì. Od tìch dob se ovšem mnoho zmìnilo: úèinek civilizace je takový, ¾e dnešní èlovìk otu¾ilý a tím i zdatný být u¾ vùbec nemusí. Je zima – staèí otevøít kohout ústøedního topení nebo pøilo¾it do kamen. Do schodù nás vyveze výtah, do práce auto nebo alespoò autobus, na delší cesty letadlo. Zato se zvýšil v dobì, které právem øíkáme uspìchaná, vliv vnìjších náporù na psychiku èlovìka. ®ijeme nezdravì, stravujeme se nevhodnì. Lidský organismus je nesmírnì dùmyslným mechanismem, pøizpùsobeným prostøedí, ve kterém ¾ijeme, ale my èasto dìláme vše, abychom jej poškodili – dìláme to, o èem víme, ¾e mu nesvìdèí. Jen namátkou se staèí zmínit o hrozivì se rozmáhajícím návyku kouøení zejména u mladých lidí. A dùsledek? Rozmáhá se nevídanou mìrou úmrtnost na infarkty, cévní choroby, hrozí rakovina a jiné nemoci. Od roku 1919 do dnešních dnù se zvýšil poèet úmrtí na srdeèní choroby u nás na mnohonásobek.
Tím spíše vyniká potøeba aktivního sportu, která má zú¾it prostor, jím¾ se èlovìk za øady let pøírodì vzdálil. Mezi takové aktivní sporty, nikoli sporty „tribunové”, se èestnì øadí i otu¾ování. Tím je mo¾no vysvìtlit i stoupající zájem o nìj. Ještì pøed necelými padesáti lety se stávalo, ¾e pøi zhlédnutí tréninku nebo veøejného vystoupeni otu¾ilcù si náhodný pøítomný divák významnì poklepával na èelo. Dnes by se nìkdy poèetné zástupy, pøihlí¾ející sportovnímu pøeboru otu¾ilcù, na takového èlovìka dívaly s despektem. Otu¾ilcùm však nejde o to, aby poèetné zástupy obdivovaly odvahu nìkolika jedincù v zimní vodì. Jde spíše o to, aby se otu¾ování stále více stávalo sportem masovým a branným.
Brannost otu¾ování není tøeba zvláštì zdùvodòovat – vyplývá z podstaty sportu samého. Odvá¾nìji vypadá na první pohled po¾adavek masovosti – pøedstava vstupu do zimní vody mezi ledové kry není pro ka¾dého právì lákavá. Je tøeba si však uvìdomit, ¾e u otu¾ování, stejnì jako u jiných sportù, rozlišujeme jeho provozování v bì¾ném, obecném slova smyslu a ve formì špièkové. Otu¾ovat se všeobecnì by mìl ka¾dý obèan a to v¾dy úmìrnì svému vìku a zdravotnímu stavu – od kojence a¾ po starce.
Vhodnì volená forma otu¾ování pro celý ¾ivot je nejlepší ochranou proti nepøíjemnostem, které pøináší celkové zchoulostivìní. Otu¾ování špièkové – nebo» pøi nìm jde o vystavování organismu extrémnì nízkým teplotám – ovšem mù¾e provozovat jen èlovìk tìlesnì vyspìlý, zdravý a pøimìøeným zpùsobem trénovaný. Proto lékaøské kontroly jsou nezbytností. Takto lze špièkové otu¾ování provozovat do vysokého vìku, ani¾ by byl sportovec i ze soutì¾ní èinnosti pro vyšší vìk vyøazován.
Vidíme proto, ¾e otu¾ování v té èi oné formì má veškeré pøedpoklady k tomu, aby se stalo sportem provozovaným v širokých vrstvách obèanù. Zvýšená odolnost organismu ve všech smìrech to je výsledek, který se vyplácí nejen ka¾dému jednotlivci, ale i celému národu. Kdy¾ dìtský lékaø radí mamince, aby svého klouèka nadmìrnì nenabalovala a dopøála mu radìji hodnì pohybu, èerstvého vzduchu, omývala ho studenou vodou apod., je to zaèínající první krùèek malého otu¾ilce, který – kdy¾ vytrvá – mù¾e být jednou stejnì zdatným jako legendární nestor pra¾ských otu¾ilcù Alfréd Nikodem, který ještì ve svých 82 letech plaval o Vánocích pøes Vltavu. Do tak širokého rozsahu vìku klade svoji pùsobnost málokterý sport.
Otu¾ování je sport skromný. Otu¾ilec nevystavuje na odiv svoji otu¾ilost pøi ka¾dé pøíle¾itosti. Chodí vcelku normálnì obleèen a jeho deviza je spíše v tom, ¾e nepøízeò prostøedí mnohem lépe snáší ne¾ èlovìk neotu¾ilý a ¾e po dobu úmìrnou své trénovanosti vydr¾í bez následkù i úèinky extrémního chladu. Otu¾ování slou¾í výbornì jako sport doplòkový tìm sportovním odvìtvím, kde se právì taková èinnost vy¾aduje.
A tak vlastnì zbývá otázka: Zaèít? Nezaèít? A kdy¾ ano, tak jak?
Otu¾ilci a otu¾ování