Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek ©tìpán,
zítra ®aneta.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Na kafíèku v Americe (6)

“Hello, D¾aný, jak se máš?”
 
Po ulo¾ení øízkù do lednice mì Mike seznámil s robotem, který se mìl stát na tøi mìsíce mým ,,podøízeným spolupracovníkem…
“Tady toto sem. Toto zase sem. Tady pustit. Tady zastavit. Na brambory toto. Na sýr toto. Na zeleninu toto.” Perfektní nìmèinou mnì pøedvedl, co všechno tato mašinka umí, a pøinesl ètyøicet kilo oloupaných brambor. “Tak, D¾aný, do toho!” øekl jsem si spokojenì a teprve nyní, pøi krájení brambor na široké nudle, jsem poprvé pohlédl z okna. Z té výkladní skøínì, kterou jsem celé ty pøedcházející dvì hodiny vùbec nevnímal. Oni, ani¾ by tušili, mi v práci zaøídili kino. Zdravit se s kolemjdoucími se zakrátko pro mì stalo samozøejmostí. Mávat zejména pøíchozím hostùm do restaurace provozovali všichni kuchaøi. Ale ¾e mnì umo¾nili, abych pøi plnìní svých povinností mohl ještì pozorovat Ameriku, si jistì neuvìdomovali. A já toho po celé tøi mìsíce maximálnì vyu¾íval.

Více práce jsem za to první dopoledne nestihl. Pøi obìdech mi Mike dovolil sledovat (vlastnì pøeká¾et), jak zde vypadá souhra kuchaøe s obsluhujícím personálem. Na obìdy i na veèeøe, jak jsem pozdìji zjistil, se dennì pravidelnì majitel pøevlékl do kuchaøského a stal se nejménì na dvì hodinky jedním z platných èlenù této sehrané party. Hans mìl obrovskou vitalitu a zapálení pro dobrý obchod. A pochopitelnì tím, ¾e nahradil jednoho kuchaøe, šetøil i svoje peníze.  
 

Po vydání obìdù, s hlavou plnou dojmù, jsem ukonèil svou premiéru a vydal se krásnou javorovou alejí mezi rodinnými domky k domovu. Pìšky mi cesta netrvala déle jak deset minut a byl jsem rád, ¾e Dana je ještì v práci a já si mohu pøi pomalé procházce znovu a znovu promítat celý prùbìh dnešního dne. Doma mì nikdo nevítal. Mì, který byl zvyklý dennì pøi návratu z práce se pozdravit se ¾enou a nejmladším synem, pøivítaly zdi prázdného bytu. Musím to nejménì týden vydr¾et, ne¾ pøijde první dopis, odpovídal vnitøní hlas na pøicházející stesk. Do pøíchodu Dany jsem mìl èas, abych se trochu rozptýlil prohlídkou jejich bytu, který byl od vèerejšího dne mým doèasným domovem. Pøízemní dvojdomek, jeho¾ levou polovinu obývali staøí man¾elé. Velice milí lidé – ostatnì jako všichni, se kterými jsem se setkával. Stejnì veliká èást druhé poloviny domku, do které jsem vstupoval, byla vybavena gará¾í a místností s centrální klimatizací a èistièkou vody. Zde byla umístìna té¾ praèka a sušièka. Odtud se vstoupilo do obývací místnosti, její¾ polovinu tvoøila kuchyò. Ve zbývající èásti domku byly dvì lo¾nice a dvì koupelny s WC. Menší pokoj, situovaný k jihu, byl urèen pro návštìvy, vìtší slou¾il rodinì.

Vstupní dveøe, které vedly rovnou z ulice do obýváku, jsem pou¾íval pouze já a pøípadná návštìva. Proto se také hned první den objevil za dveømi malý kobereèek, abych se mìl kde pøezouvat.

