(18. èervence 1552 - 20. ledna 1612)
(v letech 1576 - 1611 èeský král)
Není ¾ádným tajemstvím, ¾e památky svého druhu lákaly fanatické sbìratele odjak¾iva. Antika, zejména císaøský Øím byl doslova pokladnicí svìtové kultury, a od té doby vlastnì ka¾dé dílo, které se stalo pøedmìtem aukcí nebo kráde¾í, putovalo z ruky do ruky.
I kdy¾ tvùrci dnešních pokladù ¾ili za èasté v nuzných podmínkách. Ze všech sbìratelù, (zejména u nás) a v souvislosti s tøicetiletou válkou a se švédskými ¾oldáky se ovšem nejèastìji hovoøívá o sbírce Rudolfa II., která se stala obìtí švédského drancování.
Rudolf II. ¾il vlastnì a¾ na samém konci renesanèní epochy - zemøel o ètyøi roky døíve ne¾ Shakespeare. Ke sbírání umìleckých památek pøispìl - jak se zdá - pøedevším Rudolfùv pobyt na dvoøe španìlského krále Filipa II.
Vybrané sbírky, ulo¾ené pøevá¾nì v Escorialu, zøejmì dokázaly probudit vybraný cit pro skuteèné kulturní poklady. Rudolf sám se stal sbìratelem nového typu - pøedevším znal hodnotu výtvarných dìl, a tak si - jako skuteèný znalec - dokázal získat i pøimìøený respekt. Je napøíklad známo, ¾e dokázal rozpoznat v nabízeném Dürerovì díle mistrný padìlek. Kdy¾ pøicházely na Pra¾ský hrad poškozené obrazy, sám císaø naøizoval, jak mají být opravovány. Ale Rudolf II. mìl i základní vlastnosti vášnivého sbìratele - znal historii všech soch, obrazù a dìl výtvarných øemesel, po nich¾ tou¾il, a dovedl trpìlivì a dlouho èekat na pøíznivý moment, na chvíli, v ní¾ mohl s jistotou sáhnout po ký¾eném exempláøi. Dokázal si také vybírat spolehlivé agenty, kteøí mu zprostøedkovávali nákupy celých sbírek. A navíc nabízel anga¾má opravdu vynikajícím umìlcùm a øemeslníkùm.
Co se agentù týèe, pøijal Rudolf II. do svých slu¾eb Jacopa de Strada, italského humanistu, dobrodruha a spekulanta v jedné osobì. Jacopo se vyznamenal u¾ pøi poøádání sbírek ve slu¾bách nìmeckých Fuggerù i na dvoøe bavorského vévody. Jeho èinnost však pøece jen vyvrcholila teprve na Pra¾ském hradì - v letech 1576-1588, kdy Jacopo spolupracoval se svým synem Ottaviem.
Dcera Kateøina byla favoritkou Rudolfa II. a porodila císaøi nìkolik dìtí. Jacopo de Strada, sám sbìratel, byl ideálním nákupèím i správcem Rudolfových pokladù. Jednak znal cenu umìní, udr¾oval široké obchodní styky a zamìstnával agenty ve všech významnìjších mìstech. A navíc jako ctitel velkého umìní ukájel svou vlastní vášeò prostøednictvím prakticky neomezených mo¾ností císaøské pokladny.
I pokud jde o umìlce pracující na císaøském dvoøe, mìl Rudolf II. š»astnou ruku. V jeho slu¾bách pracoval právì tak Kašpar Lehman, vynikající øezaè skla, jako celá garnitura malíøù, mezi nì¾ patøil mimo jiné Bartolomeus Spranger, Leander Bassano da Ponte, Hans von Aachen, Jan R. Byss a mnozí jiní mistøi rudolfinské doby.
Švýcarský hodináø Burgi se pøedstavil na Hradì dárkem hessenského lanckrabìte - umìleckými hodinami s hvìzdami a planetami. I on byl pøirozenì okam¾itì pøijat do slu¾eb. Do Prahy se pøistìhovala také nizozemská rodina Vredemanù de Vries, z ní¾ pochází slavný Adrian, který vyzdobil královskou sbírku vynikajícími plastikami.
Ve slu¾bách Rudolfa II. pracoval rovnì¾ rytec Jiljí Sadeler, jeho¾ rodina se pøistìhovala z Nizozemska. Z italské rodiny Miseronù pak zaujal Rudolfa pøedevším nejstarší èlen rodiny Dionys Miserone, bývalý leštiè a rytec drahokamù - ten se stal správcem Rudolfovy klenotnice.
