Chvála polární záøe .
Polární záøe je souhrnný název pro svìtelné atmosférické jevy, které vznikají jakousi slo¾itou kombinací pøíèin elektromagnetických pozemských a extraterestrických, tedy tìch, které mají svùj pùvod mimo naši planetu. Tyto nádherné, èasto a¾ fascinující svìtelné úkazy jsou velmi rozmanité, mìní svùj tvar i barvy a celá hra svìtel vysoko na obloze je v neustálém pohybu. Je to urèitì ten nejkrásnìjší jev, který nám pøíroda zemské atmosféøe pøichystala!
Myslím, ¾e tato nádherná fotografie, která byla volnì dostupná ve Wikipedii, mluví za vše! Polární záøe je nejèastìji zbarvená zeleno-¾lutì nebo do èervena, za co¾ mù¾e atmosférický oxygen, tedy kyslík, je-li zbarvená do modro-fialova, pak za to mù¾e nitrogen, tedy dusík.
Pøi objasnìní vzniku polární záøe musím nejprve pou¾ít nìkolik odborných terminù. Tyto úkazy vznikají nejèastìji ve výškách od 80 do 130 km, v tzv. ionosféøe. V této atmosférické vrstvì se nachází nejvìtší mno¾ství ionizovaných, tedy elektricky nabitých molekul. K té ionizaci pak dochází zásluhou korpuskulárního záøení, které vychází ze Slunce pøi sluneèních erupcích, co¾ je ta zmínìná „mimozemská“ pøíèina. Nìkdy se tomuto proudu protonù a volných elektronù øíká sluneèní vítr. Ten dorazí k naší Zemi a její magnetické pole ten proud stoèí podél svých siloèar do oblastí obou magnetických pólù. Proto se polární záøe nejlépe pozorují na obou zemských polokoulích v prstenci širokém asi od 60. do 80. rovnobì¾ky.
Na severní polokouli se tomuto pøekrásnému jevu øíká Aurora Borealis a potìší nás nejèastìji od øíjna do bøezna. V okrajových mìsících tohoto období, a kupodivu také kolem vánoèního období, tedy tìsnì po zimním slunovratu, je polárních záøí ponìkud ménì. Za jasných polárních nocí jsou to jevy doslova úchvatné. Na ji¾ní polokouli se polární záøi øíká Aurora Australis a vyskytuje v období od èervna do øíjna, tedy v období trochu kratším, ne¾ na polokouli severní.
Na èetnost výskytu polárních záøí má samozøejmì velký vliv sluneèní aktivita. Síla sluneèního vìtru, tedy mno¾ství èástic vyvr¾ených ze Slunce, se mìní bìhem známého jedenáctiletého cyklu a polární záøe se objevují, zejména kdy¾ dochází k náhlé zmìnì poètu sluneèních skvrn.
Ve starovìku tedy asi zaregistroval tento nádherný jev málokdo, proto¾e vìtšina lidstva ¾ila v teplejších oblastech, ale urèitì ji poznali severští Vikingové. A proto¾e konec 16. století byl ve znamení zvýšené sluneèní aktivity, i u nás se zachovaly zprávy o pozorování polární záøe v Kutné hoøe roku 1570 a v Doma¾licích o rok pozdìji. I to bylo zøejmì pøíèinou toho, ¾e se tímto jevem zaèali zabývat velikáni vìdy jako Galileo Galilei, Johannes Kepler, René Descartes a o nìco pozdìji Edmund Halley.
Tak¾e na závìr. V tropických oblastech polární záøi neuvidíme nikdy, u nás v mírných zemìpisných pouze zcela výjimeènì, naposledy asi v Praze i v Brnì v roce 2005. I na ji¾ní polokouli se nachází v tom pro polární záøi vhodném pásu pouze Antarktida, a tak je na pevninì míst vhodných pro pozorování jen nìkolik. Prakticky pouze v nejji¾nìjších cípech Ji¾ní Ameriky, Tasmánie a Nového Zélandu. Jednoznaènì nejvhodnìjší pro pozorování polární záøe je tedy pás na sever od 60. rovnobì¾ky, v nìm¾ se nachází polovina Sibiøe a Kanady, témìø celá Aljaška a Skandinávie, a také celý Island i Grónsko. Proto se také za tímto ú¾asným pøírodním jevem poøádají fotografické lovy beze zbranì zejména do tìchto èástí svìta.
