Ohnivák Potkala jsem osobu, všech vináren ozdobu
Zabylo mi smutno. „Musíš mezi lidi,“ zahájila jsem samoléèebnou metodu. Šupity dupity pøes ulici, a sedím ve vinárnì.
Zároveò s podveèerem, který se potichu blí¾il, aby pøevzal slu¾bu od uondaného odpoledne, se k mému stolku pøiblí¾il neznámý mu¾.
„Pták, jméno mé,“ uklonil se a s dovolením si pøisedl. Evidentnì byl zvyklý balit holky na monolog o ¾ivotì, a proto spustil: „No øeknìte sama! Proè ¾ijeme? Proè to vùbec dìláme? V¾dy» je to døina! Pane vrchní! Kdy s tím pøestaneme? ®ivot je odjak¾iva pes. To jste urèitì slyšela. Jenom nikdo neví, která rasa! Prý to musíme všichni nìkam v ¾ivotì dotáhnout. Pane Vrchní! Ale nikdo vám neøekne kam. ®ivot není pštrosí péro, ani peøíèko kolibøíka. Víte, co jsou to ¾ivotní nejistoty? Znáte nìjaké ¾ivotní jistoty? A to ani netušíte, ¾e to máme všichni v ¾ivotì pøedem spoèítaný. No, poèítejte se mnou.“
Zvolil èísla. Zaèal je odmocòovat, odmocnìná umocòovat, ¾ongloval se zlomkama, uchýlil se k derivacím, permutacím, na desce stolu kreslil prstem sínusoidy, kosínusoidy, tangenty a kotangenty, snášel o ¾ivotì fakta i protifakta, pil jednu sklenku vína za druhou, za tøetí, za ètvrtou, za desátou. Gradace jeho úvah gradovala, a mnì pøipadalo, ¾e víno postupnì mìní chu». Zatímco se pøisedlý „filosof“ dopouštìl neustálého opakování svých prohlášení, utìšovala jsem se tím, ¾e opakování, které je odjak¾iva matkou moudrosti, zaøídí, ¾e se brzy dostaví výsledek. Ale moudrost si s ka¾dou další sklenkou dávala na èas a mìla k našemu stolu èím dál tím delší cestu.
Pøistihla jsem se, ¾e k monotónním slovním vazbám slyším v duchu hudební doprovod. Bylo to brilantní procvièování stupnice C dur s nespoètem repeticí v klavírním provedení.
Jakmile opeøenec zpozoroval, ¾e se pøepoèítal, ¾e mùj zájem umdlel, ¾e se dívám do zemì a pøemýšlím, co ještì musím zaøídit a koupit a kolik je asi hodin, pøidal na hlase a zmìnil téma. Zøejmì v nìm pøemíra pracovního vytí¾ení vytvoøila pøemíru touhy po vìcech nepracovních, ¾ivoèišných a patrnì dlouho neøešených.
Ulpìl náhle významnì dlouhým pohledem na zaoblených partiích horní pùlky mého tìla a prohlásil: „Tolik inteligence bych neèekal.“ Pøikrèila jsem se.
Vinárna zpozornìla. Krky otoèily hostùm hlavy naším smìrem. Dokonce i dvìma èistokrevným pudlùm, kteøí tiše abstinovali u nohu svých páníèkù.
Snad proto, ¾e získal tolik divákù, dravec náhle vyskoèil a zaútoèil: „Nejste vy náhodou trochu frigidní?“
Výkøik zabarvený výèitkou otøásl vinárnou jako výstøel a mne dorazil. Všichni pøítomní si zaèali klepat na èela a projevovat mi sympatie. Dokonce i on se polekal, ¾e to nìjak pøehnal, v beznadìjnì šikmé poloze se urychlenì opakovanì, ale marnì pokoušel sundat kabát z vìšáku.
V tu chvíli vstoupila do vinárny ¾ena. „Koukám, ¾e ses tady zase pìknì zviditelnil!“ Odhadla situaci. „Opøi se a jdem!“ Opøel se, a zarazil ji svou váhou do podlahy.
„Povedu tì!“ zavelel.
Šnìrovali pak spolu chodník, prošnìrovali se Kampou a¾ ke Karlovu mostu a dál a dál a¾ nakonec zmizeli v jednom z malostranských domù na vltavském nábøe¾í.
Po návratu z vinárny jsem pocítila obrovskou úlevu. Chtìlo se mi tanèit.
„Smím prosit?“ Po¾ádala mì o tanec samota. Zabylo mi smutno.