Majitelé bytu se pøezouvali po vystoupení z vozu v gará¾i. Byl podveèer a já u¾ netrpìlivì oèekával setkání se švagrem. Ještì pøedtím jsem musel prodìlat školení o obsluze sporáku, jak zacházet s drtièem odpadkù, který byl souèástí døezu, jak si nevšímat myèky na nádobí, jak skladovat špinavé nádobí, jak obsluhovat kuchyòské pøístroje (mixér, robot…), kde je potøebné nádobí, kde suroviny a koøení. A proto¾e Tony je milovníkem èeských polévek, mìl jsem tohoto veèera ještì tu èest asistovat pøi její rychlé pøípravì. Za pùl hodiny vykouzlila Dana voòavou bramboraèku.

Po šesté hodinì veèer, druhého dne pobytu v USA, jsme si padli do náruèe s Tondou. Debata, zamìøená tentokráte pøevá¾nì na politické dìní u nás, se protáhla do pozdních noèních hodin. Doèkal jsem se dalšího pøekvapení. Švagr mìl perfektní pøehled o veškerém dìní u nás. Odmítl dokonce noviny, které jsem pøivezl z Prahy.

“Víš, Honzo, nesmírnì jsi mì potìšil pivem. A to, co vyjde zítra v èeských novinách, si právì teï mù¾eme pøeèíst na internetu, respektive na e-mailu.” Sedl a nalistoval mi na televizní obrazovce všechny deníky, které u nás vycházejí, vèetnì Veèerníku Praha. Bylo to super. Otevøela se mi mo¾nost denního kontaktu s domovem alespoò touto cestou.
 “A kdybys chtìl vìdìt, co je nového u vás doma, kdy¾ tedy tvùj starší syn Michal má pøístup do internetu, sedni a na»ukej mu na e-mail jakoukoliv zprávu. Obratem máš od nìj odpovìï.”

Co jiného jsem si mohl pøát pøi tak dlouhém odlouèení ne¾ takovouto mo¾nost spojení s rodinou? Teï u¾ mi bude chybìt jen ten fyzický kontakt.

Tøetí ráno a vlastnì u¾ všechna další si byla velice podobná. Výjimkou byly snídanì o sobotách a nedìlích, kdy jsme se sešli v¾dy všichni tøi. V¾dy vonìla “èeská èerná káva” a konalo se nìjaké pøekvapení v podobì speciality, které sestra stále vymýšlela.
“Honzíku, prosím tì,” – nevím proè, ale hned mì napadlo, ¾e bude chtít nìco uvaøit – “Tonda, kdy¾ vidìl ty houby, co jsi pøivezl, dostal obrovskou chu» na polévku, co dìlávala jeho maminka. Chtìl by kulajdu a já ji neumím.“
“No problem,” odvìtil jsem.
“Helemese, ty jsi pochytil u¾ hezký pøízvuk v angliètinì. Víš co? Kdy¾ sis vèera stì¾oval, ¾e v práci mluvíte více nìmecky ne¾ anglicky, budeme dennì spolu vybírat pár slovíèek a ty se budeš ka¾dý den trochu uèit.”

Bylo to sice hezké pøedsevzetí, které jsme si dali, ale jaksi se nám stále vymykalo z rukou. Zbývalo pak ve skuteènosti jen pár hodin v týdnu, kdy jsem mìl na angliètinu èas. Byly to pouze ty okam¾iky, kdy jsem zùstával sám a zrovna nesekal trávu, nebo nevaøil, nebo nebyl s Danou na nákupech èi na výletì.
“Já se trochu ve výuce vyznám, neb zde obèas uèím Amerièany èeskému jazyku. Vypíšu ti pár základních frází a zaèneme je procvièovat.”

