Kniha knih
Jsou knihy, které pøeèteme, ale ani nemáme potøebu se k nim vracet. Jiné knihy témìø neradi zavíráme s poslední stránkou a víme, musíme se k ní ještì nìkdy vrátit. Nìco ještì chceme èíst znovu, jako bychom nìco tøeba vynechali.
Je ale jedna kniha, kterou vlastnì nikdy opravdu neodkládáme, nutnì patøí k našemu ¾ivotu. Je to kniha knih – Bible.
Moji vlastní Bibli jsem dostala od rodièù ke konfirmaci v církvi Èeskobratrské evangelické. Nevím jak v roce 1952 ještì nìkde mohli koupit Bibli, ale ta je stále se mnou.
Kdy¾ jsme odcházeli z domova v záøí 1968, jeli jsme jakoby navštívit dvì man¾elovy tety do Vídnì. Povolení jsme mìli pouze na tøi dny a tak jsme byli velice opatrní a vezli jsme v zavazadlech pouze to nejnutnìjší. Man¾el mì neustále upozoròoval, proto¾e já jsem balila, abych nepøidala nic, co by mohlo vzbudit na hranicích podezøení. Ale samozøejmì ¾e jsem pøidala. Právì tu od rodièù Bibli, Máchùv Máj a ®idovku z Toleda. Mám mezi pøedky køes»any a ®idy, èeské sedláky, ale také i nìmecké skláøe. Ty tøi knihy jsem doma nechat nemohla.
Po padesáti letech v australském teplém a vlhkém poèasí se moje Bible doslova rozpadá, mám ji svázanou mašlí a pokud to není opravdu nutné, tak ji neotvírám. Však mám další dvì Bible v èeštinì a jednu v angliètinì. Mám je nablízku, ale musím pøiznat, ¾e si v nich neètu pøíliš èasto.
Snad právì proto mì tolik upoutaly èlánky pana Slavomíra Ravika „Proè èíst Bibli ?“
Nemohu sedìt u poèítaèe delší dobu, man¾el mnì oba èlánky natiskl a nyní vlastnì dìkuji za to, ¾e v noci musím chodit po domì, mohu v klidu a tichu èíst, pøemýšlet a zpytovat své svìdomí.