Do Prahy se v rudolfínské dobì stìhovali i øezbáøi a zlatníci, hodináøi, medailéøi, truhláøi a zbrojíøi. Rudolf II. ani financemi, ani tituly nešetøil. Zaplatil 12 000 dukátù za antickou Gemmu Augusteu opøedenou mnoha povìstmi. Miloval díla Correggiova, Brueghelova, právì tak jako Tintoretta.
Co se Dürera týèe, patøil Rudolf II. mezi nejvìtší sbìratele jeho dìl ve své generaci. Za Dürerovu Rù¾encovou slavnost (která dnes patøí do sbírek Národní galerie) byl ochoten zaplatit jakoukoli sumu, která bude po¾adována. A kdy¾ byl koneènì obraz vynesen z chrámu sv. Bartolomìje v Benátkách, nesli ho silní mu¾i pìšky celou cestu a¾ do Prahy.
Roku 1588 koupil Rudolf od ®idù Markuse Majzla a Rabiho Jakuba skvostný zlatý pohár za 2500 tolarù. Nebylo divu, ¾e všechny umìlecké poklady Rudolfovy sbírky byly nakonec odhadnuty na 17 milionù zlatých. Kolekce sama pak byla jednou z nejvìtších, jaká kdy byla vytvoøena. Byly tu øezané gemy, nádoby z køiš»álu, šperky z èeských granátù, výrobky z øezaného skla, kompasy, glóby, astronomické pøístroje, sbírky hodin, plastik, celé obrazové galérie, díla Dürerova, Raffaelova, práce Brueghelovy, Tizianovy, Correggiovy, Holbeinovy a Cranachovy. A také iluminované rukopisy, høebíky z archy Noemovy, preparovaný krokodýl, exotické moøské ryby, koøen mandragory èi ¾luèové kaménky velblouda, které mìly rozptýlit císaøovu melancholii.
V tìchto prapodivných zvláštnostech pøírody ještì dozníval vkus pøedchozích staletí, ale zároveò se tu promítal i vliv alchymie a pùsobení okultních vìd, které kvetly zvláštì silnì právì na Rudolfovì dvoøe. Napøíklad Gemma Augustea mìla být klíèem k øešení astrologických tajemství, zatímco rohu jednoro¾ce byla pøipisována mocná síla, která mù¾e ovlivnit transmutaci kovù.
Zuby zkamenìlého ¾raloka mìly zase pomoci pøi urèení jedu v potravinách. Zvláštní moc pak byla po dlouhá staletí pøipisována nìkterým nerostùm - pøedevším drahokamùm a polodrahokamùm.
Vracíme-li se po více ne¾ tøech staletích zpìt k rudolfínským sbírkám, objevíme mezi vynikajícími exempláøi øadu unikátních dìl, která mají svùj zvláštní ¾ivotní bìh. Šla z ruky do ruky a symbolizovala tak do jisté míry osud, který velmi èasto potkal celé sbírky. Zvláštì kolekce, kterou uspoøádal císaø Rudolf II., mù¾e v tomto smyslu patøit ke školním pøípadùm. Mezi díla hodná zvláštní pozornosti patøila na pøíklad znaènì zcestovalá Correggiova Leda.
Bìhem dlouhých staletí své existence navštívila italskou Mantovu, Španìlsko, Prahu, Švédsko, Brusel, Øím, Paøí¾ a Berlín. Toto vynikající dílo, které bylo pùvodnì v majetku mantovského Federiga Gonzagy, se dostalo do rudolfínských sbírek, aby je v závìru tøicetileté války ukoøistili Švédové.
Ze Stockholmu pak obraz s královnou Kristinou putoval nejdøíve do Bruselu, pak do Øíma, a¾ se posléze obchodní transakcí dostal poèátkem 18.století do galérie vévody Orleánského.
Pozdìji syn Filipa Orleánského kvalifikoval obraz jako neslušný, dal vyøíznout z celé kompozice jen hlavu a zbytek poruèil spálit. Leè ke zkáze nedošlo - a zrenovovaná Leda se roku 1752 dostala do majetku pruského Bedøicha II. Nìjaký èas visela v zámku Sanssouci; a¾ za napoleonskýczh válek zatou¾il po této koøisti sám Bonaparte. Ale nìmecký generál Blücher nakonec "zachránil" Correggiovo dílo pro berlínskou galerii.
Dramatický osud mìla i tzv. Gemma Augustea, antické dílo, které je pøipisováno umìlci Discordiovi.