Další pøekvapení. Má sestra, která v dìtství nemìla pøíliš velkou dùvìru ani v cestování vlakem, byla perfektní øidièkou, a teï další “bomba”. Ona znala velmi dobøe a spisovnì, i kdy¾ pùvodnì vyuèená kadeønice, èeský jazyk a z literatury, kterou si obstarala, i styl jeho výuky.
“Ahoj, jak se máš? Mám se fajn, jmenuji se Johnny, jsem z Èeské republiky, mluv prosím pomalu, nerozumím anglicky.” To byly první výrazy, odbornì podané, s kterými jsem se dnes v práci mohl ihned pochlubit. Postupnì pøibývaly další, zamìøené pøedevšímk dorozumìní se v práci: nahoøe, dole, vpravo, vlevo, na stole, pod stolem, pùjè mi, podej mi, lednice, mrazák a dále pak èíslovky, dny a názvy inventáøe. A co mi hlavnì kladla na srdce:
“Musíš se nauèit pøedevším po¾ádat o jídlo a pití!”

Nabouchaného vìdomostmi a naprogramovaného na dnešní pracovní smìnu mì usadila do auta a plného napìtí, s kým asi dnes budu pracovat, mì odvá¾ela k hotelu.
“Hello, D¾aný,” a pozdrav pokraèoval dalším dotazem, kterému jsem ještì nerozumìl. Hluboký, trochu chraplavý hlas, ozývající se z kouta kuchynì, mi ihned pøipomnìl svým zabarvením a sytostí známou postavièku z Diesnyových grotesek – kaèera Donalda. Co je to za robustní postavu, která se ani neotoèila, a pøesto vìdìla, ¾e do kuchynì vstoupil D¾aný?

Pøistoupil jsem blí¾e, podali jsme si ruce na pøivítanou a ,,ona,, se mi pøedstavila:
“My name is Julie.” (Jmenuji se D¾uli.) Pak následovala sprška nìkolika vìt, z nich¾ jsem nepochopil, zda mì vítá, nebo mi u¾ zadává nìjakou práci. Julina byla asi ètyøicetiletá vysoká, statná ¾ena a myslím si, ¾e svou postavou splòovala idol vìtšiny Amerièanù. Nìkolik dní mi trvalo, ne¾ jsem si zvykl na její styl práce a ne¾ se mi podaøilo proniknout do nitra její povahy. Mluvila se mnou zásadnì anglicky, a kdy¾ z mé tváøe vyzaøoval nechápavý výraz, ráda mi, tøeba i nìkolikrát, vše znovu vysvìtlovala. Øekl bych, ¾e byla takovou “mámou” celého kolektivu, která mìla v¾dy pro ka¾dého pochopení, v¾dy úsmìv na tváøi a pro majitele hotelu byla s Mikem (šéfkuchaøem) pilíøem celé kuchynì.

Postupnì, jak jsem se se všemi seznamoval, jsem mohl konstatovat, ¾e ka¾dý má v tomto “hotelovém orchestru” svou roli – a ¾e to byl mnohokráte velký “symfonický koncert”, tomu vìøte.

Julina mìla na starosti, v¾dy jednou týdnì, doplnit ze skladu veškeré potøebné koøení do pøíruèních nádob, doplnit zásoby mouky, oleje a vlastnì všeho, co bylo pøi bì¾ném provozu potøeba. Bìhem vaøení obìdù a pøípravných prací pro veèerní speciality v¾dy ve své slu¾bì na týden pøipravila dle vlastních receptur asi tak deset kilogramù speciální tatarské omáèky, navaøila deset kilo speciality hotelu – dresinku na saláty, vyrobila dostateènou zásobu pomazánkového sýra pro pizzerii a rozepsala slu¾by pro další týden. S Julií jsem pak kromì své pravidelné pracovní náplnì mìl mo¾nost poznat suterénní sklady a z poèátku nejprve vypomáhat a postupnì i sám pøipravovat nìkteré z jejích specialit.

Po krátké konverzaci, respektive monologu, který vedla Julina, jsem se chtìl pustit do èistìní a porcování masa, které ji¾ bylo pøipravené na mém stole. “No D¾aný,” a dále pokraèovala v angliètinì a já s maximální soustøedìností jsem se sna¾il pochytit nìjaký mnì známý výraz, postøehnout z mimiky její tváøe, co má právì na srdci. Byla ke mnì velice trpìlivá. Dr¾ela v ruce ¾ampion a pomalu nìkolikráte opakovala – mašrum, mašrum, a¾ jsem pochopil, ¾e mám nejdøíve ty dvì bedny èerstvých hub semlít na plátky na robotu. Pak teprve brambory, pak sýr a a¾ nakonec naporcovat maso. Pøed polednem jsem, jako vèera, vše ulo¾il do lednic a zaèal se pøipravovat k asistenci pøi vydávání obìdù. Julina, kdy¾ vidìla, ¾e jsem skonèil, zanechala vaøení a na mém umytém stole se bìhem okam¾iku objevily dvì bedny ryb a bedna´kuøecích ètvrtí. Rychle mi pøedvedla, co s tím, a šla si dokonèit rozdìlanou práci.
“Hello, D¾aný, jak se máš?”, vbìhl do kuchynì Hans.
“Dìkuji, mám se velmi dobøe,” vypadla ze mne nacvièená odpovìï v anglickém jazyku.
“Ty u¾ mluvíš dobøe anglicky. To je O.K.” Poplácal mì pøátelsky po ramenou a zaèali s Julinou expedovat objednávky pro restauraci. Pøi své práci jsem pak støídavì pozoroval ulici a cvrkot za mými zády.
“Ne, na to bys, Kurko, nestaèil. Buï rád, ¾e máš svou klidnou práci za tímto stolem.” Pøistihl jsem se, ¾e v prostøedí, kde se celý den štìbetalo mnì nesrozumitelným jazykem, zaèínám trpìt samomluvou. Po dvou hodinách skonèily obìdy. I já skonèil s dnešními úkoly a pøi odchodu do šaten jsem potkal Hanse u¾ zase v civilním obleèení, v dru¾né rozpravì s nìjakými hosty.

Byl mu¾em mnoha pøevlekù a mnoha tváøí.

Doma mì pak èekala “druhá kuchaøská” smìna. Pøi této práci jsem si však mohl v klidu pohvizdovat. Do pøíchodu sestry byla uvaøená kulajda a nasma¾ené kapustové karbanátky.
“Øeknu ti, brácho, z toho bude mít Tonda šok. A podívej, co jsem ti pøinesla. Kdy¾ jsi ráno slíbil kulajdu, tak jsem ti cestou domù koupila pivo.” Z auta pak vyndala celou bednu.
“Pro zmìnu zase šok pro mì.”

Byl jsem doslova zaskoèen jejím jednáním. Byla v¾dycky, jako mladá, fajn holka. A to jí zùstalo dodnes.

Krásný letní veèer jsme si pak ve tøech vychutnávali na terásce.

Tonda mlaskal nad èeským pivem a já si pomalu zvykal na jejich.

Ètvrtý den jsem na budík na svém noèním stolku u¾ reagoval zodpovìdnì, neb aklimatizace k èasovému posunu probìhla velmi rychle.  Zámìrnì jsem si na nìm nechal pra¾ský èas. Mohl jsem se pøi vzpomínkách na domov vnoøit do pøedstav, co v ten který okam¾ik asi doma moji miláèkové dìlají. Vìtšinou jsem zavzpomínal, kdy¾ jsem uléhal kolem pùlnoci: to bylo v Praze sedm hodin ráno a zaèínal jim ka¾dodenní rituál. ®ena musela vzbudit Honzíka, udìlat snídani, pøipravit svaèinu, nahnat jej do koupelny a dohlédnout, aby v pùl osmé odešel do školy. Pak se mohla zaèít vypravovat sama. Ale v tuto dobu jsem já zde u¾ tvrdì zaøezával.
 