Nejdøíve byla tato gema v inventáøi klášterního pokladu chrámu Saint-Sernin v Toulouse, a to u¾ roku 1247. Pape¾ Pavel II., který usiloval o její získání, neváhal nabídnout skuteènì horentní sumy penìz. Slíbil postavit kamenný most pøes øeku Garonnu, vyplatit 50 000 zlatých a zdvojnásobit prebendu kostela. Mìsto odmítlo.
Po èase však získal gemu úskokem francouzský král František I. - antický kámen se pak bìhem nábo¾enských válek za záhadných okolností ztratil, aby se pojednou objevil ve sbírce Rudolfa II. Pak le¾el zapomenut spolu s jinými poklady na Pra¾ském hradì a¾ témìø do sklonku 18.století. Teprve kdy¾ roku 1782 komise vyslaná Vídní zkoumala trosky rudolfínských sbírek, byla gema znovu objevena a pøepravena do vídeòských sbírek. Drobnìjší pøedmìty, rozbité a poškozené medaile, mince a gemy byly pøi této pøíle¾itosti vyházeny do Jeleního pøíkopu.
Tato drobná epizoda pak velmi pøesnì ilustruje neslavné finále rudolfínských sbírek. První velkou a osudnou ránu zasadili sbírce Rudolfa II. pøedevším Švédové - stalo se tak roku 1648, prakticky a¾ v závìru tøicetileté váleèné pohromy.
Švéd Olaf Granberg nám dostateènì srozumitelnì popsal nedozírný dosah tehdejší konfiskace. Napsal, ¾e "byla to nádherná sbírka královny Kristiny, dovezená sem roku 1648 z koøisti pra¾ské, z oné proslulé sbírky císaøe Rudolfa, dovezená do Stockholmu roku následujícího a slouèená v tomto mìstì s koøistí z jiných mìst...
Sbírka tato byla ohromná. Více ne¾ 100 soch z mramoru, z bronzu, tisíce mincí zlatých, støíbrných i bronzových, asi 200 kusù vyøezávaných ze slonoviny, na sta vzácných prací z drahokamù, køiš»álù a korálù, 200 kusù vzácné keramiky, hodiny, zbranì, knihy, rukopisy atd. Bylo tu na 500 obrazù, dìl nejslavnìjších, zejména italských mistrù."
Švédský vojevùdce Königsmark, který Prahu obsadil nìkolik mìsícù pøed vestfálským mírem, se obával, ¾e bude pøímìøí uzavøeno døíve, ne¾ bude s to odeslat koøist.
Proto ve spìchu, v listopadu 1648, vypravil do Stockholmu po Labi pìt nákladních lodí s umìleckými díly. Po odchodu švédských vojsk zùstaly v Praze jen prázdné rámy, rozbité sochy a nìkterá poškozená díla. Rù¾encová slavnost mistra Dürera zùstala - snad proto, ¾e byla u¾ v tìchto dobách silnì poškozená a ¾e ji tudí¾ švédští vojáci nepokládali za pøíliš atraktivní dílo.
Leè ani Švédsku nebyly tyto poklady dopøány - kdy¾ se královna Kristina zøekla trùnu, pøestoupila na katolickou víru a odcestovala do Itálie, vzala s sebou znaènou èást královských sbírek, pøedevším znaèný díl koøisti získané v Praze. Tato poklady pak ještì rozhojnila o antické skulptury získané z vykopávek - ke konci ¾ivota vlastnila 122 skulptur. Dìdic tìchto pohádkových pokladù pak ve finanèní tísni odprodal prakticky všechno. Napøíklad 240 obrazù - mezi nimi¾ bylo nejménì 66 vynikajících dìl Rudolfovy galerie - putovalo poèátkem 18. století do Francie, do sbírek Filipa Orleánského.
Odtud byly obrazy poèátkem 19. století rozprodávány do celého svìta. Jednotlivá díla visí dnes ve Vídni, v Londýnì, v Paøí¾i, v Richmondu, v Antverpách, v Mnichovì, v Berlínì, v Drá¾ïanech, v New Yorku, ve Philadelphii, v Leningradì a ještì v dalších mìstech.
I medaile, mince a literaturu rozptýlili dìdici do mnoha soukromých kolekcí. A mnohé exempláøe ze sbírek, které zùstaly ve Švédsku, pak roku 1697 pohltil obrovský po¾ár královského zámku.