Velmi rychle jsem se s¾il s novým prostøedím. Vlastnì je teprve ètvrté ráno a já mám pocit, ¾e vše, co zde probíhá, je u¾ úplnì samozøejmé, jako bych zde ¾il u¾ nìkolik mìsícù. V hlavì u¾ nemám myšlenkový zmatek. V klidu v¾dy posnídám, pøeètu z televize èeské noviny a tìším se do fajn kolektivu.

Úplnì jiná rána jsem však zaèal pro¾ívat pár dní pøed mým odletem domù. Dnes mì èekala první odpolední smìna, pøi které jsem si mìl okusit, jak vypadá zakonèení denního provozu. Pochopitelnì ¾e na mì èekal také nový kolega. U¾ vlastní vstup do hotelu byl jiný ne¾ pøedcházející dny, kdy v ranních hodinách byla v celém hotelu pøítomna pouze jedna ¾ena, která dokonèovala úklidy, a k ní postupnì pøibyli dva pracovníci do kuchynì. Ve tøi hodiny odpoledne byl pøítomen veškerý personál. Bylo sice u¾ po obìdech a v lokále posedávalo jen pár lidí, ale všichni, kteøí byli dnešního dne ve slu¾bì, byli v trvalé pohotovosti.
“Ahoj, Johny, jak se máš? Jak ses vyspal? Jak se ti u nás líbí?”

To byla první sprška otázek. Pak následovaly další, na nì¾ jsem odpovídal kostrbatì nìmèinou, obèas pou¾il anglické slovíèko a hlavnì jsem si vypomáhal kreslením rùzných obrázkù, abych co nejsrozumitelnìji vysvìtlil: Kde le¾í naše republika, jaké je moje zamìstnání, jak mám velkou rodinu, jak se všichni jmenují, jak dlouho jsem letìl… bylo by to povídání na celé odpoledne, kdyby mì nevysvobodil z hlouèku servírek kuchtík. Zdrobnìlé oznaèení pro nìj bylo jak ušité. Drobný, asi dvacetiletý, fešné postavy s knírkem pod nosem – typ seladonka. Byl nejmladší v kuchaøském kolektivu, øemeslu se ještì uèil a souèasnì navštìvoval veèerní studium ve svém oboru, co¾ jsem se dozvìdìl a¾ s odstupem èasu. Svým profesním pøístupem k práci, kvalitními výrobky a rychlostí, s jakou se otáèel v kuchyni, si nezadal se ¾ádným ze svých kolegù.
“Jmenuji se Joe, ahoj,” a svou neskrývavou radost z mého pøíchodu dal najevo nejen úsmìvem, ale souèasnì i pøátelským objetím. Koukal na mì jako na obrázek, obèas nakousl nìjakou vìtu, pak mávl rukou a dal mi najevo, ¾e je neš»astný, ¾e mu nerozumím. Všechna ta první setkání mám stále ve své pamìti. Jeho pøijetí do party však v sobì skrývalo mnoho otázek, na které jsem mu nemohl odpovìdìt.

Také pøi první návštìvì mé sestry v hotelu (asi po ètrnácti dnech), kdy jsem potøeboval projednat nìjaké drobnosti s Hansem, jsem ji zavedl do kuchynì za Joem, aby mi pøelo¾ila, co se mì potøebuje zeptat. A Joe, celý š»astný, si zopakoval znovu mé pøivítání:
“Jsem rád, ¾e mohu s tebou pracovat. Chci se od tebe hodnì nauèit. Jsem rád, ¾e jsi z Èeské republiky, moji rodièe jsou pùvodem z Polska a a¾ pojedu do Evropy, rád bych tì navštívil.”

Pokraèování pøíštì…

 
Jan Kurka
 
* * *
Ilustrace © Aleš Böhm
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 19.09.2020  10:21
 Datum
Jméno
Téma
 19.09.  10:21 Vesuvjana díky :-)))
 19.09.  09:20 Von