Na èas se Habsburkové sna¾ili slávu a bohatství pra¾ské sbírky obnovit. Stalo se tak pøedevším zásluhou mladšího bratra císaøe Ferdinanda III. - Leopolda Viléma, jemu¾ byla svìøena správa Vlámska (zemøel roku 1662). Tento mu¾ vládl na severu Evropy ve chvíli, kdy Anglií otøásla bur¾oazní revoluce a kdy byly hromadnì rozprodány sbírky popraveného krále Karla I., sbírky vévody z Buckinghamu a Arundela.
Arcivévoda Leopold Vilém získal napøíklad bìhem deseti let svého pùsobení v Bruselu 517 italských a španìlských dìl, 880 prací nìmeckých a nizozemských malíøù, 343 kreseb a 542 skulptur. Zèásti putovaly tyto poklady do Vídnì, zèásti do Prahy, aby tu pokryly mezery po pøedchozích ztrátách.
A tak roku 1685 bylo na Pra¾ském hradì opìt 551 obrazù. Nejlépe byli zastoupeni Benátèané - díly Tiziana, Veronesa a Tintoretta. V galérii byly vystaveny i obrazy rodiny Bassanù, byl tu nejvìtším a nejkrásnìjším souborem, jaký se kdy podaøilo shromá¾dit nad Alpami, reprezntován D. Fetti. A ovšem i Cranach, Dürer, Holbein, Parmigiani, Andrea del Sarto ...
Arcivévoda Leopold Vilém vlastnil okolo 40 dìl Tiziana, z nich¾ je dodnes polovina pokládána za práci tohoto mistra. Mìl výteèný výbìr Veronesových prací, nìkterá Rembrandtova díla a okolo deseti dìl staršího Brueghela. A navíc vlastnil jednu z nejvìtších sbírek gobelínù, která byla kdy vytvoøena.
Co se pra¾ské obrazárny týèe, zaèalo v 18. století postupné stìhování vzácných vybraných prací do Vídnì.
A kdy¾ se dostala vìènými válkami do finanèní tísnì císaøovna Marie Terezie, pokraèovala likvidace pra¾ské sbírky rozsáhlým rozprodejem do rukou saského kurfiøta a polského krále Augusta III.
Roku 1742 to bylo 84 obrazù, dalších 23 bylo odprodáno v následujícím roce a v rozmezí let 1748 a¾ 1749 bylo dalších 69 významných obrazù prodáno za 50 000 zlatých. Byla to díla Tintorettova, práce Jacoba Bassana, Andrey del Sarto, soubor Domenica Fettiho i dílo Rubensovo.
Dnešní díla pra¾ské hradní obrazárny, jejich¾ hodnotu se podaøilo památkáøùm dešifrovat v šedesátých letech a o jejich¾ existenci nemìl nikdo na Hradì do té doby ponìtí, jsou sice nádherným, ale pøece jen nepatrným torzem nìkdejší slávy.
A koneènì nejhorší kapitolou je pìtidenní dra¾ba zbytku rudolfínských sbírek, která probìhla roku 1782. Na poøad se dostaly umìlecké pøedmìty slo¾ené v šackomoøe, ve skladišti a ve staré zbrojnici Pra¾ského hradu. Hlava, vedená jako Dürerova práce, byla pøi této pøíle¾itosti ocenìna na 1 zlatý a 12 krejcarù.
Poškozená Dürerova Rù¾encová slavnost pøedstavovala zlatku, dílo Giorgionovy školy 1 zlatý a 20 krejcarù. Tizianova Madona mìla stát 2 zlaté. Obraz pøipisovaný Brueghelovi byl ohodnocen 30 krejcary. Chlouba sbírky Rudolfa II. - Ilioneus - byl zaøazen do skupiny "tøí starých rozbitých soch z mramoru bez hlavy, rukou a nohou". Celkové ocenìní pøedstavovalo 30 krejcarù. Slavný Ilioneus byl plastickým ztvárnìním nejmladšího syna thébské královny Nioby, který se stal - i se šesti bratry - obìtí pomsty boha Apollóna. Dílo pochází ze tøetího století pø.n.l. a Rudolf II. je poøídil za 34tisíc dukátù - pøitom byl pøesvìdèen, ¾e nekupuje draho. Nu a v tak zvané josefínské dra¾bì koupil právì Ilionea vetešník Laudon. Od nìj odkoupil nádhernou skulpturu milánský kameník, který chtìl Ilionea zpenì¾it jen jako materiál. Dalším dr¾itelem se stal vídeòský antikváø Barth, který pak u¾ jen zprostøedkoval odprodej do mnichovských sbírek - jmenovitì do majetku bavorského krále Ludvíka I. (za 6000 zlatých).
Leštìné a ryté kameny byly pak v dra¾bì tøídìny jen podle barvy, majestátní listiny byly pokládány za "staré pergameny", a jak praví fáma, stala se Tizianova Leda s bohem Diem pøevtìleným v labu» v oèích odhadcù jen "nahou ¾enskou s husou“. Na této trapné, ostudné podívané vydìlal nejvíc pøièinlivý tiskaø Schönfeld, který koupil nejcennìjší pøedmìty za babku, aby je vzápìtí s pøimìøeným profitem prodal do ciziny.
Jak jsme ji¾ vidìli, byly nejvìtším rizikem pro historické sbírky války. V Praze a ve støední Evropì vùbec to byla zejména válka tøicetiletá, kdy kontinentem táhly nejenom rabující armády, ale i chtiví znalci.
Vášnivý sbìratel Maxmilián Bavorský (1598-1651), vùdce katolické Ligy, šel v nevybíravosti svých prostøedkù tak daleko, ¾e vìdomì vyu¾íval tøicetileté války k obohacení svých kolekcí. Udìloval dokonce armádám táhnoucím na sever Evropy pokyny o rozmístìní umìleckých dìl, dával velitelùm informace, kde se napøíklad nacházejí Dürerova díla, jak lze tyto unikáty rozpoznat, jaké iniciály jsou pro mistra typické.
Ba dával pøíkazy i pro pøepravu umìleckých pøedmìtù nepøátelským územím. Obrazy a díla u¾itého umìní mìla být zajištìna prùzkumem, transport museli provázet mušketýøi. Není divu, ¾e za Maxmiliána II. pøedstavovala jen rodová sbírka více ne¾ tisíc naprosto výjimeèných dìl.
Tedy i autor tohoto vyprávìní o sbírkách si zøídil ze svého bytu klauzuru, co¾ je, jak se doèítáme ve slovníku, uzavøené, volnì nepøístupné místo, jako v klášteøe.
Tady jsem se svou knihovnou, do ní¾ pøispìly mnohé autority, ale obklopují mì také profesoøi, kteøí mì vyuèovali. Na polici mám kámen, odloupnutý z vìzeòské cely na ostrovì If, kde mìl být vìznìn Dumasùv hrdina Edmond Dantes alias hrabì Monte Christo.
Naleznete tu i destièku kararského mramoru z lomu, v nìm¾ hledal Michelangelo kámen pro svého Moj¾íše. V kompletním díle T.G. Masaryka najdete i jeho podpis s osobními poznámkami. Na stìnì visí portrét Josefa Hlinomaze, ale té¾ Èapkùv rukopis, projev k tryznì za T.G. Masaryka.
V polièce vìnované Havlíèkovi jsou i dvì pouzdra na doutníky, která kdysi patøila obhájci Karla Havlíèka - dr.Josefu Frièovi.
Sedím u øezaného stolu, jeho¾ obdobu bylo mo¾né zhlédnout ve filmu Giordano Bruno. Tam sedìl za deskou, podpíranou øezanými figurami, pape¾. Najdete tu i obraz vytvoøený v irácké Basøe - a na nìm témìø biblické postavy, chudáci Orientu, nad nimi¾ se klene duha, vytvoøená shodou okolností našimi národními barvami. U snídanì na mì shlí¾í dìdeèek, který se utopil na Titaniku, a ve skøíni mám plomby na láhve s mým jménem. Dìdeèek toti¾ alkohol s rodinnou znaèkou na olovìných pouzdrech prodával.
Tak¾e tohle všechno je malé potvrzení slov Kvìty Fialové. Ale tím otøesnìjší je vzpomínka na laèné dìdice, kteøí kdysi chtìli vztáhnout ruce po této klauzuøe. Ne pro vzpomínky, ani kvùli hodnotì soustøedìné literatury, ale pro eventuální finanèní prospìch. Hodnotu ovšem tvoøí celek a vzpomínky, které jsou nezpenì¾itelné. A tudí¾ zbývá u¾ jen jeden povzdech, který by mìl být pøidán k dosavadním úvahám.
Jde o slova Oscara Wilda, který se o svých souèasnících vyjádøil ne zrovna lichotivì. Napsal toti¾, ¾e "dnes známe cenu všeho a neznáme hodnotu nièeho."
A tak se vracíme zpátky k Rudolfovi II., který mìl bezpochyby vìtší sbírky, ale stejnou potìchu z dìl, která mu pøipomínala minulost i pùvod, i bývalé majitele a kupce. Té¾ minulost, která se neopakuje.
